Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 17

Sakura

Zrovna když jsem potlačila zívnutí, doklusal ke mně Naruto.
„Nudíme vás, Vaše Výsosti?" zažertoval.
„Špatně jsem spala. Divné sny. Myslím, že jsem jen nervózní."
Ztěžka si povzdechl. „Nemůžu říct, že bych ti to měl za zlé. Můžeme zůstat pohromadě, pokud chceš."
„Ne. Nerada to říkám, ale otcovu chmurnou náladu a Sasoriho zkostnatělou přísnost zároveň bych nezvládla," přiznala jsem. „Kromě toho musím svého snoubence požádat o laskavost. Doufám, že bude přístupný."
„Pak v to taky doufám. Ach, jistě," otočil se k pážeti, které se přiblížilo s jeho mečem. „Děkuji ti, mladíku."
„Proč můžeš mít meč?" přemítala jsem. „Kéž bych si ho mohla vzít taky."
„Já vím. Slibuju, že dnes večer zajdu do tvých komnat. A jestli budeš hodná, můžeme sundat to ochranné plátno a budeš moct do něčeho pořádně seknout. Pokud to ovšem nebudu zase já."
„Tak naposledy, byla to nehoda! A skoro jsi nekrvácel."
„To řekni mé oblíbené košili. Dokonce ani Hinata si s ní nedokázala poradit, a ta dokáže vyspravit všechno."
„Tvé košile je mi hluboce líto," pravila jsem sarkasticky, což vzal přesně jako zamýšlený vtip. Milovala jsem, jak dokázal brát tolik věcí s klidem. Stočil svého koně blíž ke mně, nahnul se a políbil mě na čelo.
„Má ubohá košile je dávno pohřbena, ale měl bych jí nechat na náhrobní kámen vytesat tato poslední slova úcty."
Zahihňala jsem se.
Sasori konečně nasedl na koně a zamířil k nám.
„Hodně štěstí," popřál mi Naruto a odklusal, aby se přidal k otci.
„Ten stájník je přímo pohroma," prohlásil Sasori.
Konohamaru, chlapec ze stájí, kterého jsme podplatili, aby držel naše tréninky v tajnosti, zrovna zvedal ze země kartáč a houni a vypadal sklíčeně. Nikdy jsem ho takhle neviděla.
„Člověk by myslel, že královský stájník dokáže nasedlat koně. Musel jsem to celé předělat."
Naši stájníci byli vynikající. Ale nechte to na Sasorim, aby nastolil standardy vyšší, než má samotný král.
„Postarám se, aby si s ním štolba promluvil," lhala jsem.
„Skvělý nápad, má maličká."
Přikrčila jsem se, ale zdálo se, že si toho nevšiml.
„A ty vlasy jsou mnohem lepší," dodal a ukázal na uzel, který jsem měla sepnutý v zátylku.
Sáhla jsem si dozadu. Byla jsem zvyklá je mít rozpuštěné, dokonce i při jízdě na koni; měla jsem ráda vítr ve vlasech. Těšila jsem se na večer, až z nich s Hinatou vytáhneme i tu poslední sponku.
„Připadají mi takhle trochu těžké," přiznala jsem.
„Ale vypadáte jako pravá dáma," poznamenal.
Byla jsem víc než dáma, byla jsem princezna. Zdálo se, že na to pořád zapomíná.
„Děkuji. Doufala jsem, že vás budu moct o něco požádat. Víte –"
„Jste připravení?" vmísil se otec, který k nám právě dojel. V očích měl naléhavou úzkost. „Víte, mohli bychom vás s Narutem doprovodit."
„Naruto už to taky navrhoval, ale neobávejte se zbytečně, otče. Je to jen rychlá vyjížďka na venkov, zamávat rolníkům a zase domů. Nic na tom není."
Zaváhal. „Možná bychom měli zůstat pohromadě..."
„Otče, budeme v pořádku."
„To jen..."
„Jedou s námi stráže a mám osobní doprovod," ukázala jsem na Sasoriho. „Každý vidí, že to bude bezpečné."
Přikývl. „Určitě máš pravdu."
Ale nevypadal moc jistě. Spíš nervózně. A já si uvědomila, že to je poprvé od chvíle, co matka před třemi lety zmizela, kdy mě pouští mimo palác z dohledu.
„Všechno bude dobré, otče. Uvidíme se večer, kdy si připijeme na budoucnost Kadieru," slíbila jsem.
„Tak se tedy mějte," řekl. Náš vztah se tak proměnil, že nedokázal vyslovit mám tě moc rád. Dokonce i kdyby to řekl, nejspíš bych mu to nedokázala oplatit.
Místo toho jsme otočili koně a odklusali opačnými směry.
Byla jsem z našeho rozloučení tak sklíčená, že jsem po většinu jízdy nedokázala se Sasorim ani promluvit. Jeli jsme mlčky kolem jednoho pole za druhým. Když děti spatřily v rukou strážce královskou standardu, utíkaly ke kraji silnice a podávaly mi květiny. Zastrkala jsem si jich do vlasů tolik, kolik jsem jen mohla. Zprávy o našem zasnoubení se podle očekávání rozšířily pěkně rychle a kadierští poddaní nás zasypávali blahopřáními. Kdykoli jsem si mohla se Sasorim promluvit. Měla jsem. Ale připadalo mi, že by to neocenil.
