Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 52

Sasuke

Zjistil jsem, že s Deidarou a Karin dokážu komunikovat jediným pohledem. Když jsem je míjel venku na cvičišti, kde trénovali se skupinou vojáků, stačilo se jen podívat a měl jsem jejich pozornost. Pokračoval jsem až na konec pozemku a věděl, že jdou za mnou.
Zastavil jsem u balvanu a snažil se srovnat si myšlenky. Možná jsem se neklepal navenek, ale připadalo mi, že uvnitř jsem celý roztřesený, ledový a nejistý. Když jsem se otočil, oba už čekali.
„Jejich princ je mrtvý,“ sdělil jsem.
Karin si zakryla ústa, ale oči prozrazovaly, že má radost. „Kéž bych to mohla říct Konan. Kéž by se to mohla dozvědět…“
Nedokázal jsem vyjádřit, proč mi to nepřipadá jako dobrá zpráva, proč mi část srdce ztěžkla už v první chvíli, kdy jsem o tom slyšel.
„Nesou se zvěsti, že král taky zemřel,“ pokračoval jsem rychle, aby si nevšimla – a ještě hůř, aby se nezačala vyptávat –, jak jsem ze zprávy o Narutovi rozhozený. „A pokud ne, má k tomu blízko. Jejich princezna byla jmenována regentkou. Nevím, jestli to znamená, že král vlastně žije, nebo si kupují čas, aby ji připravili, než oznámí jeho smrt. V každém případě to vypadá, že je v paláci sama.“
Deidara se díval do země, ale všiml jsem si, že soustředěně sleduje nějaké rýhy, jako by se snažil dojít na konec svých myšlenek.
„Takže říkáš, že se musíme zbavit jen jí? To je snadné,“ ozvala se Karin. „To bych zvládla i já.“
„Ne!“ vyhrkl jsem, než jsem se stačil zastavit. „Když jsme byli na ostrově, Orochimaru očividně přečkal bouři s někým z Kadieru. Ať už je to kdokoli, měl by se o ni postarat.“
Nastala chvíle napjatého ticha. A pak se Karin rozesmála.
„To… to je přesně to, v co jsme doufali, ne?“ vypravila ze sebe.
Dívala se z jednoho na druhého a čekala, až jí to některý z nás potvrdí.
„Nemůžeme si být jistí. Ještě ne. Potřebuju zjistit víc o tom, co se děje. Jestli je…“ polkl jsem. „Jestli je princezna ještě vůbec naživu a jestli je ten člověk, o kterém mluvil Orochimaru, důvěryhodný. V tuhle chvíli prostě nemáme jistotu.“
Viděl jsem, jak Karin trochu svěsila ramena. „Jistě. Máš pravdu.“ Vzdychla a ohlédla se ke starému hradu. Dnes se zdál šedivější než jindy. „Jen jsem zahlédla jiskřičku naděje a nadchla se. Ať už je podle tebe nejlepší cokoli, půjdu za tebou, Sasuke. Všichni půjdeme.“
Podíval jsem se na ni, dojatý upřímností v jejím hlase. „Děkuju, Karin.“
„Myslím to vážně,“ trvala na svém. „Rekruti, zvláště ti mladší… ptají se na tebe. Mám pocit, jako bychom konečně měli šanci.“
Usmál jsem se. Slabě, ale přece.
„Karin,“ ozval se konečně Deidara. „Nechala bys nás chvilku? Musím se Sasukeho zeptat na něco osobního.“
Zatvářila se stejně jako já překvapeně, ale s kývnutím odešla.
Deidara ji pozoroval, dokud nebyla daleko z doslechu.
„Co s tím budeš dělat?“ zeptal se konečně.
„S čím?“
„Co budeš dělat ohledně své dívky?“ zopakoval odhodlaně.
Zmateně jsem se zadíval na Karininu zmenšující se postavu a zvedl paži jejím směrem. „Nic? Zdá se jenom –“
Deidara mi plácnutím smetl ruku. „Karin je do tebe blázen, takže nevidí pravdu, kterou má přímo před očima. Já ano.“ Pozoroval mě, ale v očích neměl ani stopu obvinění nebo zlosti. „Co budeš ohledně té dívky dělat?“
Polkl jsem a cítil, jak mi zrychluje tep. „Nevím, o čem to mluvíš.“
„Můžeš to tajit před všemi ostatními, ale ne přede mnou, Sasuke. Jestli máme vtrhnout do cizí země pod tvým velením a ty nebudeš schopný se zbavit posledního rozviklaného kamene, stojícího mezi námi a vším, co jsme kdy chtěli, potřebuju to vědět.“ Mohlo to znít jako chladné obvinění, ale tak to nebylo. Promlouval trpělivě a s obavami. A tím to pro mě bylo ještě hrozivější. Ukázal do dálky. „Kdybychom mohli vyrazit hned, šel by sis pro trůn, nebo pro ni?“
V očích mě začaly pálit slzy. „Jak to vůbec víš?“
„Kdyby slepec mohl získat zpátky zrak, nejspíš by vypadal přesně jako ty, když jsi ji tehdy poprvé spatřil v lesích. Polonahá dívka nám unikne z hradu a pěšky utíká přes celou zemi, a ty se vrátíš domů bez ní a bez svého pláště. Jsme uprostřed naší první pořádné bitvy, a ty jalově hledáš známou tvář tam, kde by ani být neměla. Když jsme se plavili zpátky domů, sahal sis do kapsy pro kousek krajky alespoň šestkrát, jak jsem napočítal. A teď ze sebe sotva dokážeš dostat větu o její smrti, aniž by se ti zlomil hlas.
Potřebuju vědět, co máš v plánu. Protože oba už jsme unavení válkou bez vítězů.“
Dovolil jsem si ostrý nádech a potlačil slzy. „Deidaro … co mám dělat? Vlastníma rukama jsem jí zabil matku a ona mi odpustila. Odpustila mi! Svěřila mi svá nejtemnější tajemství; věří mi.“
Nevěřícně se zašklebil. „Ona má temná tajemství?“
Povzdechl jsem si. „Kéž bych o nich nevěděl. Zraňují mě pouhé vzpomínky na ně.“
„Říkáš, že ti věří. Miluje tě?“
Dlouze jsem si povzdechl, vzpomínal na její prsty ve vlasech a na to, jak se choulila pod mým pláštěm. Na polibky, které mi tak štědře darovala. „Ať už ano nebo ne, věnovat srdce někomu jinému by bylo marné.“
Přikývl. „Sasuke. Přísahal jsem ti věrnost už dávno. Čekal jsem, až nás budeš schopný vést; léta jsem věděl, že to v sobě máš. Tak mi dej rozkaz. Řekni, co chceš, a já udělám všechno, co bude v mých silách, abys toho dosáhl.“
Odvrátil jsem pohled, protože jsem nedokázal jeho víru ve mně snést. Naplňovala mě neuvěřitelnou nadějí a pýchou, ale spolu s tím vždycky přichází i určitá míra strachu.
„Potřebuju zpátky náš domov, Deidaro. A potřebuju, aby žila. Jestli umře, zemřu také. Nemůžu ji mít. To chápu. Ale Sakura musí přežít.“
Deidara si znovu založil ruce, opět z něj byl voják. „Rozumím.“ Sklopil pohled a pak ho znovu zvedl. „A co Karin?“
Polkl jsem. „Já… já ne…“
„Protože jestli k ní máš být fér, vážně bys jí to měl říct.“ A bez dalšího slova odpochodoval a nechal mě omráčeného vědomím, čeho všeho se možná celou dobu vzdával v můj prospěch.