Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 53

Sasuke

Nějakou chvíli jsem se potuloval kolem hradu a přemítal o Deidarově radě, abych se Karin vzdal. Čím víc jsem se probíral vzpomínkami, tím větší to dávalo smysl. Deidara se za ni postavil a chválil ji, i když jsme ještě našlapovali po okrajích našeho rodícího se přátelství. Sice mu to ubližovalo, ale ze všech sil ji podporoval, aniž by se stavěl mezi ni a jedinou věc, na které jí evidentně záleželo: mě.
Jenže teď už jsem věděl svoje. Miloval ji. A já už takhle nemohl pokračovat.
Pomalu jsem se vracel k hradu. Orochimaru se venku ukazoval jen zřídka, natož aby ho člověk našel samotného. Ale když se v dálce z vysoké trávy vynořila nějaká postava, byl to nepochybně on. Možná to bylo kvůli tomu, že jsem zrovna přemýšlel o Deidarově nesobeckosti, nebo že jsem zvažoval vlastní sebeobětování, ale ať už byl důvod jakýkoli, zamířil jsem rovnou k němu.
Otíral si ostří krátkého nože a já pochopil, že byl na lovu. Nevybral jsem si nejspíš nejlepší chvíli pro rozhovor, ale zdálo se, že ta není nikdy. A tak jsem šel dál. Dokonce i zdálky jsem poznal, že zvedá oči v sloup.
„Nemám náladu,“ zavolal a znovu se zadíval na cosi v trávě.
„Ani já ne. Přesto si myslím, že si musíme promluvit.“ Zastavil jsem kus od něj, nechtěl jsem mu poskytnout příležitost pro snadný úder, kdyby neovládl vztek. „Nevím, co tě na mně tolik uráží, ale dělal jsem pro tebe – i pro náš lid –, co jsem mohl, už od chvíle, kdy naše rodina přijela. Možná se ti nemusí líbit můj přístup, ale splnil jsem každičký úkol, který jsi mi dal.“
„Od prvního dne ses snažil podkopávat moji autoritu,“ namítl.
„Ne, pane,“ odpověděl jsem popravdě. „Věřil jsem, stejně jako můj otec, že nás povedeš zpátky do našeho království, kde převezmeš korunu a všechno napravíš. Udělal jsem hodně přešlapů, ale pořád jsem v to doufal.“
Odfrkl si a mávl rukama v prázdném gestu. „A já své království dostanu. Stačí počkat týden či dva, až ta princezna umře, a přitančíme si tam, pozabíjíme vrchnost – dědice těch zrádců, kteří zaujali naše místa – a dáme všechno do pořádku.“
„Neexistuje lepší způsob?“ zeptal jsem se.
Jeho ledový pohled úplně stačil, aby mi došlo, že už ho k smrti unavuju. „Tak aby bylo jasno. Jestli řekneš ještě jediné slovo proti mým plánům nebo metodám, vyříznu ti jazyk. Rád se budu dívat, jak tě lidi budou následovat, když jim nebudeš moct dát rozkaz.“
„Nemám nic proti tobě, jen prosím o pomoc. Na Ostrově jsme ztratili tolik lidí, a jestli nejsou zprávy z Kadieru o královské rodině pravdivé, mohli bychom se dostat do další –“
Orochimaru vytáhl nůž a namířil mi ho přímo do obličeje. Popravdě rovnou do oka, až mě přepadl strach, že jestli se jen jedinkrát špatně nadechnu, může mě to stát jak zrak, tak hlas. Přesto jsem necouvl. Mlčky a nehnutě jsem vyčkával.
„Ještě. Jedno. Slovo,“ vyhrožoval.
Zůstali jsme tak dlouhou chvíli. Přemýšlel jsem, proč mě prostě nezabil. Za ta léta měl spoustu příležitostí. Moje matka neměla kam jinam jít. Proč mě chtěl mít pod palcem, a ne pod náhrobním kamenem?
Odtáhl nůž a znovu ho strčil do pochvy. Pak se sehnul, aby sebral úlovek. V hrůze jsem sledoval, jak zvedl šedé zvíře.
Ne. Ne.
„Mimochodem,“ začal, „nechováme tu mazlíčky.“ Zatřásl mojí lištičkou a já se musel držet ze všech sil, abych se na něj nevrhl. „Díky za večeři.“
Otočil se a loudal se do hradu. Věděl, že za ním nepůjdu.
Vlastně jsem se rozběhl na druhou stranu. Zvládl jsem to za západní bránu a prudce se vyzvracel.
„Ach, Bodlino,“ zasténal jsem v předklonu. Netrhala mě na kusy jen myšlenka na její smrt. Spíš pomyšlení, že mu naplní žaludek.
Vnitřnosti se mi znovu obrátily naruby.
Zrovna když se zdálo, že už mi nemůže nic vzít, našel si nový způsob, jak mi zlomit duši. Kdyby to nebylo tak zrůdné, zapůsobilo by to na mě.
Ale teď byl můj názor na Orochimara křišťálově čistý.
Snažil jsem se ho následovat. Snažil jsem se ho poslouchat. Snažil jsem se s ním rozumně domluvit.
Ale od této chvíle, až přijde čas, nebudu se dvakrát rozmýšlet a zničím ho. Nevěděl jsem, jak se to stane. Ale mít na svědomí jeho smrt nebude vůbec žádné břemeno.