Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 13

Sasuke

Petlici na dveře jsem vyrobil sám. Byl to hrot mezi dvěma železnými kruhy, který jim zabraňoval v otevření, i kdyby někdo zvedl západku. Nepředstavovala nijak sofistikované řešení a nebyla hezká, ale ostatní neměli ani to.
Čekal jsem za zajištěnými dveřmi, až se všichni ukážou, a promýšlel, jak bude vypadat příštích pár dní. Dnes večer začnu balit.
Měli jsme pouze staré mapy a jen málokdo byl zatím dost odvážný, aby se vydal až tak daleko na západ. Ale pokud budeme jednat s rozmyslem, do Dahrainu – nebo, jak ho teď přejmenovali, do Kadieru – se dostaneme.
Neměl jsem o něm moc informací. Podle těch několika map, které nám zbývaly, to byla největší země na kontinentu. Věděl jsem, že tam vládne král ve velkém paláci, který měl být Orochimarův. A že to byli jeho lidé, kteří nás o všechno připravili.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Odtáhl jsem závoru a sledoval, jak vchází Deidara, Hidan, Jugo, Suigetsu a Karin.
„Omlouvám se, že jsem se smál,“ spustil Deidara. „Ale musíš uznat, že to bylo legrační.“
Povzdechl jsem si. „To ano. Máte pro mě šaty?“
„Jo,“ přisvědčil Suigetsu. „Všechno už je sbalené. Mysleli jsme, že to bude lepší, než to všechno vláčet sem.“
Přikývl jsem. „Dobrý nápad. A Karin,“ zmlkl jsem a poškrábal se na hlavě. Nakonec jsem se sehnul k posteli, abych zpod ní vytáhl vak. „Doufám, že tyhle ti budou sedět.“
Sáhla dovnitř a přidržela si šaty u ramen. „Měly by být v pohodě. Vypadáš hrozně ustaraně,“ poznamenala pobaveně.
Odkašlal jsem si a popotáhl si vestu. „Nemůžu říct, že bych něco věděl o ženských šatech.“
Znovu si je prohlédla a dlaní uhladila záhyby u pasu. „Bez obav. Ještě si pamatuju, jak vypadat jako dáma.“
V hlase jí zazněl toužebný tón, ale ignoroval jsem ho a vrátil se k tomu podstatnému. „Všichni se připravte, ráno odjíždíme. Sbalte stany a vezměte si ze zbrojnice meč. Bude náročné dostat se přes les, takže si vezměte jídlo navíc. Nemám tušení, jak dlouho to může trvat.“
Polkl jsem, jak jsem se konečně dostal k věci, které bych se nejradši vyhnul. „Vím, že už chápete, jak je tahle mise nebezpečná. Ale kdyby z nějakého důvodu někoho z nás zajali, nedávejte nepříteli příležitost, aby z vás dostal informace. Raději zemřít než zradit celou armádu. Pokud si myslíte, že se s tímhle nedokážete srovnat, řekněte mi to teď.“
Hidan se roztřeseně nadechl, ale pak se narovnal do plné výšky. Při tom, jak byl malý, to bylo povzbudivé. Jugo se tiše, ale souhlasně zasmál. A Suigetsu nasadil nepřítomný pohled, ale zároveň přikyvoval hlavou. Deidara jen pokrčil rameny, jako by to nic neznamenalo. Karin, s náručí pořád plnou šatů, tázavě naklonila hlavu.
„Už jsem říkala, že neselhávám.“
S námahou jsem potlačil úsměv. „Výborně,“ uzavřel jsem tuhle diskuzi. „Jděte spát. Sejdeme se po snídani ve stájích.“
„Huš!“ mávl rukou Suigetsu po něčem za oknem. „Pardon. Myslím, že se sem snažilo vlézt nějaké zvíře. Měl bys si zavřít okenice.“
Vykoukl jsem ven a doufal, že se Bodlina schovává někde nedaleko. Nevím, jak bych vysvětlil její přítomnost. „Díky,“ sklopil jsem pohled. „Uvidíme se ráno.“
Když odešli, zíral jsem do otevřeného okna a čekal, až se vrátí. A chmurně jsem si pomyslel, že jestli se nevrátím já, Bodlina možná bude jediná, komu budu chybět.
Vítr mi ovanul tvář a byl překvapivě teplý. Nic takového jsem nikdy v životě necítil. A ve vzduchu něco sladce vonělo, jako pečená jablka. Kolem se rozprostírala neznámá krajina, a tak jsem začal hledat nějaký bod, který bych poznal. Žádný jsem nenašel. Ani horu, ani rozbouřený oceán, ani rozpadající se hrad. Všude rostla jen vysoká tráva, pohupující se v poryvech větru. Země se vlnila k obzoru, kde se setkávala s nádherou zapadajícího slunce. Bylo to tak odlišné od jakéhokoli západu slunce, který jsem viděl, že jsem natáhl ruku, abych se ho dotkl.
Jenže v tu chvíli jsem zjistil, že moje prsty nechávají na obloze inkoustové stopy. Stal jsem se kaligrafickým perem. A tak jsem zvedl ruce a napsal na oblohu svoje jméno.
Sasuke.
Měl jsem víc než tohle jméno, ale už jsme to nepoužívali… Stejně jsem se rozhodl, že to nepotřebuju. Nebe teď bylo moje.
Spokojeně jsem si lehl do trávy. Byla tak vysoká, že se kolem mě tyčila jako zeď, a já sledoval, jak obloha tmavne.
Ležel jsem s úsměvem ve tmě, neschopný cokoli vidět. Vzduch byl pořád tak teplý.
A pak mě po tváři pohladila ruka. Na rozdíl od krajiny mi ten dotek připadal známý, jako by mě provázel celý život. Ale taky ne.
„Tady jsi,“ vydechl jsem.
„Jsem,“ zašeptal nějaký hlas.
„Zůstaň,“ zaprosil jsem. „Jsem tak sám.“
Nezazněla žádná odpověď, jen to samé pohlazení tváře a vlasů. Měl jsem pocit, jako bych mohl doopravdy odpočívat, jako bych byl konečně jak neviditelný, tak viděný.
Byla to taková úleva, že když jsem se probudil a zjistil, že to není skutečné, oči se mi zalily slzami. Nebrečel jsem. Nedokázal jsem to. Ale chtěl jsem.
Popotáhl jsem a vtom se přikradla Bodlina a přitulila se mi ke tváři.
„Kdy ses vplížila dovnitř?“ zeptal jsem se. „Právě jsem měl ten nejlepší sen.“
Štěkla.
„Ne, nebylas tu. Ale neboj, až konečně dostanu, co mi patří, vezmu tě s sebou. Mám k tomu blízko. Mám k tomu tak strašně blízko.“
Obloha začala blednout, takže brzy vyjde slunce. Bodlina to věděla, stulila se na polštáři a položila si hlavu vedle mě. Pak ztěžka zafuněla a uvelebila se ke spánku.
„Proč se vracíš?“ zašeptal jsem. „To nevíš, jak je nebezpečné zavírat v mé blízkosti oči? Všichni ostatní to vědí.“
Hřála mě u boku, když jsem otevřeným oknem pozoroval mizející hvězdy. Nebyl to stejný klid, jaký nabízela ruka v mém snu, která mě vědomě konejšila… ale v nic lepšího jsem doufat nemohl, a tak jsem to přijal. Brzy se chopím postavení, kde nebudu potřebovat útěchu. Ani souhlas a nic jiného. Dnešek byl první krok.