Než jsem si to uvědomila, zajeli jsme dál, než jsem měla v úmyslu. Krátký dřevěný most přes mělkou rokli označoval místo, kde končil Kadier a začínal Kialand. Stráže moc dobře věděly, že jsem celé věky téměř nevystrčila nos z paláce, takže opustit zemi bylo neslýchané. Ovšem zdálo se, že Sasori nemá ani ponětí o poloze hranic, a tak jsem ho předjela a otočila se k veliteli stráže. Vyhnul se protokolu, kývl hlavou kupředu a nepatřičně na mě mrkl. Nedokázala jsem nad tím střípkem svobody zakrýt úsměv.
„Dříve jste se zmínila, že si chcete o něčem promluvit," začal Sasori. „Když jste to řekla posledně, ukázalo se, že jde o žádost o ruku. Tak o co jde tentokrát, má maličká?" Zasmál se vlastnímu vtipu.
Uf, hodlá mi tak říkat pořád, co?
„Přemýšlela jsem, jestli bychom mohli po svatbě žít mimo palác. Jen ze začátku," dodala jsem, když jsem si všimla jeho užaslého výrazu.
„Proč byste chtěla žít kdekoli jinde? Palác je velkolepý. Zahrady působivé. Váš otec ho tak krásně zrenovoval."
„Nechápejte mě špatně. Miluju svůj domov." Toužebně jsem se zadívala do dálky. „Ale vy a já... Sasori, máme spolu strávit zbytek života, a já mám pocit, že vás sotva znám. Jestli máme v manželství uspět – v manželství, které by mělo být pro všechny v Kadieru příkladem –, pak bychom se měli navzájem mnohem lépe poznat. A neřekla bych, že to dokážu před všetečnými zraky všech u dvora. Jen chci, abychom byli šťastní."
Bylo by hezké, kdybych mu dokázala vysvětlit, že si chci utvořit názor mimo oči všech v paláci a mimo veškerý protokol. Potřebovala jsem ho opravdu poznat.
Přitáhl koni otěže, takže mě klusem obíhal v kruzích. „Nikdo na světě nebude šťastnější než my," prohlásil. „Vím, že si myslíte, že jsem trochu... upjatý, ale nakonec zjistíte, že mám pravdu. Snažím se o vás postarat. Uvidíte, Sakuro, že s vámi budu zacházet víc než dobře."
Snažila jsem se nezvednout oči v sloup. „A já za to budu víc než vděčná. Ale i tak bych nám nejdříve ráda dopřála trochu času mimo palác. Doufala jsem v rok, ale pár měsíců by stačilo."
„Pár měsíců?" zopakoval. Moje žádost ho zjevně překvapila. „Sakuro, nedokážu si představit, co bychom tím získali. I tak budeme pořád spolu, a pokud zůstaneme v paláci, nebudeme těžit jen z pohodlí vašeho domova, ale i z moudrosti vašeho otce a bratra. A jak si myslíte, že se budou cítit, pokud odejdeme? Budou si myslet, že jsem vás ukradl."
„Ne, když to vysvětlíme," žadonila jsem.
„Sakuro, musím říct, že to je prostě –"
Nedopověděl a já se otočila, abych zjistila, co zahlédl. Po jeho levici se před námi zpoza okraje lesa vynořilo pět jezdců. Zdáli se dost obyčejní, i když bylo trochu překvapivé, jak tiše se zjevili. Byla mezi nimi dívka ve vybledlých šatech, doprovázená čtveřicí mužů, a vypadali trochu neupraveně a nejistě... ale to neupoutalo moji pozornost.
Mladík uprostřed, který skupinu vedl, mi totiž neochvějně zíral do očí. Něco v jeho tváři mi připadalo tak znepokojivě známé, že mi z toho přeběhl mráz po zádech. A co víc, díval se na mě, jako by spatřil ducha, a s každou uplynulou vteřinou víc a víc bledl.
Potřásl hlavou a oslovil společníky. „Nový plán. Zajměte je. Ta holka je moje."
Sasori byl ve zlomku vteřiny pryč, vystřelil opačným směrem. Co nejrychleji jsem otočila koně a pádila za ním. Stráže tasily meče a tryskem mě obklopily, aby mě chránily. Sasori zatím zůstával v dohledu, ale svižně a odhodlaně uháněl pryč.
Z celého srdce jsem si přála, abych nedala na to, co si kdo pomyslí, a vzala si s sebou meč. Přála jsem si, abych dovolila otci jet s námi. Přála jsem si, abych teď měla cokoli, co by mě ochránilo. Hnala jsem koně tryskem skrz hustý les, snažila se proplétat mezi stromy a setřást pronásledovatele. Slyšela jsem za sebou dusot jejich koní, ale odmítala jsem se ohlédnout, aby nespatřili můj strach.
Sasori jel přede mnou po mé pravici a viděla jsem, jak ho jeden z jezdců dohání. Dostal se dost blízko, aby natáhl ruku a udeřil ho jílcem meče. Sasori se svezl v sedle a ztěžka se svalil dopředu na koňský krk.
„Ne!" zaječela jsem a okamžitě navedla koně jeho směrem.
Než jsem se k němu dostala, útočník už byl na útěku a hnal se za ním jeden ze strážných. Seskočila jsem ze sedla, utíkala ke svému snoubenci a začala zjišťovat, jestli dýchá a bije mu srdce.
Bylo to bláznovství, protože jakmile jsem byla na zemi, pronásledovatel mě dostihl.
Otočila jsem se a zjistila, že také sesedl, aby mě zajal. Zahnal mě do kouta, ale musela jsem to zkusit. Sáhla jsem nahoru, vytáhla Sasoriho meč a zaujala postoj.

A máme tu jejich první setkání 🙈🙈