Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 32

Sasuke

Poznal jsem tu vůni skoro okamžitě, ačkoli jsem jí neviděl do obličeje. „Jsi daleko od domova,“ řekl jsem.
„Ty taky,“ odpověděla.
No, nebyla to snad pravda? „Ale jsem připravený se vrátit.“
Beze slova si propletla prsty s mými. Přede mnou se táhla vysoká tráva a trsy květin, kam až jsem dohlédl. S očima upřenýma do zad jsem ji následoval, cestu mi ukazovaly dlouhé kadeře vlasů.
Zjistil jsem, že je snadné srovnat s ní krok. Bylo příjemné držet ji za ruku, měkkou a hebkou díky životu v pohodlí. A zvuk jejího hlasu mě sladce vábil dál: „Ještě chvilku.“
Šel jsem, dokud louky nepřešly v hřebeny kopců. Brzy, už brzy ho uvidím. Konečně spatřím domov. Ale pak mě Bodlina vytrhla ze spánku, když mi začala olizovat obličej. Trochu jsem se zajíkl, zmatený a zklamaný.
Tiše ňafla a zamlela sebou. Zdálo se, že je kvůli mně nervózní a napjatá. Dál mi olizovala prsty a nabízela tu trochu útěchy, co mohla. Poslední dobou se toulala víc než obvykle, ale říkal jsem si, že je to jenom dobře. Koneckonců byla divoké zvíře.
Posadil jsem se a poškrábal ji za ušima. Přál jsem si, abych jí dokázal nějak vysvětlit, že se sám vydám do světa a možná už se nevrátím. „Budeš beze mě v pořádku,“ řekl jsem. „Ale přesto na sebe dávej pozor a nepleť se kolem rekrutů, kteří tu zůstanou. Mohli by si tě splést s jídlem.
Jestli se nevrátím, tak děkuju, že jsi tu pro mě byla. Hodně dlouho jsi byla jediná.“ Ztlumil jsem hlas do šepotu. „Nikomu to neříkej, ale pořád mám tvou společnost nejradši.“
Políbil jsem ji na vršek hlavy a vstal jsem. Rychle se stulila na tenkém, vyhřátém polštáři. Usmál jsem se a šel se připravit. Zastrkal jsem si košili do nejpevnějších kalhot, které jsem našel, a natáhl si přes ni kabátec.
Sbalil jsem si jako obvykle, ale pro jistotu přidal do vaku od všeho jeden náhradní kus. S tolika lidmi, kteří půjdou pěšky, bude cesta ubíhat pomalu. Budeme cestovat celý den, na noc se utáboříme a zítra vyplujeme na vodu, takže jsem si zabalil i něco na spaní.
Málem jsem popadl i Sakuřinu kadeř. Z nějakého důvodu mi připadala jako talisman, který by mě mohl ochránit. Protože ji něco jistojistě chránilo.
Ale řekl jsem si, že to nepotřebuju. Král Kizashi nejspíš přijede sám jen s malým oddílem vojáků a nás bude přesila.
Ale stejně jsem došel ke stolu a vytáhl vlasy ze zásuvky. Pořád se stáčely do lokny a omotaly se mi kolem prstu. Skoro mi jí bylo líto. Zatímco se bude někde schovávat, já se zmocním jejího paláce – svého paláce.
Trochu jsem nadskočil, když se ozvalo zaklepání na dveře, a rychle jsem strčil Sakuřiny vlasy zpátky. Bodlina se schovala v rohu. Karin mě tak brzkým příchodem překvapila, a to ještě s nějakým balíčkem v ruce.
„Dobré ráno,“ pozdravila.
„Nápodobně. Co to je?“ ukázal jsem na něj.
„Nevím. Bylo to přede dveřmi, tak jsem to sebrala.“ Podala mi ho.
Vypadalo to jako hromádka černé látky, svázaná motouzem. Rozvázal jsem uzel a celá věc se rozmotala až na zem. Zvedl jsem ji a okamžitě poznal, co to je.
Nebyl u toho žádný vzkaz – jak by taky mohl? Ale věděl jsem, od koho je. Otcův jezdecký plášť nemohl mít nikdo jiný než matka.
