Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 49

Sasuke

Dlaně jsem měl od kopání Kabutova hrobu samý puchýř. Věděl jsem, že je moc mělký, ale nic lepšího jsem vlastními silami nezvládl. Orochimaru rozhodně nepřijde svého nejbližšího vojáka pohřbít a já nechtěl tahat nikoho od práce, kterou bylo potřeba udělat. Kromě toho mi to poskytlo čas k přemýšlení.
Strávil jsem hodně času zíráním na hroby, které jsem navštěvoval nejvíc. Patřily otci a Sakuřiné matce. V den, kdy jsme se vrátili z Ostrova, jsem jí tam nechal větvičku, kterou jsem odtamtud přivezl, ale nezdržel jsem se. Měl jsem toho na srdci tolik, že jsem nevěděl, kde začít. Tak jsem prozatím mlčel a o nic nežádal.
Nikdy jsem se necítil víc sám.
Konan jsme pohřbít nemohli. Přišli jsme o její tělo, když hurikán začal převracet lodě, a svým způsobem to tak bylo lepší. Sotva jsme dopravili zpátky na Vosino živé. Ale věděl jsem, že Suigetsu se s tím pere. Jako by nám toho celá ta událost nenechala dost, abychom to mohli uzavřít, a pro něj to bylo stokrát horší.
Když jsem sestoupil po skalnatém pobřeží k moři, našel jsem tam jen Suigetsua. Mlčky sbíral dřevo na pohřební hranici a splétal větvičky do věnce. Vedle ležela malá hromádka třísek a cosi, co vypadalo jako nějaké Koniny šaty. Rozdělal oheň a vypadal, že se soustředí na svůj úkol.
„Nebyl jsem si jistý, jestli to zvládneš,“ řekl překvapivě lehkým tónem, když mě uviděl. „Vím, že toho máš hodně.“
„Mám, ale chtěl jsem tu pro tebe být. Chtěl jsem se ti omluvit. Za to na lodi. Něco bych udělal, kdybych mohl.“
„Není nic, co bys mohl udělat.“ Mávl rukou. „Kromě toho bychom se, nebýt tebe, možná nikdy nedali ani do řeči.“
Zamrkal jsem a popošel blíž. „Cože?“
Upřímně se usmál. „Seděl jsem v hlavní síni a poslouchal skupinu dívek, které si u stolu za mnou povídaly. A jeden obzvlášť melodický hlas si stěžoval, že ten vysoký voják s černými vlasy je strašně zlý.“ Uchechtl se. „Říkala, že jsi po někom hodil klackem a rozsekl mu kůži u oka. Děsila se, že se to může ještě zhoršit.
Okamžitě jsem věděl, o kom mluví, a tak jsem se do toho vložil a řekl jí, že jsi ten nejhorší z nejhorších a že by ti neměla věnovat jedinou myšlenku,“ přiznal a podíval se na mě. „A Konan se pak usmála a něco ve mně prostě…“
Nemohl najít ta správná slova.
„Jo. Já vím.“
Přikývl. „Takže ti musím poděkovat, žes byl takový iracionální hulvát. Díky tomu jsem se zamiloval.“
Viděl jsem ho za ten krátký čas, co ztratil Konan, procházet celou škálou emocí. Zoufalství, vztek, a dokonce i jakýsi černý humor. Ale tenhle pokojný klid byl zvláštní. Zvláštní, ale vítaný.
Otočil jsem se za zvukem blížících se kroků a spatřil přicházet Karin, Deidaru, Hidana a Juga ještě s hrstkou dalších, kteří si byli s Konan také blízcí. Společně jsme se postavili do půlkruhu kolem místa, kde Suigetsu vybudoval plující památník.
„Děkuji vám všem, že jste přišli,“ začal. „Myslel jsem, že by bylo hezké, kdybychom se podělili o naše vzpomínky na Konan. Všichni jsme ji znali, ale každý jinak, a já bych moc rád slyšel, co mi o ní můžete říct. A pak pošleme její památku na cestu.“
Karin zvedla ruku. „Můžu první?“
Suigetsu přikývl a Karin se usmála.
„Milovala jsem, jak se chovala k lidem mile. Při našem způsobu života se to zdálo nemožné, ale Konan byla nepochybně něžná. Vidět, jak žila, mě inspiruje řídit se jejím příkladem. Děkuji ti za to, Konan.“
„A byla vždycky tak štědrá,“ ozvala se jedna z dívek. „S Konan jsme sem přišly ve stejný čas, a i když jsme s vděkem uvítaly teplé jídlo, stejně jsme pořád měly hlad. A tak se dobrovolně brodila vodou, aby nachytala hromádku malých krabů.“ Zasmála se pro sebe. „Byli tak mrňaví! I kdyby je snědla sama, nemohli ji nasytit. Ale přinesla je do místnosti, kde jsem přespávala ještě s dalšími pěti děvčaty, a přímo tam rozdělala oheň a uvařila je, aby se s námi mohla podělit.“
Zavrtěla hlavou. „Až dodnes to bylo nejlepší jídlo, jaké jsem kdy měla. Mdlé a bylo ho málo, ale připravily ho milující ruce a snědly jsme ho ve šťastné společnosti. Za to jsem její dlužnicí.“
S každým dalším příběhem a vzpomínkou jsem viděl Konanin život skrz tucet různých pohledů. Každý z těchhle lidí s ní zažil něco jiného, ale společné vlákno jejího laskavého srdce se proplétalo všemi příběhy.
