Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 18

Sasuke

Zaskočilo mě, jak rychle dokázala zaujmout široce rozkročený obranný postoj, meč pozvednutý vedle brady. Sotva jsem si dokázal představit, že by ta chudinka uměla bojovat – ne s těmi vlasy plnými polních květin, neposkvrněnými šaty a laním pohledem… tím, který už jsem kdysi viděl –, ale přinejmenším věděla, jak správně držet meč.
Stál jsem tam, jen vlásek od toho, abych se jí vysmál, ale chladný pohled v jejích očích mi napovídal, že to by mohla být chyba. Místo toho jsem tasil vlastní meč, pevně se rozkročil a kývl, jako bych ji vyzýval. Bleskově zaútočila, obouruč švihla mečem, jako by doufala, že mi usekne ruku. Pobaveně jsem ji s otočkou zablokoval.
Ona měla k pobavení daleko. Zuřila. Znovu na mě zaútočila a opět se ohnala mečem oběma rukama. Sekla jím uvolněně, ale ne lehkovážně; skoro určitě už meč v ruce držela. Sjela mě pohledem, stáhla se a snažila se urovnat si šaty; vypadala frustrovaně, že jí překáží sukně. Ale i v takové nevýhodě byla mrštná a rychlá – slušný protivník.
Neobtěžoval jsem se útočit, radši jsem ji nechal, ať si dělá, co chce. Nakonec se unaví, takže ji snadno zajmu. Zaslechl jsem další řinčení mečů a koutkem oka zachytil Deidaru, jak stíhá jednoho ze strážců. S výhodou překvapivého útoku a tréninku jsme měli navrch. Ona mezitím nepřestávala, švihala mečem dolů a napříč všemi způsoby, na jaké se zmohla. Kdykoli jsem čekal, že zbraň konečně upustí, vyčerpaná její očividnou vahou, sebrala se a vystartovala znovu. Neochvějně sázela úder za úderem, jako by nebyla nic než klec plná vzteku, kterému někdo konečně otevřel dveře.
Prostě. Pořád. Dál.
Nakonec přestala sekat a začala bodat v naději, že pronikne mou obranou. Už dávno jsem čekal, že padne, ale ona znovu zaútočila. Jako by teprve nabrala dech, chytila meč do jedné ruky a s kudrlinkou jím kolem sebe zatočila. Nadhodila si ho v ruce a zaútočila, až jsem musel uskočit, aby mi meč neprohnala tělem.
Pohlédl jsem dolů a zjistil, že mi roztrhla šev. To bylo těsné. Podle jejího odhodlaného pohledu jsem si uvědomil, že budu muset udělat víc než se jen bránit.
S otočkou jsem se ohnal vlastní zbraní a zaskočil ji. Celkem slušně mě zablokovala, ale teď, když jsem přešel do útoku, ocitla se na hraně. Šel jsem po meči, ne po ní, a snažil se ho opakovaně zasáhnout a doufal, že buď oslabím její úchop, nebo ji vystraším, aby znejistěla. Po pár minutách takového náporu ta chudinka klopýtla a klesla na koleno.
Když uklouzla, vzhlédla ke mně s takovým rozčarováním, že mi tenhle konkrétní pohled v tomto konkrétním páru očí připadal tak známý, až mě to zastavilo. Ty oči jsem znal. Léta mě pronásledovaly.
Než jsem se vzpamatoval, vyskočila, pozvedla meč a švihla jím dolů. Zásah mi zanechal na hrudníku hluboký šrám. Zavrčel jsem bolestí a pak, jako dítě opětující pohlavek, jsem švihl vlastním ostřím a zasáhl ji do levé paže. Vykřikla, padla na kolena a popadla se za krvácející ránu.
Chopil jsem se příležitosti.
Namířil jsem jí špičku meče jen kousek od krku. „Skloň zbraň.“
Zírala na mě, jako by skutečně přemýšlela, že odmítne. Ale pak se rozhlédla. A očividně zjistila, že nemá cenu pokračovat.
Spustila meč a já jsem odtáhl svůj.
