Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 41

Sasuke

„Myslíš, že už je zítra?“ Potřásl jsem hlavou. „Víš, jak to myslím.“
Sakura se usmála. „Jistě. Určitě je nejmíň po půlnoci, ne?“
Zarmouceně jsem si povzdechl. „Tak to je Matraleit.“
„Matraleit?“
„Svátek. Pro můj lid.“
„Aha.“ Sakura pohlédla stranou a vypadala téměř provinile. „Co se slaví?“
„První svatba,“ usmál jsem se smutně. „Pověst vypráví, že všichni pocházíme z prvního muže a ženy, kteří kdy kráčeli po zemi. Objevili se na různých místech a sami putovali přes celou zem. Když našli jeden druhého, nebáli se, ani nezaváhali. Okamžitě se do sebe zamilovali a vzali se na kameni tak dokonale oblém, že vypadal jako slunce, které vychází ze země. A z nich povstali všichni naši lidé.“
„Jak to oslavujete?“
S povzdechem jsem si vzpomněl na Karinin náramek. „Je to o láskyplných a rodinných svazcích – o vytváření pout. Lidé vyrábějí náramky a nechávají je milovaným lidem. A musí být upletené,“ zdůraznil jsem. „Kdyby byl vyřezaný ze dřeva nebo jen prostá smyčka, přineslo by to smůlu. Jestli někdy dostaneš o Matraleitu náramek, který nebude splétaný, hned ho zahoď!“
Zasmála se. „Chápu. Co ještě?“ Přitáhla si kolena k bradě, opřela se o ně předloktími a zvědavě se na mě zadívala.
Zjistil jsem, že se usmívám, když jsem pokračoval. „Vaří se určitá jídla. A pak následuje tanec,“ začal jsem. „Zvláště určený pro páry.“
„Vážně?“
S úsměvem jsem přikývl. „Říká se, že jsme chodívali ke skále – k té první, kde se setkali – a lidé tančili kolem kamene, vzpomínali na první pár a nahlíželi do budoucnosti.“
„To je vážně hezké,“ pronesla zasněně. Sledoval jsem, jak se rozhlíží po jeskyni. „Vzhledem k tomu, že tě nejspíš zabiju,“ začala zvesela.
Její radostný tón mě okamžitě rozesmál. „Jen pokračuj. Zabiješ mě a…?“
„Možná bys měl naposledy oslavovat. Když slíbím, že ho nikdy nikomu neukážu, naučil bys mě ten tanec?“
Neodpovídalo to přesně mé představě, jak trávit čas, ale stejně jsme neměli nic lepšího na práci.
„Jistě.“ Zvedl jsem se a oprášil si kalhoty. Sakura se ke mně připojila na druhé straně ohniště. „Postavíme se naproti sobě a ukloníme se.“
„Jestli je to jenom chytrý trik, jak mě přimět, abych se ti uklonila, na místě tě zabiju,“ varovala mě.
„Ne, ne,“ přísahal jsem s úsměvem. „Opravdu to tak je. Pak položíš pravou dlaň na partnerovo ucho.“ Zvedl jsem ruku a položil ji po straně její hlavy a ona udělala totéž. Stáli jsme tak blízko sebe. Bylo by snadné ukončit její život a zbavit se jí. Ale prostě jsem nebyl připravený to udělat. „Výborně. A teď tři kroky v kruhu doleva. Dobře, a teď vyměnit ruce a tři kroky zpátky.“
„Dělám to správně?“ zeptala se a nespouštěla ze mě oči. Bylo v nich něco tak důvěřivého.
„Ano. Teď krok od sebe, aby ses zápěstím zaklesla za mé. Dobře. A teď je to spíš o chození v kruzích.“
„Točí se mi hlava.“
„To je přesně ono. Má to připomínat vázání uzlu a svazování dohromady, vzpomínáš? Jakmile jsi tady, podáš mi druhou ruku křížem, takže si propleteme ruce. Takhle. A pak tě přetočím, abychom se rozpletli.“
Několikrát jsem ji provedl kroky a s překvapením jsem zjistil, že jí nevadí se mě dotýkat. Ani sebou necukla, ani nekomentovala moje drsné mozolnaté ruce. Prostě se mě držela a nechala se vést.