Ztěžka jsem polkl a zatlačil cosi, co jsem nedokázal pojmenovat, až do nejhlubší části své duše. Tam k dětství, po kterém se mi tak krutě stýskalo, k nazelenalé barvě mrtvé ruky mého otce, ke smrtelnému potu, když jsem divoce zvracel z okna poté, co jsem zabil Sakuřinu matku, ke strachu, který jsem cítil, když pro mě někdo začal jen náznakem něco znamenat, k hrůze v každém páru očí, když si uvědomily, že jsem poslední člověk, kterého kdy spatří.
Žádné slzy. Dneska ne.
„Měl by sis ho vzít,“ usoudila. „Vypadáš mnohem nebezpečněji, když za tebou vlaje plášť. Kromě toho nevíme, co nás tam venku čeká.“
Znovu jsem polkl a rozevlátým pohybem jsem si ho přehodil přes ramena.
Byl tmavší než můj původní, černá ještě nevybledla, což mi prozradilo, že ačkoli je otec už léta mrtvý, matka se o plášť dobře starala. Tkanice měl dlouhé se střapci na koncích a podšívka byla mnohem kvalitnější než moje. Přímo pod límcem byl na rubu černou nití vyšitý nějaký emblém, ale když jste o něm nevěděli, nikdy byste si ho nevšimli. Nevěděl jsem, co znamená, ale líbilo se mi, že i po všech těch letech měl pořád svá tajemství.
Něco ve způsobu, jakým ke mně plášť přilnul, mi připomínalo objetí a snažil jsem se na to moc nemyslet.
„Vypadáš dobře,“ poznamenala Karin. Znovu měla jas v očích a náznak ruměnce ve tvářích.
Rychle jsem zavrtěl hlavou a změnil téma. „Je nějaký důvod, proč jsi přišla tak brzy?“
„Vlastně dva,“ sklopila pohled. Nejdřív jsem si toho kvůli balíčku nevšiml, ale teď jsem spatřil, že v ruce drží náramek spletený ze slámy a modré látky, kterou musela ukrást nebo si schovávat.
Nemohl jsem ho odmítnout.
„Děkuju,“ zašeptal jsem přinejmenším uznale, že měla kuráž mi ho dát. „Prosím, nezlob se… ale nejsem připravený ho nosit.“
Pohlédla na mě laskavěji, než jsem si zasloužil. „Nepotřebuju, abys ho nosil. Jen jsem to potřebovala udělat.“
Krátce jsem se jí podíval do očí a zatahal se za límec nového pláště.
„Ehm, a ten druhý důvod?“
„Aha,“ vyhrkla s úplně rudými tvářemi. „Orochimaru tě shání. Dávají dohromady poslední zásoby.“
Přikývl jsem. „Pojďme.“
Popadl jsem vak a meč a ohlédl se po Bodlině. Mrkla na mě a já doufal, že ji ještě někdy uvidím. Nechal jsem náramek na stole, zavřel dveře a vydal se za Karin.
Venku už postávala hromada vojáků a zahlédl jsem Vlajkonoše, Vyplašence a Náhradníka, jak se úzkostlivě rozhlížejí. Nevypadali jsme jako skupina lidí, která si jde převzít poselství. Se všemi těmi osedlanými koňmi a nabroušenými meči jsme byli zcela jasně armáda mířící do války.
Spatřil jsem Orochimara, jak na mě mává, a s vlajícím pláštěm jsem zamířil rovnou k němu. Na to, jak byl huňatý, byl překvapivě lehký. S každou vteřinou jsem ho oceňoval víc a víc.
Věděl jsem, že i kdyby nejbližší přítel umíral zimou, tohohle pláště se nikdy nevzdám.
Cestou jsem zahlédl matku, která se stále držela poblíž Orochimara. Polkl jsem a netušil, co říct nebo udělat. Myslel jsem, že jsme přeťali i to poslední vlákno pouta, které by nás mohlo pojit. Ale teď jsem měl jen díky její velkorysosti na sobě otcův plášť.
Zastavil jsem a roztáhl ruce, jako bych se ptal, co si o tom myslí.
Budu jí vůbec kdy rozumět? Bude ona kdy rozumět mně?
Možná nám tohle bude muset stačit.