Než jsem si to uvědomil, promluvili všichni s výjimkou mě a Suigetsua. V tu chvíli mi došlo, že budu muset něco říct o dívce, kterou jsem sotva znal. Když na mě všichni upřeli oči, zpanikařil jsem. Zbývala jenom pravda.
Odkašlal jsem si a zadíval se do země. „Upřímně, stěží jsem Konan znal. Ale s jistotou vím, že mě uprostřed bitvy přivedla zpátky, když jsem se na chvíli ztratil. Povzbuzovala mě k boji, k vytrvalosti.“
Tiché popotahování zesílilo a někdo začal i vzlykat.
„I kdybych o ní nevěděl nic jiného, stačilo by to, abych pro ni truchlil. Tolik z vás už zmínilo, že byla statečná. Statečnější než já, to je jisté. Ale díky vám o ní teď vím mnohem víc. A je mi líto, že nebudu mít šanci ji líp poznat.“
Vyhledal jsem Suigetsův uslzený pohled. Ale výraz v jeho tváři vypovídal o vděčnosti. Několikrát polkl a zadíval se na moře.
„Konan,“ vypravil ze sebe a ostře se nadechl. „Chtěl jsem ti toho tolik říct a je mi líto, že už to nestihnu. Ale v tuhle chvíli mě nech říci sbohem s jedinou věcí, kterou jsi doufám vždycky věděla. Jsi moje srdce.“
Na chvíli se odmlčel. Pečlivě poskládal její uniformu na věnec, vytáhl z ohniště louči a brodil se s věncem vodou, dokud neměl hladinu po pás. Zapálil třísky a poslal památník do vln.
Pak se pomalu vrátil na břeh a společně jsme sledovali, jak plameny odplouvají do dálky.
Podíval se na mě a nevyslovená otázka v jeho očích zněla stejně jako ta, kterou mi všichni kladli už od chvíle, kdy jsme se vrátili. Sasuke, co s tím uděláš?
Celé roky jsem netoužil po ničem jiném než po našem království. Chtěl jsem svobodu. Nechtěl jsem podléhat Orochimarovi nebo být vydaný na milost matce. Nechtěl jsem, aby na mně někomu záleželo, nebo mně na nich.
Ale pak jsem okusil, jaké to je, když statečně spustíte padací most mezi svým srdcem a srdcem někoho jiného. Strach přišel v doprovodu nepřekonatelného klidu. Dovolil mi víc se nadechnout a vidět víc barev. Život bez lásky sotva stál za to žít.
Trávil jsem život plný nenávisti ke Kadieřanům.
Ale teď už jsem chápal, jak moc miluju svůj lid. A to stálo za to, abych pro ně pohnul horou.
„Všichni se shodneme, že musí existovat lepší způsob, jak se zmocnit naší země, než pro jaký nás cvičili,“ začal jsem.
„Ano,“ přisvědčil Deidara okamžitě.
„Problém je, že nevím jaký. A pak je tu ještě Orochimaru. Kdyby věděl, jak hluboce o něm pochybujeme, všechny by nás zabil.“
Dal jsem jim čas, aby ta slova doopravdy zvážili a došlo jim, že mohou ztratit šanci spatřit Dahrain.
„Ale,“ pokračoval jsem, „jestli jsou naše životy už tak v ohrožení, radši budu riskovat a postavím se mu, než abych nesmyslně bojoval s Kadieřany. Takže pokud to cítíte stejně… až budu mít plán, povedu vás.“

Sakura

Kvůli lidem jsem došla na večeři s úsměvem na tváři.
Přestože detaily o zdravotním stavu zbylých členů rodiny nebyly veřejné, někteří lordové a dámy zjevně uhodli, že situace je vážná. Přinejmenším tak, abych se stala regentkou. Doufala jsem, že se mi povede všechno stabilizovat, než někdo odhalí pravdu. A tak, zatímco jsem seděla v otcově křesle a pozorovala lidi kolem sebe, konečně jsem vyslovila nahlas tu jedinou věc, která se musela bezpodmínečně stát.
„Sasori,“ začala jsem.