„Dobře,“ pochválil jsem ji. „Dum da da dum, otočka, dum da da dum a krok.“
Sledoval jsem, jak rychle to pochytila a s úsměvem prochází tancem, dokonce i když jsem začal zrychlovat a zrychlovat. Žádný div, že se dokázala tak mrštně pohybovat s mečem.
Chvíli jsme tančili, než propásla otočku a šlápla mi na nohu.
„Au!“ vyjekl jsem a zlomil se v pase.
„Promiň!“ rozesmála se.
A bylo to tak nevinné a legrační ve světle situace, že jsem se taky začal smát. Chechtal jsem se jako už léta ne, od plic a s pevně sevřenými víčky. Smál jsem se, protože se to nikdo nedozví. Smál jsem se, protože tady, v téhle jeskyni, jsem se cítil svobodný.
Když jsem se narovnal a utřel si slzy z očí, našel jsem Sakuru, jak tam stojí a dívá se, jako by popadaly hvězdy z oblohy.
„Co se děje?“
„Nic… Myslela jsem, že něco slyším. To je jedno.“
Přikývl jsem. Nepřestávala mě s nadějí pozorovat, jako by na něco čekala.
„No, až na ten konec sis vedla skvěle,“ konstatoval jsem.
Zarděla se. „Jsi dobrý učitel.“ A rychle se vrátila zpátky k ohni.
V nastalém tichu jsem uvažoval o spoustě věcí. Někdo konečně věděl o hloubi mé bolesti, o velikosti mé touhy, o šíři mé lítosti. A přestože toho tolik souviselo s okamžikem, který roztříštil Sakuřin svět, nezdálo se, že by mě kvůli tomu soudila. Alespoň ne víc než předtím.
Zadíval jsem se na ni. Poklidně kreslila prstem do hlíny na zemi, jako by hledala způsob, jak z ničeho stvořit umění. Nezdála se nervózní, že jsem tak blízko. A to byla další věc, která mě děsila: být někomu mlčky nablízku a necítit se úplně špatně.
Dál jsme setrvávali v příjemném tichu a občas přiložili na oheň. Pořád jsem přemýšlel, co se jí asi honí hlavou. Nakonec si povzdechla a sáhla do váčku na opasku.
„Vzdávám to,“ řekla a vytáhla odtamtud cosi, co vypadalo jako okrouhlý, tvrdý plátek chleba. Velmi opatrně ho rozlomila napůl a kousek mi podala. „Jeden jsem ochutnala ještě v Kadieru, takže mi dovol tě varovat; jsou příšerné. Dobrou chuť.“
Uchechtl jsem se, nadhodil si suchar v ruce a ukousl si. „Uf! Je strašně suchý,“ zamumlal jsem s plnou pusou.
Zasmála se. „Já vím. Předpokládám, že je tak dělají, aby vydržely, ale myslím, že i hlína by byla chutnější.“ Zavrtěla hlavou. „Usilovně jsem se snažila co nejlépe připravit, ale dokud jsme nebyli na moři, vůbec jsem netušila, že otec plánuje útok.“
„Neřekl ti to?“
Sakura ukázala na své umazané bílé šaty. „Ne.“
Jak málo jí ten člověk věřil?
Odkašlal jsem si. „No, kdybys vyrůstala jako já, naučila by ses být připravená na všechno, takže mě vaše fregaty nijak nepřekvapily,“ lhal jsem.
Sakura se mi zadívala do očí. V jejím pohledu se odrážela nevyřčená slova, ale nedokázal jsem je rozluštit. Snažil jsem se uhodnout, co mi chce říct, a pokoušel se rozšifrovat každou mlčenlivou slabiku. Něco se mi podařilo, ale zbytek mi unikal.
„Co je?“ zeptal jsem se nakonec.
Zavrtěla hlavou.
Odkašlal jsem si.