„Vstaň,“ přikázal jsem a ona poslechla, i když podle jejího výrazu se dalo soudit, že se jí to vůbec nelíbí. Byl jsem zvyklý, že se přede mnou lidé třesou strachy, ačkoli od ní jsem čekal tichou důstojnost.
Nebyl jsem připravený na sotva skrývanou zuřivost.
Odepnul jsem z opasku smotaný provaz a začal jí svazovat ruce. Želízka. Ta jsem si měl vzít. Jakmile bylo o děvče postaráno, obhlédl jsem zbytek skupiny, abych zjistil, jestli někdo nepotřebuje mou pomoc. Hidan seděl na jednom strážci, zatímco Deidara spoutal druhého. Zdálky k nám Karin s Jugem přiváděli třetího.
„To jsou všichni?“ zavolal jsem.
„Jo. Jeden z nich je mrtvý,“ hlásil Jugo.
Dívce uniklo to nejtišší smutné zaúpění.
„A co s ním? Vezmeme ho taky?“ zeptal se Deidari a ukázal na šlechtice v bezvědomí na koni.
„Ne. Nevšimli jste si?“ pohlédl jsem na dívku. „Ani se po ní neohlédl. Je k ničemu.“
V očích jí zaplál ještě větší smutek, a to mi nějak vadilo, i když to nedávalo smysl. Sáhl jsem do vaku a vytáhl gázu. Spěšně jsem jí zavázal ruku, aby všechno nezakrvácela.
„Děkuji,“ zamumlala.
Tady byla ta tichá důstojnost.
Deidara ke mně došel a tiše se zeptal: „Co přesně jsme to právě udělali?“ Hlas mu přetékal zlostí.
„Jsou z Dahrainu,“ sdělil jsem mu.
„Jak to víš?“
„Vím,“ odpověděl jsem pevně. „Tři stráže. Co myslíš, že nám po troše přesvědčování řeknou?“
Potichu to zvážil a pak kývl hlavou k dívce. „A tahle?“
„S tou mám své plány,“ odvětil jsem.
Pokud ji ta slova vyděsila, nedala to na sobě znát. Ostatní vyrazili, aby pomohli strážím se spoutanýma rukama a sklopenými hlavami dostat se na koně.
Nastavil jsem ruce pro dívčinu holínku. „Nahoru.“
Chytila se za sedlo a chystala se vyšvihnout vzhůru.
„Vaše Výsosti…“ zavolal jeden z vojáků a mně se zastavilo srdce, když ta dvě slova potvrdila, čeho jsem se obával. „Odpusťte.“
Nato mi odstrčila ruku a zadívala se na tři zbylé strážce, kteří něco žvýkali. Během pár vteřin se svalili na zem s pěnou u úst. Všichni tři mrtví.
„Ne,“ zašeptala. „Ne takhle. Ne kvůli mně.“
Sevřel jsem jí zdravou paži. „Máš taky to, co si vzali, ať to bylo cokoli? Jestli jo, okamžitě mi to dej.“
Po tváři jí stekla jediná slza zklamání. S pohledem pořád upřeným na muže na zemi zasmušile zavrtěla hlavou.
„Budu tě muset prohledat.“
Ani nemrkla. „Ráda uvidím, co najdeš.“
„Co teď?“ chtěl vědět Deidara.
Mysl mi vířila. Podle map jsme se k Dahrainu ani nepřiblížili, ale nějak se mi povedlo zajmout jejich princeznu. Tohle prokázalo, že invaze bude snadnější, než nás přiměli uvěřit. Taky to dokazovalo, že jsem měl kuráž následovat otcovu cestu a vyváznout živý. A princezna určitě bude mít informace, které potřebujeme. Jestli tohle nebyla naděje, pak nevím, co ano.
„Ona bude stačit,“ snažil jsem se přesvědčit sám sebe stejně jako ostatní. „Jestli se chceme dostat na Vosino ještě dnes v noci, musíme se hned vydat na cestu. Pojeďme.“
Vysadil jsem princeznu na svého koně a vyskočil za ni. S povzdechem jsem ho pobídl a nasměroval nás k domovu.