Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 37

Sasuke

Počasí se neměnilo. Nevěděl jsem, jestli to trvalo hodiny, nebo mi to tak jen připadalo, ale v každém případě to bylo mučivé.
Neměl jsem hvězdy ani slunce, aby mě vedly. Pokoušel jsem se počítat vteřiny, abych si udržel přehled o ubíhajícím času, ale jenom mě to unavilo a nemohl jsem riskovat, že bych usnul.
Sakura si na druhé straně objímala kolena, očividně jí byla stejná zima jako mně. Ten vítr nás profoukl až na kost a déšť rozhodně nepomáhal. Ale já měl alespoň jezdecký plášť, takže jsem na tom byl lépe než ona.
Pohrávala si s dírou v šatech a vypadala, že o něčem přemýšlí intenzivněji, než by chtěla.
Stejně jako já.
Proč jsem se pro ni vrátil? Proč jsem ji k sobě tiskl, když do jeskyně vtrhla vichřice? Teď, o hodiny později, jsem se snažil přijít na nějakou výmluvu. Znal jsem ji; byla vynalézavá. Nemohl jsem nechat její život v rukách bouře. Jestli měla nakonec umřít, muselo to být mojí rukou. V tomhle jsem nemohl důvěřovat nikomu – ani ničemu – jinému. Všichni by souhlasili, že jsem ji musel zachránit.
Zachvěl jsem se a konečně vstal.
„Prosím, řekni, že máš s sebou pazourek.“
Sakura vzhlédla ze svého kouta jeskyně. „Cože?“
„Nevypadá to, že by to venku brzy polevilo, a zdá se, že je ti větší zima než mně, takže jestli chceš přežít, začal bych ohněm. Máš ho čím vykřesat?“
„I kdybych měla, čím chceš topit?“
Zvedl jsem oči v sloup. To neznělo slibně. Sehnul jsem se a sebral plnou hrst klestí, které sem zavál vítr. „Tímhle?“
Rozhlédla se po zemi a zdálo se, že si poprvé všimla, kolik tam toho je. S povzdechem se zvedla.
„Nech svůj meč v koutě. Já udělám totéž.“
Ušklíbl jsem se a odnesl meč do svého kouta. „Dokázal bych tě zabít holýma rukama, kdybych chtěl.“
Rozhodila rukama. „To já taky, ale na tom nesejde. Odlož meč.“
Potlačil jsem úsměv, než jsem se k ní otočil. S jistotou blafovala – její ruce byly zvyklé spíš na taneční sály než na pěstní souboje –, ale oceňoval jsem, že je dost statečná, aby lhala. Odkašlal jsem si a posbíral další hrst dříví na podpal. Začala stavět pyramidu z větších klacíků a já jsem strkal menší kousky a listí doprostřed.
„Ta jeskyně vypadá, že ji vyhloubili lidé,“ poznamenal jsem. „Nebo alespoň upravili. Není to přirozený útvar. Ta textura stěn… jsou moc hladké.“
Přikývla. „Neustále se pokouším přijít na to, co znamenají ty značky na stěně.“
„No, jestli to má někdo uhodnout, nejspíš to budeš ty. Ostrov je koneckonců váš.“ Dokončil jsem přípravu ohně a znovu se rozhlédl. „Ať už ji vyhloubil kdokoli, bylo od něj hezké, že nám ji nechal, ale zabilo by ho, kdyby tu nechal zásoby?“
Povzdechla si. „Nevtipkujme dnes o zabíjení.“
Nejspíš jsem měl držet jazyk za zuby, ale byl jsem příliš na hraně. „Proč ne? Tvůj otec se vysmívá mým lidem a má v úmyslu je všechny zabít, takže by ti to téma nemělo vadit.“
„Ty vážně nemáš právo někomu vyčítat masakrování,“ odsekla ostře. Odmítla se na mě podívat a sáhla k opasku. „Copak nemáš žádný stud?“
„Ne,“ odpověděl jsem bez rozmýšlení. „Ten ze mě vytloukli už před lety.“
Viděl jsem, jak rozpačitě uhnula očima. Ano, řekl jsem toho až moc. Sakura byla ovšem ten poslední člověk na světě, o jehož soucit bych stál.