„Kdo tě naučil o souhvězdích?“ zeptala se, jako by zoufale potřebovala změnit téma. Strčila si do pusy poslední sousto sucharu a rychle si otřela ruce.
„Otec. Naučil mě tohle a to málo, co znám z filozofie a náboženství. Matka se soustředila na psaní a hudbu.“ Pokrčil jsem rameny. „Pro nic z toho už nemám téměř využití.“
„Kdy jsi přestal s učením?“
Chvilku jsem přemýšlel. „Přísaháš, že jeden z nás umře, že?“
„Ano!“ odpověděla a v očích jí šibalsky hrálo mnohem víc, než bych u princezny čekal.
Uchechtl jsem se. „Dobře.“
Obrátil jsem se k ní čelem a ona udělala totéž. Kolena jsme měli jen pár milimetrů od sebe. „Všechno přestalo, když nás našel Orochimaru.“
Na čele jí vyskočila malá vráska. „Našel vás?“
Spolkl jsem poslední sousto a na chvíli se zadíval do ohně, než jsem vrátil pohled zpátky. „Tvoji lidé o nás nikdy neslyšeli, že?“
Zavrtěla hlavou. „Vždycky mi říkali, že existovalo šest klanů, které se spojily pod naším, a že jsme to byli my, kdo vedl válku proti Kialandu. Když jsme zvítězili, nově jsme naši zemi pojmenovali, aby nás to všechny spojilo, a od těch dob jsme v míru prosperovali.“
„Vážně jste nás vymazali,“ povzdechl si. „Dahraiňané byli po generace rozprášeni. Orochimaru sledoval pověsti, pátral po jménech a snažil se spojit tolik našich potomků, kolik jen mohl. Nevěděl jsem o tom, ale otcovo příjmení bylo jedno z nejvýznamnějších v našich dějinách. Orochimaru byl nadšením bez sebe, že nás našel.
A byl to on, kdo objevil hrad Vosino. Celé věky tam stál opuštěný. Pořád si pamatuju ten zápach, když jsme se nastěhovali. Začali jsme s výcvikem a plánovali, že si jednoho dne vezmeme zpět, co bylo naše. Otec mi před spaním říkával, že jednoho dne složím hlavu tam, kde kdysi naši lidé.“
Polkl jsem a zadíval se do země. „Ale zatím jsem tu zemi ještě ani nezahlédl.“
Chvíli jsem mlčel a cítil, jak mě ta touha tíží. Odkašlal jsem si a vrátil se zpátky k vyprávění. „Asi po roce se začali trousit lidi, kteří hledali místo, kde by se usadili. Několik neúrodných let jich vyhnalo ven ještě víc, aby to zkusili v neobydlené zemi. Ovšem zjistili, že už v ní bydlíme my. Hladoví, nevzdělaní… lidé, které podle všeho nikdo nepostrádal. My jsme je přijali. Nakrmili jsme je, oblékli, učili je. Většinu naší armády tvoří lidé, které odvrhla vlastní země.“
Uvažovala o tom. „Líbí se mi myšlenka ujmout se lidí, kteří mají pocit, že jsou bez domova. Kdyby vašim konečným cílem nebylo nastěhovat se do mého domova, obdivovala bych to.“
Zjistil jsem, že nedokážu odpovědět. A tak jsem změnil téma. „A co ty? Kdo tebe učil o hvězdách?“
„Ach, já sama,“ přiznala s úsměvem. „Trávím hodně času v naší knihovně a učím se o všem, co chci doopravdy vědět. Tak jsem se naučila i jména hvězd. A je to jediný důvod, proč vím, jak používat pazourek. Taky jsem se tak začala učit zacházet s mečem, ale přistihl mě Naruto a převzal výuku sám.“ Na chvilku zahanbeně odvrátila pohled. „Pak jsem ho jednou nešťastnou náhodou sekla. Otec na to přišel a učinil tomu přítrž.“
Usmál jsem se. „Jenže ty jsi nepřestala.“
