Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 58

Sasuke

Jel jsem bez zastávky. Když zapadlo slunce a přišel jsem o světlo, řídil jsem se hvězdami a směřoval na jihovýchod. Vodu najdu, až dojedu do Kadieru. Odpočinu si, až se dostanu k Sakuře. Všechno ostatní bylo zbytečné.
Pokračoval jsem v cestě naplněný obavami, že už by mě mohli stíhat. Ale došel jsem k závěru, že mám přinejmenším den. Orochimaru nebude schopný sehnat tolik lidí ochotných vyjet v noci, ne potom, co je bitva tak zdecimovala. Teď jsem se bál hlavně Karin. Mohla by ji hnát pomstychtivost, a pokud to tak skutečně bylo, pak už jsem kvůli ní nejspíš ztratil i Deidaru.
Přejel jsem pláň, kde jsme s armádou tábořili, než jsme ve Stratfelu ukradli všechny ty čluny. Projel jsem místem, kde jsem poprvé potkal Sakuru a bojoval s ní. A zpomalil jsem do klusu, když jsem v dálce spatřil zářivý palác.
Bylo to tu. Překročil jsem hranici Kadieru. Byl jsem v Dahrainu.
Po všech těch letech, po vší té dřině úplně stačilo, abych prostě jel dál.
Na chvíli jsem zastavil a rozhlédl se. Přemýšlel jsem, jestli bych si neměl něčeho všimnout, nějakého kousku dlouho ztracené minulosti, který jsem mohl mít vrytý v krvi i kostech. Ale nic jsem nenašel.
Vzduch voněl jinak, nebyl tak slaný jako u Vosina, ale spíš nasládlý. A stromy pučely květy, které jsem neznal. Okolní domky byly úhledné, i když malé. A přestože mi všechno připadalo krásné, nic jsem nepoznával.
Pouze hřejivý pocit v hrudi mi napovídal, že jsem skutečně doma. Říkal mi, že jsem přesně tam, kde mám být.
A i když mě to uklidňovalo, pořád jsem nevěděl, jak se dostat do paláce. Sesedl jsem z koně a vedl ho ulicemi, dokud jsem před sebou nespatřil mohutnou kamennou palácovou bránu s pozlacenou mříží. Byla otevřená dokořán, ale po obou stranách stály stráže, takže jsem pochyboval, že bych mohl prostě vejít. Stál jsem tam a s povzdechem se snažil vymyslet nějaký plán. Jistě, bez problémů bych našel způsob, jak proniknout dovnitř. Stačilo najít nějaký úsek bez stráží z obou stran. Nebo slabé místo, kde to tak dobře nehlídali.
Ale nic z toho mi nepomohlo se skutečným problémem. I kdybych se dostal do paláce, nevěděl jsem, jak najít Sakuru.
„Ztratil ses?“
Polekaně jsem trhl hlavou a našel tak dvanáctiletého kluka, jak stojí přímo vedle mě. Měl vykulené oči, přešlapoval na místě a zrovna si nadhodil těžký hnědý vak, který nesl přes rameno. Byl příliš malý, než aby věděl, co znamená mít nepřátele. Litoval jsem, že ho moji lidé brzy o tu nevinnost připraví.
„Svým způsobem,“ odpověděl jsem. „Mám v paláci přítele, ale nemám pozvání, takže nevím, jak se tam dostanu.“
„Aha. Jak se jmenuje? Pracuju ve stájích,“ vysvětloval. „Možná ho taky znám.“
Byl jsem v pokušení tomu zvědavému klukovi říct, že jeho rozhodně nehledám… když mě něco napadlo.
„Vlastně se jmenuje Kakashi. Důstojník Kakashi.“ Rychle jsem si v duchu prošel seznam svých věcí, sáhl do váčku a vytáhl zavírací nůž. „Tohle je jediná věc, která by pro tebe mohla mít nějakou cenu. Je tvůj, jestli mi dokážeš sehnat Kakashiho. Zvládneš to?“
Přimhouřil oči. „To je ten, co se pohřešoval, že? A vrátil se celý zbitý?“
Přikývl jsem. „Ano. Slyšel jsem, že prožil pěkné dobrodružství. Myslíš, že bys mi ho mohl přivést?“
Kluk se rozhlédl a ukázal prstem. „Počkej pod tamtím stromem.“
Bleskově vystřelil pryč a proběhl bránou, aniž by si ho stráž vůbec všimla. Odvedl jsem koně pod strom a čekal. Zaklonil jsem hlavu a prohlížel jsem si jablka rostoucí ve větvích. Takže takové to tady bylo? Ovoce tu rostlo na stromech, aniž by se o ně někdo doopravdy staral? Zavrtěl jsem hlavou. Natáhl jsem ruku, utrhl jablko a nabídl ho koni. Druhé jsem si strčil do vaku na později.
Po pár minutách se mě zmocnil nepokoj. Co jestli Kakashiho nenajde? Neměl bych se přece jen pokusit nějak proniknout do paláce? Jak dlouho mám čekat, než to zkusím?
Prošel kolem mě nějaký stařec se ženou. Opírala se o hůl a držela se ho za ruku. Šli pomalu, kdovíodkud a kdovíkam a nijak nespěchali. Vypadali, jako by se tu cítili bezpečně a spokojeně. Ať už měli Kadieřané jakékoli chyby, musel jsem přiznat, že o prosté lidi tu bylo dobře postaráno.
Jakmile prošli kolem brány, ohromeně jsem spatřil vycházet Kakashiho. Když se naše oči setkaly, usmál se.
