Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 55

Sakura

Usnula jsem s tváří přitisknutou ke stránkám a v duchu mě svíraly obavy, jak asi Sasuke přijme můj dar. Nebude mu připadat, že se mu vysmívám něčím, co je moje, místo aby viděl střípek něčeho, co chtěl vždycky vidět? Zavrtěla jsem hlavou a snažila se probrat. Cítila jsem se strašně dezorientovaná.
Když jsem se konečně narovnala, bolelo mě v zádech ze spánku na stole. Unaveně jsem se rozhlédla, abych zjistila, co mě to vzbudilo, a objevila před sebou Idateho zbožňující úsměv.
„Dobré dopoledne, Vaše Výsosti. Nerad vás budím, ale přijel voják, který tvrdí, že jste ho poslala na misi.“ Jeho tón přešel do tázavého, jako by mu snad nevěřil.
„Ach bože.“ Rychle jsem se pokusila upravit si vlasy. „Prosím, řekni mi, že nemám na tváři inkoust?“
Uchechtl se. „Vypadáte jako žena, která tvrdě pracuje pro svůj lid. Nikdy jste nebyla krásnější.“
„Děkuji, Idate.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ty jsi tak věrný přítel.“
Sklopil pohled a vypadal potěšeně, ale když se na mě znovu podíval, v očích měl bolest. „Doufám, že si pamatujete, že jsem vždycky, vždycky na vaší straně, Sakuro.“
„Pamatuji,“ přikývla jsem.
„A jestli jsem tenkrát překročil hranici, když jsem vás požádal, abyste se mnou utekla… no, nejspíš nikdy nepochopíte, jaké je milovat někoho, kdo je úplně mimo váš dosah…“
Polkla jsem.
„Ale city vás nutí říkat a dělat ty nejzoufalejší zahanbující věci. Chápu, že si budete brát vévodu; vím, že ani v mých nejdivočejších snech bychom pravděpodobně nemohli být spolu. Ale doufám, že mi moje city nikdy nebudete mít za zlé. Budu vás milovat a naprosto oddaně vám sloužit až do konce svých dnů.“
Upřímnost jeho slov mě uklidnila. Nemohla jsem být tím, co ode mě chtěl, ale Idate byl lepším přítelem, než jakého jsem si zasloužila.
„Jak bych ti mohla mít takovou laskavost za zlé?“ odpověděla jsem s úsměvem. Když mi ho oplatil, konečně jsem se postavila do trochu úctyhodnější pozice.
„Čeká v předpokoji. Mám ho za vámi přivést?“
Rozhlédla jsem se po rozházených knihách, které jsem vytahala z polic. Pořád byly připoutané řetězy. „Ne, ne. Zaveď mě za ním.“
Následovala jsem Idateho a našla Kakashiho, jak se opírá o stůl. Když mě spatřil, hluboce se uklonil. Viděla jsem, že navzdory svým slovům má pořád bolesti.
„Omlouvám se, že vás ruším při práci, Vaše Výsosti. Myslel jsem, že byste ráda věděla…“ odmlčel se a zalétl očima k Idatemu. Váhal, jestli má pokračovat.
„Klidně mluv dál. Idate je přítel.“
Znovu si ho nejistě prohlédl, ale nemohl neuposlechnout rozkaz a pokračoval. „Jejich vůdce věří, že král a váš bratr jsou mrtví. A máme důvod se domnívat, že by o váš život mohl usilovat někdo přímo v paláci.“
Idate se napřímil. „Kdo to je?“
„Nevíme. Prozatím je nutné, abyste byla pod neustálým dohledem. Můžu vás požádat, abych se mohl stát vaším osobním strážcem? Rád bych si vybral na vystřídání pár dalších strážných, jimž se podle mě dá věřit, ale musím být po vašem boku.“
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem.
Kakashi se otočil k Idatemu. „Chraňte Její Výsost, dokud se nevrátím.“
„Nespustím ji z očí,“ zapřísahal se Idate.
Kakashi přikývl. Vyrazil pryč, ale pak najednou prudce zastavil. „Ach,“ prohodil s mírným úsměvem a vrátil se. „Řekl to heslo bez váhání. Váš dárek ho dojal a tohle posílá na oplátku.“ Sáhl do vaku a vytáhl malý obdélníček, zabalený v papíru a převázaný provázkem. Okamžitě jsem ucítila skořici a srdce se mi rozběhlo nadšením, že se dotknu něčeho, co měl Sasuke v rukou. „Taky říkal, abyste si procvičovala kroky.“
Usmála jsem se a nedokázala myslet na nic jiného než na Sasukeho.
„Děkuji. Podnikl jsi nebezpečnou cestu a vím, že jsi kvůli mně překonával fyzické obtíže. Nezapomenu na to.“
Kakashi se uklonil a vydal se za svým úkolem.
Idate s rostoucím zmatkem sledoval, jak si tisknu balíček k srdci. Odkašlala jsem si a potlačila úsměv. Pak jsem se vrátila do knihovny, kterou jsem jen před chvílí opustila.
Znovu jsem si sedla a přešla k další knize. Doufala jsem, že se někam dostanu.
