Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 4

Sakura

Pach starých knih mě zasáhl, jakmile jsem otevřela dveře do knihovny. Okamžitě jsem cítila, jak mizí část tíhy, kterou jsem neustále vláčela na ramenou. Rozhlédla jsem se po důvěrně známém prostoru a vychutnávala si klid, který mi knihovna přinášela.
V téhle místnosti bylo tolik informací, tolik příběhů. V přední části se nacházel labyrint uliček mezi nízkými policemi a otevřený prostor se stoly ke studiu. Když zdejšími okny prosvitlo odpolední slunce, bylo to velkolepé; mohla jsem tu číst, ale zároveň se vyhřívat na slunci jako kočka. Bylo to blaho.
Kolem zadní části vedla v patře galerie a ze žebříků se mi točila hlava, kdykoli jsem se byť jen podívala na vyšší příčky. Některé ze starších knih byly k policím připevněné řetězy; pokud by je někdo chtěl z knihovny odnést, musel by mít svolení samotného krále a pak ještě přesvědčit Idateho – který knihovnu hlídal, jako by to byla živoucí bytost –, aby doopravdy uposlechl rozkaz. Naše sbírka byla tak rozsáhlá, že občas přijížděli učenci ze sousedních království, aby si od nás něco půjčili. Pod vyřezávanými dřevěnými lavicemi se ukrývaly džbery s pískem, aby v případě požáru zachránily z knihovny, co se dá. Naštěstí nikdy k žádné takové nehodě nedošlo.
Jak jsem se rozhlížela a užívala si poklid, který mi knihovna vždy přinášela, zpoza vysoké police vyšel Idate a tiše se zasmál
„Už jsem se začínal bát, kam jste se poděla!" prohlásil. Pak odložil hromádku knih na nedaleký stolek a došel mě obejmout.
Idate byl jediný člověk v paláci, který se vůči mně neobtěžoval s žádným protokolem. Možná to bylo proto, že jsme se znali už jako děti, možná proto, že začínal jako pomocník ve stájích a byl zvyklý mě vídat rozcuchanou a rozjařenou, ale vždycky se choval, jako by korunka v mých vlasech nebyla nic než bambule na čepici.
„Nějak mi nebylo nejlíp," sdělila jsem mu.
„Doufám, že nic vážného," odtáhl se a poctil mě úsměvem od ucha k uchu.
„Vůbec ne."
„A na copak máme dneska náladu?" pousmál se.
„Na pohádky. Takové, ve kterých každý dostane, co si kdy přál, a hlavní hrdinové ‚žili šťastně až do smrti'."
Úsměv mu zůstal a jen zakýval ukazováčkem, jako by říkal Pojďte za mnou.
„Máte štěstí, minulý týden jsme něco dostali. A protože vás tak dobře znám, má paní, najisto vím, že... tuhle," vytáhl knížku z vysoké police, „jste už strašně dlouho nečetla."
Položil mi ohmataný svazek do rukou a mě napadlo, jestli ji kromě mě vůbec někdy někdo četl. Občas mi připadalo, jako bych byla jediná v celém paláci, kdo se obtěžuje chodit do knihovny.
„Tahle bude dokonalá. Balzám na duši."
„A vezměte si i tuhle novou," naléhal a vrazil mi ji do náruče. „Čtete neobvykle rychle."
„Ale ne dost rychle," usmála jsem se.
Chvíli se na mě upřeně díval a v očích se mu cosi mihlo. „Chtěla byste zůstat na čaj? Nebo, ještě líp, našel jsem pro vás na vyzkoušení další zámek..."
Povzdechla jsem si. Moc jsem si přála zůstat. Ale zítřek bude vyčerpávající. A dnešní večer ještě horší.
„Schovej ho na příště. Jednoho dne budu lepší než ty."
„Budete mimořádným vládcem? Ano. Pohotovějším čtenářem? Samozřejmě. Ale rychlejší ve vyháčkování zámku?" předstíral pobouření. „Nikdy!"
Zahihňala jsem se. „Zaprvé, to se ještě uvidí. A zadruhé, nikdy nebudu vládnout; budu šťastně žít pod vládou svého bratra. Jednoho dne."
„To je to samé," odpověděl a spokojený úsměv mu nezakolísal.
„Děkuji za knihy."
„Kdykoli, Vaše Výsosti."
A s tím jsem odešla. Věděla jsem, že mě nohy budou dnes nejspíš trápit, ale být na nich tak dlouho bylo bolestivější, než jsem si myslela. Když mi v půlce cesty vyklouzly na schodech knihy z rukou, sehnula jsem se trochu moc rychle – a v tu chvíli jsem věděla, že je něco opravdu špatně.
Zadní stranou stehna mi projela tak pronikavá bolest, až jsem zasykla a rychle jsem se rozhlédla, vděčná, že jsem sama.
Opatrně jsem znovu vykročila. Dávala jsem si načas víc, než se mi líbilo, ale nedokázala jsem jít rychleji. Konečně jsem dorazila ke svému pokoji a otevřela dveře.
„Vaše Výsosti!" vykřikla Hinata. Rychle ke mně přispěchala a zavřela za mnou.
Zvedla jsem sukně a škubla sebou. „Jak moc je to špatné?"
„Zdá se, že se to otevřelo. Dobrá zpráva je, že jen jedna z těch ran. Pojďte, pomůžu vám do postele." Vklouzla mi hlavou pod paži, aby mě podepřela, a já se pomalu napřímila. „Co jste pro všechno na světě dělala?"
„Snědla jídlo. Šla do knihovny. Víš, jak dokážu být bezhlavá."
Hinata se uchechtla a pomohla mi lehnout si na břicho. „Je hezké slyšet vás znovu vtipkovat."
Přemýšlela jsem o tom, jestli se budu ještě někdy skutečně smát. „Podala bys mi ty knížky, prosím? Abych měla co dělat?"
Pospíšila si zpět, popadla knížky a položila mi je na noční stolek. Zírala jsem na otrhaný svazek vedle toho netknutého a v duchu děkovala Idatemu, že trval na obou. Odpoledne strávím v posteli.
„Jeho Veličenstvo vzkázalo, že máte dnes večer důležitou schůzku. Mám vám připravit vaše nejlepší šaty. Obvykle bych sáhla po těch stříbrných, ale když vidím, co se stalo, možná by bylo bezpečnější něco v tmavě rudé?"
„To je velmi prozíravé, Hinato. Děkuji."
„Teď to bude štípat."
„Já vím."
Dala se do práce a já se snažila nevydat ani hlásku. Čím méně bude vědět o mé bolesti, tím líp. Ležela jsem a snažila se vymyslet, jakými slovy někoho požádat o ruku. Obzvláště muže, o kterého jsem neměla nejmenší zájem.
Povzdechla jsem si a pokusila se potlačit nechuť. Manželství mých rodičů bylo také domluvené a jejich láska byla tak velká, že její konec otce zničil skrz naskrz. Když se matka ztratila, celé měsíce byl k neutišení.
Takže jsem z první ruky věděla, že dohodnuté manželství nemusí být nutně hrozné. Kromě toho palác byl tak velký, že jsme nejspíš mohli prožít větší část týdne, aniž bychom se viděli jindy než u jídla. Pořád budu mít svůj pokoj, knihovnu a bratra a Hinatu. Pořád budu mít stáje a všechny tváře, které jsem si zamilovala a jimž jsem věřila. Jen k tomu budu mít ještě manžela. To je všechno.
Zatímco Hinata dokončovala práci, vzala jsem první z knížek a ztratila se ve světě, kde se lidem splnily všechny sny.