Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 51

Sasuke

Došel jsem k Orochimarovým dveřím ve stejnou chvíli, kdy dorazili jeho tři přední vojáci. Všichni mi krátce kývli na pozdrav, než jsem se k nim připojil.
„Slyšel jsem, že jsi pohřbil Kabuta,“ zašeptal Illio.
Přisvědčil jsem.
Na vteřinu se zadíval na kamennou zeď, než stočil pohled zpátky. „Jsem rád, že nebyl úplně sám.“
V jeho tónu zazněla hořkost, která mi napověděla, že Orochimaru ztrácí podporu ve vlastních řadách tak rychle, že jsem ještě nemusel hnout ani prstem. Teď už ho mohl zachránit jedině neprůstřelný, geniální plán. A já věděl, že má něco v kapse. Takže jsem zůstal podle matčiny rady zticha a vklouzl za ostatními dovnitř.
„Proč je tady?“ zeptal se Orochimaru. Bylo naprosto jasné, že myslí mě.
Vzhlédl jsem a spatřil matku, jak se k němu tiskne a vypadá tak spokojeně, že jsem dokázal jen těžko uvěřit, že toho zbabělce teprve dnes ráno nazvala vzdálenou druhou volbou.
„Jako jediný měl co dočinění s jejich princeznou a mluvil s těmi zběhlými vojáky. Jestli někdo může nabídnout náhled, pak je to on,“ odpověděla.
„Nestojím o náhled,“ opáčil Orochimaru a líně se ušklíbl. „Už mám všechno, co potřebuju.“
Po zádech mi přejel mráz a přikoval mě k podlaze. Podle jeho naprostého klidu jsem poznal, že skutečně drží klíče k dahrainskému království.
„Jak to myslíte?“ zeptal se Illio.
Orochimaru se nepřestával samolibě šklebit. „Dnes ráno jsme získali dva nové rekruty, oba z Kialandu.“
Schválně nás natahoval na skřipec.
Konečně ho Slone pobídl, aby pokračoval. „Předpokládám, že přinesli novinky?“
Orochimaru přikývl. „Kadierský princ je mrtvý.“
Část srdce se mi roztříštila. Sakura tam byla někde sama, bez svého bratra.
„Jsi si jistý?“ zeptala se překvapeně matka.
„Ano. A je možné, že král taky zemřel,“ dodal Orochimaru téměř v euforii.
„Cože?“ vypadlo ze mě šokovaně.
„Už skoro týden ho nikdo neviděl a šíří se zvěsti, že tu holku jmenovali regentkou. A to znamená, že zastupuje jak otce, tak bratra. Dvůr tají, že je princ mrtvý, a zdá se, že ten jejich takzvaný král k tomu nemá daleko. Takže mezi námi a naším královstvím… stojí jen ta holčička.“
Ne. Ne, ne, ne.
„Já bych ji nepodceňoval,“ varoval jsem ho.
„To, že ti utekla, ještě neznamená, že uteče armádě,“ trval na svém a začal se mračit. Ale pak se stejně rychle rozzářil. „Ale ani tak armádu nepotřebujeme. Stačí počkat.“
Vojáci v místnosti si vyměnili pohledy.
A všichni jsme začali přemýšlet. Uvědomil jsem si, že jsem se zuby nehty držel naděje, že ji zase uvidím. Nikoliv na bitevním poli nebo při jednání o kapitulaci, ale… myslel jsem na to, jak ji znovu obejmu a políbím. Myslel jsem na to, jak jí položím hlavu na rameno a prostě tak zůstanu.
Myšlenky na Sakuru se mi tolikrát za den mihly hlavou, že jsem to přestal počítat. Zastínily jakoukoli jinou touhu, dokonce i tu, kterou jsem prostě musel následovat až do konce. Měl jsem vlastní cestu a ona zase svou.
Zavrtěl jsem hlavou a začal se znovu soustředit.
„Pane,“ odvážil jsem se. „Jak si tím můžete být tak jistý?“
„Protože zatímco ty jsi trčel v úbočí hory, já jsem tábořil pod houštím stromů… ve vynuceném příměří.“
Všichni k němu střelili pohledem. Chtěl jsem vyhrknout, že je to nemožné, ale z vlastní zkušenosti jsem věděl, že není.
„S kým?“ zeptala se matka.
„S někým, kdo se chce stejně jako my zbavit královské rodiny. A ten se o všechno postará místo nás,“ odpověděl tak neurčitě, že to bylo k zešílení.
„Jak se o to postará?“ Potřeboval jsem si to ujasnit, aby nezůstaly žádné pochybnosti.
Orochimaru se temně, ale potěšeně pousmál.
„Za týden už by měla být mrtvá,“ odpověděl chladně. „A jakmile se tak stane, náš malý informátor bude… odstraněn. Dva týdny, a budeme žít v paláci.“