Idate natáhl ruku, vzal do ruky tyčinku a přičichl k papíru. „Jejich vůdce vám poslal jídlo?“
„Něco takového.“
„To přece nemůžete sníst,“ zhrozil se. „Strážný právě tvrdil, že se vás někdo pokouší zabít.“
„Říkal, že se mě někdo tady pokouší zabít.“ Jakmile jsem to vyslovila, uvědomila jsem si, že to není zrovna moc velká útěcha. Změnila jsem téma. „Určitě je to v pořádku. Ale na tom nezáleží, stejně nemám hlad. Hledám odpovědi.“
Idate zůstal, ale nálada mu prudce klesala. Všechna jeho slova o oddanosti a lásce se teď zdála velmi vzdálená, když si mě i s balíčkem na stole prohlížel. Ignorovala jsem ho a pečlivě procházela další knihu připoutanou k policím.
Až dosud byla mytologie stejně užitečná jako dějiny. Vlastně spíš méně. Polovina knih byla sepsána v mrtvém jazyce, kterému jsem nerozuměla, a musela jsem je vrátit zpátky do polic. Přesto jsem nemohla dělat nic jiného než to zkoušet dál. Ať tak či tak, potřebovala jsem znát pravdu.
Idate konečně přerušil tok mých myšlenek. „Co přesně hledáte o tom sedmém klanu?“
„Ani nevím. Zjistím to, až to najdu.“
„Hm.“ Víc neřekl.
Začal přecházet po místnosti a já si přála, aby s tím přestal, protože mě to znervózňovalo. Ale stejně jsem pokračovala dál.
Strčila jsem knihu do police a vzala další. S povděkem jsem zaznamenala, že téhle alespoň rozumím. A něco se mi zatřepotalo v hrudi, když na mě po pár stránkách z textu vyskočilo slovo Matraleit. Rychle jsem ho přelétla a zjistila, že je to pověst o prvním muži a ženě, kteří se vzali na skále ve tvaru polokoule.
Našla jsem ho. Stejný příběh, jenom bohatší.
Bez dechu jsem pokračovala ve čtení. Existovaly i další pověsti a svátky. Tak košaté, tak úplné. Nedokázala jsem najít slovo Dahrain, ale dávalo to smysl, jestli v té knize popisovali sami sebe. Proč by uváděli vlastní jméno?
Na posledních stránkách jsem našla něco, z čeho mi ztuhla krev v žilách. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila proč.
Byl to svého druhu rodokmen. A v nejvyšším rohu byl nakreslený symbol, jasný jako den. Okamžitě jsem ho poznala; úplně stejný měl Sasuke vyšitý na plášti, který měl na sobě v jeskyni.
Tolikrát jsem po něm přejížděla prsty a zkoumala ho. Tenhle byl stejný, jen vyvedený inkoustem.
A pod ním se vyjímalo jediné slovo: Au Uchiha.
Ovšem jejich rodová linie byla přerušená, zřejmě ztracená v propadlišti dějin přibližně ve stejné době, kdy byl založen Kadier. Zdálo se to až moc příhodné, jedna věc se ztratí a ve stejnou chvíli se objeví druhá?
Když jsem si zkusmo v duchu pohrávala se slovy Kadier a Dahrain, skoro se překrývala: Kah-Dier-Rain. Jako by někdo dokázal stvořit osobu, které jsme naším novým názvem prokazovali úctu, ale nikdy se neobjevila jinde než na té jediné stránce dějin. Jako snadná lež.
Ten symbol, jméno i načasování; bylo toho příliš, než aby to byla náhoda.
Připoutaná v řetězech v mé milované knihovně ležela odpověď.
Ale celé to sahalo mnohem hlouběji, než mohl Sasuke vědět nebo předvídat. Kdyby měl jen tušení o skutečné pravdě, pochlubil by se tím hned, jakmile jsme se setkali. Vmetl by mi to do očí.
Protože vedle každičkého mužského jména v rodokmenu Au Uchihů se skvělo jediné slovo vepsané ostrým, neochvějným rukopisem.
Náčelník.
Opravdu jsem potkala sobě rovného, že?
„Vaše Výsosti?“
S Idatem jsme se otočili a našli tam čekat strážného. „Ano?“
„Jsem důstojník Kiba. Poslal mě důstojník Kakashi. Jestli se potřebujete věnovat něčemu jinému, můžete klidně jít. Půjdu za vámi, kamkoli se vydáte.“
Cítila jsem na sobě Idateho pohled, jak se mi snaží číst ve tváři. K jeho smůle jsem nevěděla, co vlastně cítím. Potřebovala jsem hodně přemýšlet, takže bylo jedině dobře, že mi důstojník Kiba nabídl cestu ven.
„Děkuji. Myslím, že půjdu na oběd. Nechat se vidět.“ Znělo to mechanicky, ale na nic lepšího jsem se nezmohla.
Natáhla jsem se pro balíček s tyčinkou a strčila si ho do kapsy. Přemýšlela jsem, jestli ten skličující pocit v žaludku – touha přitisknout si tu knihu tak pevně k hrudi, aby si ji nikdo jiný nemohl přečíst – neznamená, že si od Sasukeho nezasloužím vůbec nic.