Pobaveně zavrtěla hlavou. „Naruto se mi pár dní v týdnu věnuje. Meč mám schovaný pod postelí, zavěšený na háčcích, které jsem sama připevnila na rám.“
Z každého jejího slova jsem měl pocit, jako bych si protřel oči po dlouhé noci a sledoval, jak se svět kolem zaostřuje. „Jsi ta nejpodivnější princezna, na jakou jsem kdy narazil.“
Zasmála se. „Máš jich mezi svými známostmi víc než jednu?“
„Ne,“ přiznal jsem. „Ale nikdy jsem neslyšel o žádné, která odmítá přímé rozkazy, studuje, co ji napadne, a pak, jen tak pro zábavu, ještě paklíčem otvírá zámky.“
„Ach tak. Za to můžu poděkovat Idatemu.“
Z nějakých nejasných důvodů mi opadl úsměv. „Kdo je Idate?“
„Knihovník. Ale znala jsem ho, ještě než začal jako pomocník ve stájích. Matka chtěla, abych měla širokou škálu přátel, což je nejspíš důvod, proč mi Hinata připadá spíš jako sestra než komorná. Každopádně Idate mě toho naučil hodně. Cítím se za něj zodpovědná.“
Zatvářila se, jako by si právě něco uvědomila.
„Jste si vy dva blízcí?“
Přitakala. „Svým způsobem. Je to jako… ty jsi v pozici, kdy ti možná lidé nechtějí být nablízku, protože si o tobě vytvořili nějaké domněnky. A mně chce být kvůli domněnkám nablízku každý. Idatovi na ničem z toho nezáleží.“
Dávalo to smysl. Jestli se jí každý vnucoval kvůli koruně, samozřejmě, že musela něco cítit k někomu, kdo ji chtěl i koruně navzdory.
„Myslíš, že je ta voda bezpečná?“ ukázala na provazce deště.
„Tekoucí voda by měla být v pořádku.“
„Dobře.“ Vyskočila a došla k ústí jeskyně. Pak se ohlédla a položila otázku, která měla nádech rozkazu. „Jdeš?“
Vážně byla z královské krve, co? „Ano, Vaše Výsosti.“
Stála tam s rukama spojenýma do misky, a jak se snažila nabrat vodu, hustý déšť je svou silou strhával dolů. Natáhl jsem ruce, ale dopadlo to stejně.
„Počkej,“ řekl jsem a podložil jí dlaně. Stačilo to, abych jí je udržel v klidu a za chvíli je měla plné vody. Překvapeně tam stála a dívala se na naše spojené ruce. Ty její se v mých úplně ztrácely. Nakonec k nim přiložila rty a srkala tím nejúžasnějším a pro dámu nejméně vhodným způsobem. Když dopila, nabrala znovu trochu vody a protřela si mokrýma rukama obličej.
„Jak vypadám?“ zeptala se.
Plná naděje. Umazaná. A ještě krásnější než tvoje matka.
„Pořád stejně.“
Ušklíbla se a pokrčila rameny. Když byla hotová, beze slova podržela ruce pod mýma a vystrčila je do deště, abych se mohl taky napít. Nebyla tak silná, ale naše ruce společně zvládly víc než každé zvlášť. Bylo to zvláštní, když se mě někdo takhle nenuceně dotýkal, ale poprvé mi to vůbec nevadilo. Vlastně to bylo hezké.
Sakura stáhla naše ruce zpátky, abych se mohl napít. Okamžitě jsem se cítil mnohem líp. Řídil jsem se jejím příkladem a přejel si vlhkýma rukama obličej.
Už mi nevěnovala pozornost, vracela se zpátky k ohni, aby si ohřála ruce. Po pár krocích udělala tři úkroky doleva s rukou ve vzduchu, jako by držela partnerovu tvář. Sledoval jsem, jak líně prochází tancem, který jsem ji právě naučil, a s náznakem úsměvu na rtech se pohybuje v tmavé jeskyni, jako by to byl taneční sál.
Pomyslel jsem si, že na světě možná neexistuje nic nebezpečnějšího než tahle dívka.