Sakura

„Děkuji,“ řekla jsem služce, jejíž jméno jsem neznala, když mi na postranní stolek rozkládala jídlo.
„Rádo se stalo, Vaše Veličenstvo,“ odpověděla.
„Ne!“ vykřikla jsem tak nahlas, až nadskočila. Vytřeštěné oči jí přetékaly strachem. Rozzlobeně jsem sevřela rty. „Moc se omlouvám. Nechtěla jsem křičet. Ale pořád ještě jsem ‚Její Výsost‘. Můj otec i bratr se brzy vrátí, aby sloužili království. Já jen… vyplňuju mezeru.“
Přikývla. „Moc se omlouvám, Vaše Výsosti.“ Udělala pukrle a rychle zmizela z místnosti.
Povzdechla jsem si a vrátila se zpátky k práci. Prolistovala jsem už sedm dějepisných knih a pátrala po nějaké zmínce o Dahraiňanech. Žádnou jsem nenašla.
Ale ten kámen v zahradě… byl přesně jako ten, o kterém mi Sasuke vyprávěl v jeskyni. Dokonale okrouhlý, dokonale hladký. Byl skoro celý pohřbený v hlíně, ale existoval. Říkal, že jeho lid se k němu každoročně vracel a tančil kolem něj. A jestli byl tenhle detail skutečný – jestli o tom věděl, aniž by sem vůbec vkročil –, pak v tom muselo být něco víc. Cítila jsem to v kostech.
Někdo bez zaklepání otevřel dveře. Zvedla jsem hlavu a spatřila Sasoriho, jak vchází s tácem v rukách.
„Ach. Nesu olivovou ratolest, ale vidím, že už vám někdo jídlo donesl,“ kývl k talířům na stolku.
Uběhlo pár hodin od toho incidentu na chodbě a já si pořád nebyla jistá, co k tomu říct. Měla bych se omluvit? A jestli ano, tak za co? Raději jsem pokračovala v rozhovoru a doufala, že to přejde.
„Ano. Nevím, kdo jim to nařídil…“ hlas se mi vytratil. Sasori trucovitě píchal vidličkou do sýra.
„Můžu se na něco zeptat?“ začala jsem znovu.
Vzhlédl. „Samozřejmě.“
„Slyšel jste někdy o tom, že by existoval sedmý klan?“
Přimhouřil oči. „To… právě tohle chcete vědět?“
„Ano.“
Povzdechl si. „Sakuro. Naší zemi hrozí nebezpečí, že ztratí většinu královské rodiny. Měli bychom plánovat svatbu. Venku na nás čeká armáda, nachystaná zničit všechno, co jsme kdy vybudovali, a vy chcete hodinu dějepisu?“ Chvíli zíral do zdi. „Nechápu, co se vám teď vlastně honí hlavou.“
Vypadal tak poraženě, že můj instinkt ukázat mu jeho skutečné místo zakolísal.
„Sasori. Ocitla jsem se v postavení, na jaké mě nepřipravovali, a v dobách, kdy víme o nepříteli na obzoru. Bojím se o svého otce a bratra; nespala jsem. Jestli se zdám nesoustředěná, pak proto, že je toho moc. Je to všechno,“ položila jsem si ruku na srdce a znovu si to promyslela, „ohromující a nádherné a únavné a úžasné. Dělám, co můžu.“
Došel ke mně a poklekl přede mnou. „Pak mi dovolte vám pomoci, Sakuro. Dokážu to. Jděte si odpočinout. Přijmu za vás ty žádosti. Můžu je pro vás dnes večer přečíst, roztřídit a stručně shrnout obsah. Oddechněte si.“
Vzdychla jsem. Předat mu kteroukoli z mých ohromujících a nádherných a únavných a úžasných zodpovědností mi připadalo jako podvod… ale pokud jen přečte hlášení a předá mi náležité informace, bude to tak špatné?
„Dobře. Ale teď půjdu vrátit tyhle knihy.“
Prozatím se spokojeně usmál a přikývl. Dál už jsem neměla co říct, a tak jsem posbírala knihy a vydala se do knihovny.
„Sakuro?“ ozval se Idate, jakmile jsem vstoupila dovnitř. „Už jste zpátky?“
„Ano.“ Položila jsem svazky na stůl. „Chtěla jsem si je projít znovu, ale nemá to cenu. Nemůžu nic najít.“
Povzdechl si. „Zvážila jste, že neúspěch vašeho hledání může být sám o sobě odpovědí?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Myslím, že na tom něco je.“
Popošel blíž a vzal mě za ramena. „Tak dobře. Povězte mi, co přesně hledáte. Jestli to v téhle knihovně je, najdu to.“
Dopáleně jsem si odfrkla. „Hledám jakoukoli zmínku o sedmém klanu – Dahraiňanech? Nemůžu o nich najít jediné slovo… byla jsem si tak jistá, že jsem na něco přišla.“
Mnula jsem si čelo a snažila se zmírnit stres. Když jsem znovu vzhlédla k Idatemu, usmíval se.
„Sakuro. Samozřejmě, že jste nemohla nic najít. Hledáte na špatném místě.“
„Cože?“
„Ti lidé – Dahraiňané jste je nazvala?“
Přikývla jsem.
„Nejsou v historických knihách. Všechny příběhy o ztraceném sedmém klanu jsou v mytologii.“ Ukázal na otevřené oddělení uprostřed místnosti, tak aby každý viděl, na co se návštěvník dívá. Knihy tam byly připevněné k policím řetězy.
Než jsem stačila pochopit, co tím míní, dveře se rozlétly.
Objevil se v nich Sasori úplně bez dechu, jak celou cestu utíkal.
„Sakuro,“ zasípal. „Nerušil bych vás, kdyby to nebylo naléhavé, ale je tu někdo, koho byste podle mě ráda viděla.“
Nenáviděla jsem přiznat, že mi prudce poskočilo srdce, jak se ve mně probudila i ta poslední špetka naděje. Byl tady? Vrátil se ke mně?
„Kdo to je?“
„Voják, kterého poslalo Jeho Veličenstvo do dahrainského tábora jako vyslance, aby ohlásil setkání na Ostrově. Zajali ho, vyslýchali v hradu a pak ho poslali do moře, aby doplaval domů. Jako jediný ze tří vyslanců se vrátil živý.“
Přikývla jsem. „Hned mě za ním zaveďte.“