S váhavým pohledem obrátil hlavu, připravený přijmout vše, co mi vyjde z úst. „Myslím, že je čas, abychom naplánovali naši svatbu.“
Zůstal na mě zmateně zírat, ale rozhodně nebyl proti. „Teď? S tím… s tím vším, co se děje?“
„Přesně proto bychom se do toho měli pustit. A nejlépe s pořádným popraskem. Měli bychom všude rozhlásit, že si nechávám šít róbu a že jste nechal přivézt zlato na naše prsteny z Nalku. A mluvit o tom při každé příležitosti. Takže, až bude otci a bratrovi líp, budeme mít co oslavovat. A jestli…“ To slovo mi zaskočilo. Jestli vás snadno dokáže připravit o dech. „Ať už přijde cokoli, budeme pokračovat v rodové linii a utěšíme lid.“
Přikývl. „Vím, že se nic z toho nestalo tak, jak jste doufala. Také bych to takhle nikdy neplánoval. Ale souhlasím. Měli bychom stanovit datum?“
„Pojďme o svatbě mluvit tak, jako by měla proběhnout velmi brzy. Datum můžeme vybrat během příštích pár dní, jakmile budeme mít lepší představu, jak se to vyvíjí s mými blízkými.“
Přitakal. „Chápu. Pořád chcete žít mimo palác?“
Zalétla jsem očima k lidem. Jedli a smáli se, vůbec neměli ponětí, jak hrozné to je, když se hroutí královská rodina a zároveň hrozí invaze. A venkované měli ještě slabší vazby k srdci všeho, co se dělo. Náš vztah se Sasorim by potřeboval čas, aby se mohl rozvinout, ale bude to muset počkat, až budeme v bezpečí.
„Ne. Chci žít tady.“
To ho přimělo k úsměvu. „Výborně. Opravdu jsem nechal přivézt zlato z Nalku. A vy byste se neměla zatěžovat svatebními přípravami, přenechte to své komorné.“
„Hinata je v tuhle chvíli zaneprázdněná, ale nemějte obavy. Nebudu na to sama.“
Sasori si napíchl sousto, než se znovu obrátil. „Nevadilo by mi dohlížet na Naruta. Vždyť už je téměř mým bratrem. Jestli by s ním někdo měl být místo vás, pak jsem to já.“
Vzala jsem ho za ruku a nasadila falešně veselý tón. „Jako vaše regentka vám přikazuji, abyste si s tím nedělal starosti. Přísahám, že jsem v dobrých rukou a bratr má tu nejlepší péči. Sám budete mít tolik práce, že stejně nebudete mít čas vysedávat u postelí.“
Něžně vzhlédl. Pak mi zvedl ruku a políbil ji. Zaslechla jsem tucet různých hlasů, jak vydechly ááách. Jen to upevnilo moje odhodlání. Musela jsem si někoho vzít. A když to nemohl být muž, kterého jsem milovala, bude muset stačit Sasori.
„Pokud je to váš rozkaz, rád se skloním před vaší vůlí.“
Nespala jsem tak hluboce, aby se mi něco zdálo. Ale přála jsem si to. Byl to jediný způsob, jak bych mohla vidět Sasukeho. Ale neustále jsem se převracela ze strany na stranu, takže mi zbyly jen vzpomínky.
Protřela jsem si oči a prozatím to vzdala. Nazula jsem si pantoflíčky, oblékla župan a vydala se napříč palácem.
Nejspíš by mi mělo vadit ticho a měla jsem si přát víc stráží rozestavěných podél zdí. Ale mně připadala samota konejšivá. Omotala jsem si Sasukeho náramek kolem zápěstí a s povzdechem se usadila před matčiným obrazem. „Jmenovali mě regentkou, mami, a vládnu úplně sama celému Kadieru.“ Rozhodila jsem rukama. „Kéž bys mě mohla vidět. Mám pocit, že konečně něco dělám.
Naruto neustále tvrdí, že vzít si Sasoriho je šlechetné. A já vím, že právě tak skončím… budu šlechetně sloužit Kadieru.“ Potlačila jsem vzlyk, který se mi dral z hrdla. Teď nebyl čas na slzy.
„Kéž bych ti mohla všechno vyprávět,“ přiznala jsem. „Ale mám pocit, že kdybych zatáhla za jediné vlákno, mohla bych se rozpárat jako koberec. Pro dobro všech ostatních se nesmím rozpadnout.“
Dlouho jsem ji pozorovala a vychutnávala si ticho i její společnost. „Pamatuješ, jak jsme spolu jezdívaly na vyjížďky? Pamatuješ si toho chlapce s jablkem?“
Usmála jsem se na ni. „Vsadím se, že ano. Vždycky sis všechno pamatovala.“
Hleděla na mě a z očí jí čišela moudrost a trpělivost. Věděla jsem, že měla své chyby. Věděla jsem, že nebyla dokonalá. Ale vždycky v sobě hledala to nejlepší a nic jiného nikdy nenabízela. A já jsem ze sebe taky chtěla beze zbytku rozdat jen to nejlepší.
„Neboj se,“ ujistila jsem ji. „Co je pro nás dvě smrt? Tvoje památka dosud nevyhasla. Udržuju ji naživu.“