„Naši hosté trvají na tom, abychom nechali meče tady,“ prohlásil Orochimaru.
„Nahlíželo by se na to jako na akt agrese,“ trval na svém neústupně Vlajkonoš. „Jeho Veličenstvo to nebude tolerovat.“
„A proč bychom měli cestovat neozbrojení?“ opáčil Orochimaru.
Vlajkonoš zavrtěl hlavou. „Už od první chvíle jsme k vám byli upřímní. Proč si myslíte, že bychom vám radili špatně?“
V Orochimarovích očích se objevila hrozba. „Stále trvám na tom, že si zbraně vezmeme.“
„Stále trvám na tom, že je to chyba.“
Nastalo ticho dost dlouhé, abych svižně vytáhl meč a namířil ho na Vlajkonošovo hrdlo. Zbylí dva ucouvli, ale okamžitě je obklopili ostatní, takže dál se nedostali.
„Připadá mi, jako by se někdo snažil zajistit, abychom přijeli beze zbraní, zatímco bezpochyby ví, že je budeme potřebovat. Odpověz mi na otázku a neztrácej čas lhaním. Král nebude sám, že ne?“
Vlajkonoš se zamračil. „Nejspíš ho bude doprovázet syn a pár stráží.“
Orochimaru, kterému to možná konečně došlo, mávl líně rukou. „Na tom teď nezáleží. Bereme si zbraně a váš král se k vám brzy připojí v hrobě. Sasuke,“ dodal, skoro jako by to byla samozřejmost. „Postarej se o ně.“
Žaludek se mi propadl, ale nehnul jsem brvou. „Svažte je,“ přikázal jsem. Kabuto, Illio a Slone vykročili zpoza Orochimara a svázali našim bývalým hostům ruce před sebou. Jakmile byli zajištění, ukázal jsem na stezku vedoucí k moři. „Jděte.“
Přiskočil ke mně Deidara. „Potřebuješ pomoc?“ zašeptal.
Zavrtěl jsem hlavou. „Tohle musím udělat sám. Zkontroluj, že jsou všichni připravení. Teď už jsem si jistý.“
Hnal jsem zajatce po skalnaté stezce a v okamžiku, kdy jsme byli z doslechu zbytku armády, začal Vyplašenec drmolit. „Asumo? Asumo, řekni něco! Řekni jim, že mluvíme pravdu.“
„Oni tomu neuvěří, příteli. Nic víc udělat nemůžu,“ odpověděl rezignovaně Vlajkonoš.
Vyplašenec se na něj otočil. „Cože?“ Do očí mu vyhrkly slzy, když pochopil, že smrt je za dveřmi.
Náhradník, který šel první, taky čekal na lepší odpověď. Všichni jsme na ni čekali.
Vlajkonoš – Asuma – pohlédl nejdřív na mě, pak na své společníky. „I kdybych měl co říct, raději bych mlčel. Jako poslední službu našemu králi.“ Trhl hlavou mým směrem, protože si myslel, že každičkou slabiku nahlásím Orochimarovi.
Jak málo toho věděl.
„Jděte dál. Dolů na pobřeží,“ nařídil jsem.
Vyměnili si mezi sebou pár vzteklých pohledů, ale nakonec vyrazili na hořký pochod za smrtí.
Jakmile jsme sestoupili na černou písčitou pláž, nechal jsem je seřadit na břehu. Nad námi se valila mračna hrozící deštěm.
„Nebudu tolerovat žádné další lži,“ začal jsem. „Mluvte jasně a k věci. Váš král – jakou má největší slabost?“
Vlajkonoš odmítl mluvit, ale Vyplašenec se nevzdával naděje, jako by ho odpověď mohla spasit.
„Jeho děti. Pokud se zmocníte jednoho z nich, dostanete, cokoli si řeknete.“
„Zavři hubu, Iruko!“ okřikl ho Asuma.
„A váš princ?“
„Jeho sestra. Ona je jeho slabost a on její. A zase potřebujete jenom jednoho z nich.“
Asuma měl sice svázané ruce, ale ohnal se jimi a srazil Iruku na kolena.
„Chceš snad zemřít pro tohle?“ zeptal se Iruka a válel se zoufale v písku.