„Jsem moc rád, že sis to rozmyslel,“ řekl místo pozdravu. „Obávám se, že se nám monarchie potápí pod nohama a potřebujeme veškerou možnou pomoc.“
„Jsem tu kvůli Sakuře. To je všechno.“
„To bude stačit,“ přisvědčil.
„Doufám. Ale musím tě varovat, že můj odjezd možná urychlí nevyhnutelnou invazi.“
Kakashi přikývl. „No, jak říkáš, je nevyhnutelná. Teď jsme alespoň varováni předem a máme i tebe.“ Vzal mého koně za otěže a vedl ho za sebou skrz bránu do paláce. Mlčel jsem a držel oči přilepené k zemi. Neměl jsem ponětí, kdo z nich byl na Ostrově, a kdo by mě kromě Sakury mohl poznat. Možná drahý Sasori, jestli se naše cesty zkříží.
Kakashi mě vedl kolem palácové zdi a brzy jsem pochopil, že míříme do stájí. Sakura mi vyprávěla, že tu cvičí. Pousmál jsem se, když jsem na vlastní oči spatřil, jak málo místa jí muselo stačit, aby se naučila ovládat meč.
„Řek‘ sem vám, že ho najdu.“
Otočil jsem se a zjistil, že se chlapec už vrátil ke své práci a čistil stáj.
„To ano. A jak jsem slíbil, tvoje odměna.“ Trochu smutně, že se s ním musím rozloučit, jsem mu podal zavírací nůž. „Ať je ti k užitku.“
„Konohamaru, postarej se o koně, prosím,“ požádal Kakashi. „Kdyby se někdo ptal, mám tu hosta z mého rodiště. To je všechno.“
Konohamaru se usmál a zasalutoval. „Rozkaz, pane.“
Kakashi se uchechtl a odvedl mě k paláci. „Je to hodný kluk. Její královská Výsost vlastně pomohla poslednímu stájníkovi získat místo v knihovně. Idatemu to změnilo život. Troufal bych si říct, že za nějaký čas to zkusí i s Konohamarem.“
Aha. Idate. Další jméno, které jsem znal. Kakashi, Idate, drahý Sasori a Naruto. To byli muži v Sakuřiném životě. Musel jsem uznat, že na půlce z nich mi vůbec nesešlo.
„Kde je Sakura?“ Nedokázal jsem se udržet, abych se nezeptal. „Má stráž, předpokládám?“
Kakashi přikývl. „Vysloužil sis mou důvěru, tak ji nezklam, Sasuke. Všechno se nám teď rozpadá pod rukama. Věřím, že jestli se loď potopí, udržíš ji na hladině.“
„Snadno,“ přitakal jsem. „Obětoval bych pro to vlastní život. A tvůj. A kohokoli dalšího, když o tom tak přemýšlím.“
Hleděl mi do očí a pátral po lži. Žádnou nenašel.
„Hlavu dolů. A pojď za mnou.“
Šel jsem Kakashimu v patách zadními chodbami a po palácových schodištích. Sem tam jsem si dovolil mrknout na obraz, sochu nebo kus nábytku, ale jinak jsem poslechl. Pak zastavil na nějakém rohu a zvedl ruku na znamení, abych počkal.
„Pojďme.“ Rychle vyrazil, otevřel dveře a vtáhl mě dovnitř. „Tady počkáš. Nikdo kromě Její Výsosti nebo mě není dost odvážný, aby ty dveře otevřel bez zaklepání. Jestli uslyšíš někoho přicházet, schovej se.“
„Rozumím.“
Kakashi odešel stejně rychle, jako jsme přišli. Konečně jsem měl chvíli času, abych zjistil, kde jsem se to ocitl.
Ach.
Její stopy byly po celém prostoru. V napůl dokončené výšivce u okna, v knihách navršených u postele, v hromadě šatů, přehozených přes opěradlo pohovky, v barvách a texturách a vůních úplně všeho.
Podle rozházeného oblečení jsem soudil, že jí nikdo neslouží, a třebaže v pokoji nebyla nijak velká zima, rozhodl jsem se rozdělat oheň. Jakmile chytly třísky, odstoupil jsem od krbu a začal přecházet po místnosti. Asi bych měl žárlit na to, v jakém přepychu byla vychována. Ale bylo snazší přijmout fakt, že dívka, do které jsem se zamiloval už jako chlapec, vyrostla v pohodlí. Došel jsem k její posteli a pohladil průsvitnou látku, která visela z nebes.
Na tohle místo jsem měl příliš špinavé ruce.
„Budu hlídat u dveří až do svítání.“
Zaslechl jsem skrz dveře Kakashiho hlas a otočil se. „Pak mi budete muset dát instrukce, jaké máte další plány.“
„Plány na co?“
Srdce se mi při zvuku Sakuřina hlasu roztančilo. Rychle jsem sáhl do vaku.
„Uvidíte,“ odpověděl Kakashi.
Pootevřel dveře jen natolik, aby mohla vejít, a ujistil se, že mě nikdo ani náhodou zahlédne. Sakura s okouzlujícím zmatkem pohlédla na své ruce, na oheň v krbu… a pak na mě.
A zůstala oněměle stát. Dokonce i přes celý pokoj jsem viděl, že má slzy v očích.
Hodil jsem jí jablko. Samozřejmě, že ho šikovně chytila.
„Přestaneš mě někdy překvapovat?“ zeptala se.
„Doufám, že ne.“
„Musím ti toho tolik říct,“ zašeptala.
Zavrtěl jsem hlavou. „Pokud to nebude tisíckrát, že mě miluješ, pak to může počkat.“
Upustila jablko, rozběhla se přes pokoj a skočila na mě, až jsme oba spadli na postel.