Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 70

Sasuke

Viděl jsem, jak sbírá síly. Nikdy by nepřiznala, že jsem jí zlomil srdce, a přijala by to s uhlazeným úsměvem.
Přesně jako její matka.
„To nejdůležitější už víš. Tvůj bratr a jeho žena jsou naživu, stejně jako ty a já. Už jen to bych nazval zázrakem.“
„Stejně jako já,“ připustila.
„Moje matka ti zemřela v náručí a nevím, jestli ti to někdo řekl, ale Sasoriho zabil v noci Neji.“
Trochu se napřímila. „Cože?“
Přikývl jsem. „Teď je mi jasné, že se jen snažil krýt svoje spády. Nevěděl, jak dlouho ještě bude potřebovat tajit spojenectví s Orochimarem, a tak Sasoriho odstranil, když začal příliš mluvit. Sasori byl zbabělec, ale zdá se, že nakonec byl nevinný.“
„Nebyl,“ zavrtěla hlavou. Ztěžka polkla a zkoumala vzor na přikrývce. „Zamkl mě v pokoji a šel zabít Naruta – nevěděl, že utekl. Vyháčkovala jsem sponkou zámek a dala se na útěk.“
„Nic jiného bych od tebe nečekal.“ Pyšně a vděčně jsem kývl hlavou. „Bravo. Orochimaru je v řetězech, stejně jako Neji, a čeká je řádný soud. Můj přítel Deidara je v pořádku a Karin přečkala první noc.“ Usmál jsem se. „Deidara o ni nanejvýš nadšeně pečuje. Kakashi pomohl vyklidit prostor, abychom mohli ošetřit všechny zraněné, a stráže si vzaly na starost padlé.“
Přikývla. „Oddaluješ to? Mnohem víc totiž potřebuju vědět, co bude dál.“
„To je pravda.“ Polkl jsem. V životě jsem se nejspíš tolik nebál jako právě teď. „Tak to ti potřebuju položit jen jedinou otázku.“
Znovu se obrnila a narovnala si přikrývku. Pak se vsedě napřímila, jak nejvíc mohla. „A ta zní?“
„Vlastně je velmi jednoduchá. Sakuro Haruno, prokážeš mi tu mimořádnou čest a přijmeš mou ruku?“
Hleděla na mě a oči se jí plnily slzami. „Chci odpovědět ano mnohem víc, než bys tušil… ale jestli bude muset můj lid odejít, víš…“
Zavrtěl jsem hlavou a odložil knížky na postel. „Prošel jsem tu knihu a přečetl si jména, která zněla povědomě, a dozvěděl se příběhy, o kterých bych přísahal, že už jsem slyšel. Ale,“ zvedl jsem druhou knihu. „V téhle jsem našel něco stejně fascinujícího.“
Nalistoval jsem stránku se starou mapou. Zde byl konečně zdokumentován popis všech sedmi klanů. Zašlo to dokonce tak daleko, že jsem našel podrobně zakreslená území a rody, které mu vládly. Jasně ukazovaly, kdo původně vlastnil jakou část.
„Podívej,“ zašeptala šťastně. „Tady jste. Byli jsme sousedé.“ Přejela útlým prstem po lince, která označovala hranici mezi našimi předky.
„Ano, to je pravda. Vidíš, jak velké bylo vaše území? Nepřekvapuje mě, že se tvoji lidé cítili zrazení, když se nám měli poddat. Ale víš, co ještě jsem našel?“
Zavrtěla hlavou.
„Tahle kniha popisuje, jak tvoji předkové organizovali klany, aby bojovaly proti četným invazím, kterým musely čelit. Viděl jsem jejich vojenské plány, jejich oběti a odvedenou práci. Sakuro, můj lid možná přišel o své území, ale nic z toho by neexistovalo, kdyby tvoji předkové nebojovali tak statečně. To stojí za to si pamatovat. A já jsem za to vděčný.“
„To jsem ráda. Mám radost, že jsme tuhle zem zachránili. A jsem ráda, že ti ji můžu předat neporušenou a v jednom kuse.“
„Myslíš to vážně, Sakuro? Opravdu mi chceš dát svoje království?“
„Ne,“ zašeptala. Sklopila pohled a láskyplně pohladila prsten na palci, než si ho stáhla a položila mi ho do dlaně. „Chci ti dát tvoje království.“
Viděl jsem, jak se na přikrývce rozpíjejí její slzy. Chvilku jsem počkal; potřeboval jsem, aby mě pořádně vnímala.
„Možná si vzpomínáš, že moji lidé nejsou jen Dahraiňané,“ řekl jsem tiše. „Pocházejí z různých zemí a přijali jsme je pod svou ochranu. Nemám v úmyslu jim odepřít Dahrain… a nemám v úmyslu ho odepřít ani tvým lidem, Sakuro.“
Konečně zvedla oči.
„A nepřestávám myslet na tvou matku. Až do posledního dechu chtěla jen mír, Sakuro. Nepotěšilo by ji, kdyby viděla, jak přijímáš můj lid stejně jako svůj?“
Zavřela oči a přikývla. Klesl jsem vedle postele na kolena.
„Podle téhle knihy máš pravdu. Měl bych být králem. Koruna se měla dědit v mém rodu, ale neexistovala by, kdyby nebylo tvé rodiny. Takže pro jednou nedávejme nikomu vybrat. Myslím, že společně bychom mohli něco znamenat, Sakuro. Můžeme spolu něco vybudovat.“ Zhluboka jsem se nadechl. „Tak se mnou zůstaň. Vezmi si mě. Jinak je tohle vítězství prázdné. Jinak jsem prázdný já.“
Odvrátila hlavu a já se na chvíli bál, že jsem ji ztratil.
„Sakuro?“
Když se otočila zpátky, zakrývala si ústa, ale vrásky kolem očí mi napověděly, že se usmívá.
„Odpusť,“ řekla. Konečně odtáhla ruku a utřela si slzy. Položila dlaň na stránky, které dokazovaly naši společnou minulost. Jak dobrou, tak i tu špatnou. „Celou dobu jsem četla pohádky, abych našla své šťastně až navěky. Zdá se, že jsem si vybírala špatné knihy.“
Vzal jsem ji za ruku a svět se zase usadil na své místo.
„Sasuke Au Uchiho,“ začala.
Neuvědomil jsem si, jak moc pro mě to jméno znamená, dokud ho nevyslovila.
„Nic na světě nechci víc než být tvoje.“
A tak se stalo, že za necelý jeden den jsem získal úplně všechno.
My jsme získali všechno.
Ozvalo se zaklepání a vešel Kakashi.
Pohlédl na Sakuru a všiml si uplakaných očí. „Jste v pořádku, Vaše Veličenstvo?“
Usmála se. „Je mi skvěle. A co vy, Vaše Veličenstvo?“ podívala se na mě.
Na chvíli jsem se zarazil. Nemohl jsem uvěřit, že můj celoživotní sen mi právě spadl do klína. Věnoval jsem Sakuře ten nejněžnější polibek a vyhříval se v jejím zářivém úsměvu.
„Nikdy mi nebylo líp.“