Asuma ho probodl ostrým pohledem. „S radostí položím život pro pomstu a budoucí mír.“
Otočil jsem se k Náhradníkovi, který ještě neřekl ani slovo. Upíral oči do země. Nedokázal jsem říct, jestli je vzpurný, nebo se prostě smířil s osudem.
„Ty. Jak se jmenuješ?“
„Kakashi,“ odpověděl.
„Máš něco, co bys chtěl říct?“
Iruka se vyškrábal na nohy a Asuma se na Kakashiho úzkostlivě zadíval.
Ten na mě chvíli zíral. „Její královská Výsost tvrdí, že podle vás máte na naše království nárok.“
„To je pravda. Mám.“
„Říká, že nemáte žádné důkazy.“
„Možná nemáme vaše dokonalé knihovny, ale to neznamená, že to není pravda.“
„Třebaže je občas trochu moc romantická, má rozum na svém místě. Pokud máte důkaz, dokáže najít způsob, jak uzavřít mír. Je v tomhle ohledu jako její matka.“
Přikývl jsem. „A houževnatější, než by si člověk pomyslel.“
Kakashi se na mě podivně zadíval. „Jistěže je houževnatá. Nemáte ani tušení, čím si prošla.“
Přimhouřil jsem oči. Znal jsem část její bolesti; vždyť jsem ji způsobil sám. „Jak to myslíš?“
Vzhlédl. „Jestli dneska umřu, byla by pro mě hanba a hřích prozradit její tajemství. Nemůžu říct víc.“
Páni, ta si teda vysloužila loajalitu.
„Tak tedy poslední otázka. Jestli jsi celé královské rodině tak oddaný, proč mi to říkáš?“
„Popravdě? Musel byste Jeho Veličenstvo zabít, pokud ho chcete připravit o korunu. Totéž platí o Jeho Výsosti. Ale Její královská Výsost?“ Kakashi sklopil pohled a zavrtěl hlavou. „Roky jsem ji sledoval zpovzdálí – dávno předtím, než ztratila matku. Sakura je možná jednou z mála lidí, kteří chápou, že jsou na světě mnohem cennější věci než tituly a koruna. Když bude moct, udělá, co je správné. Ona je vaším jediným klíčem ke království, pokud nějaký existuje. Ale já je budu podporovat až do konce, jestli nejste nic jiného než lhář. A doufám, že budou žít, ať se stane cokoli. Bez urážky,“ dodal.
Uchechtl jsem se. „Nic se nestalo. Díky za upřímnost.“
Asuma se zhluboka nadechl. „Takže co? Máme pokleknout?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Budete plavat.“
Ohlédli se přes ramena na zdivočelé moře.
„Už mě unavuje prolévat zbytečně krev. Poplavete. Jestli se utopíte, padne to na vaši hlavu. Jestli přežijete a nějak se dostanete domů, no – ta země bude stejně moje, než se objevíte, takže bych vám nedoporučoval zůstávat.“
Chvíli tam jen ohromeně stáli.
„Tak do toho. Mám ještě práci.“
Iruka a Asuma vykročili do příboje. Věděl jsem, že není úplně nemožné zůstat hodiny na hladině se svázanýma rukama… ale mohla by to být muka.
„Kakashi,“ zašeptal jsem. „Natáhni ruce.“
Když poslechl, rychle jsem mu nařízl provaz natolik, že se z pout brzy osvobodí a bude schopný pomoct ostatním.
„Dar od muže, který říká pravdu druhému.“
Přikývl a následoval ostatní do vody.
Chvíli jsem zůstal a sledoval je, dokud nezmizeli za skalami u jihovýchodního cípu pobřeží.
Zastrčil jsem meč do pochvy a vrátil se za ostatními. Rozhlédl jsem se po své skupině a s jistotou věděl, že všechna má podezření se potvrdila. Nebude to tak snadné, jak si Orochimaru myslel. Král má v úmyslu zbavit se přinejmenším Orochimara, pokud ne rovnou nás všech. Ale jejich hrad nám spadne do klína. Významně jsem kývl na Deidaru a on mi to oplatil. Prozatím to bude muset stačit.
Orochimaru mě překvapil, když se mi vecpal do cesty. „No?“
Ani jsem nemusel lhát. „Skončili v moři.“