Těsně u váčku zaváhala. Nakonec se ale rozhodla a prsty roztřesenými chladem vytáhla dva malé kousky křesacího kamene. Chtělo to několikrát silně křísnout o sebe, aby jiskry doletěly dost daleko a zapálily slámu a jehličí pod hraničkou klestí. Pak našpulila rty a jemným foukáním probouzela oheň k životu.
V podstatě ji to nestálo moc úsilí a docela mi vadilo, že ji i ty plameny královsky poslouchají.
Se mnou takové štěstí mít nebude.
Narovnala se a posadila se zády k úpatí stěny. Pak natáhla ruce k ohni a nahřívala si je. Tak drobné. Působivé, ale drobné.
Taky jsem si chtěl sednout ke skále, ale v žádném případě jsem se nehodlal přiblížit ke svému nepříteli víc, než bylo nutné, a tak jsem si sedl zády k dešti a zadíval se na ni přes rostoucí plameny. Doslova mě propalovala pohledem. Taková nenávist, taková nechuť. Ani všechno, co jsem udělal, abych ji udržel naživu, nemohlo odčinit skutečnost, že jsem jí vzal matku.
Přemýšlel jsem, co vidí v mých očích a jestli vypadají tak rozhněvaně jako její.
Zavrtěla hlavou. „Proč?“
„Co proč?“
Polkla. „To je jedno.“
Věděl jsem to. Samozřejmě, že jsem to věděl. „Říkal jsem ti, že mám informace, po kterých toužíš. Všechno bych ti řekl, jen kdybys alespoň trochu spolupracovala.“
„A pak bys mě zabil.“
Pokrčil jsem rameny. „Můžu tě zabít teď. Nebo později. Nakonec se to stane. Takže jsi měla přistoupit na nabídku, dokud trvala.“
Viděl jsem, jak jí ztvrdly rysy. Tak strašně to chtěla vědět, ale došlo mi, že si nedovolí tu slabost, aby se mě znovu zeptala.
„Jestli na tom sejde,“ začal jsem. „Nevěděl jsem, že je to tvoje matka. Nevěděl jsem, že je vůbec něčí matka. Dostal jsem úkol a musel ho vykonat. Takhle jednoduché to bylo.“
„Jednoduché.“ Zavrtěla hlavou. „Rozvrátil jsi mi život. Na tom nic jednoduchého nebylo.“
Zůstal jsem na tu sobeckou, bláhovou holku zírat. „Vždyť se bez rozmýšlení držíte našeho království. Pro vás je to jednoduché a pro nás pohroma. Nedělej, jako bys byla ta nevinná.“
„Já jsem nikomu nic nevzala!“
„No tak to mi musíš povyprávět o vašich plánech, jak nám ho vrátíte!“ utrhl jsem se.
„Tohle už jsme řešili. Na jakém základě je v první řadě království vaše?“
„Vždycky bylo naše!“ rozlehl se v jeskyni můj hlas.
Následující ticho bylo větší, než prostor dovoloval, a seděli jsme v nepříjemném mlčení tak dlouho, dokud jsem se nedokázal sebrat.
„Neexistovalo jen šest klanů, bylo jich sedm. Na velmi krátký čas byli moji předkové vybráni, aby vedli sjednocené klany proti Kialandu. Byli jsme zvoleni do královské pozice většinou vůdcovských hlasů. A někdo z vašeho rodu se rozhodl, že to pro něj není dost dobré. Nejen že všechny povraždili, nejen že uchvátili, co bylo naše, ještě nás vymazali z historie, aby zakryli, čeho se dopustili. A ty teď jíš z porcelánu, zatímco my se skrýváme ve stínech.“ Odplivl jsem si a zadíval se na její nádherné šatičky s jemnou výšivkou. Kdo si vezme něco takového do bitvy?
„Nepředstírej, že máš čisté ruce,“ řekl jsem. „Nakonec jeden z nás padne a druhý povstane.“
„No nemáš ty štěstí, že jsem měla pazourek, takže se můžeš dožít dalšího dne?“
„A nemáš ty štěstí, že jsem tě držel, takže se ho dožiješ taky?“
Zavrtěla hlavou. „Nemluv na mě, pokud to nebude absolutně nezbytné.“
„Dohodnuto.“