Sakura

Probudila jsem se celá bolavá a natěšená.
„Hinato?“ zaskřehotala jsem rozespale a otočila se na bok. Pořád jsem zapomínala, že už nemusím spát na břiše.
„Má paní?“
„Kolik je hodin?“
„Snídaně právě končí, ale nechala jsem vám ji přinést nahoru.“ Ukázala na stůl vedle nezapáleného krbu, na kterém ležel stříbrný tác. „Myslela jsem, že byste si zasloužila trochu odpočinku.“
„Ach, ty jsi anděl. Děkuji.“ Vstala jsem a nádherně mě zabolelo v pažích i nohách.
Hinata mi pomohla do županu. Posadila jsem se s pokrčenou nohou do křesla a drobečky mi padaly do klína i do rukávů. Dokonce i tahle drobná svoboda mě přiměla k úsměvu. Znovu jsem si ukousla chleba a blaženě si povzdechla.
A narovnala se, když se ozvalo zaklepání na dveře. Hinata ke mně doběhla a pomohla mi omést drobky z obličeje a úhledně si stáhnout vlasy přes rameno. Upravila si také svůj účes a došla otevřít dveře.
„Vévoda z Canisse, Vaše Výsosti,“ ohlásila a vpustila Sasoriho dovnitř.
„Och,“ zarazil se, když mě spatřil v županu. „Já… Můžu přijít později.“
„Vůbec není třeba. Potřeboval jste něco?“
„Ano. Zvolil jsem dnes tuhle vestu,“ ukázal na světle modrou látku. „Budete se chtít sladit, že?“
Zadívala jsem se na něj s přáním, aby se v mém srdci něco probudilo. „Hinata, mám ve skříni něco, co s tím půjde dohromady?“ zeptala jsem se, ale ona už mířila k šatníku.
„Myslím, že tu máme pár kousků, které se budou pěkně doplňovat,“ vytáhla dvoje světle modré šaty.
Než jsem stačila promluvit, ozval se Sasori.
„Ty vlevo,“ oznámil. „Velmi hezké. Uvidíme se před oznámením?“
Svědomitě jsem se přinutila k úsměvu. „Setkáme se v hlavní chodbě u balkonu. Jsem si jistá, že budeme jen zdvořile mávat davům.“
Přikývl. „Tak dobrá. Pak se tedy sejdeme tam.“
Odešel stejně rychle, jako se objevil, a mně těch pár minut stačilo, aby mi vidina útěku s knihovníkem začala připadat lákavá. Idate dával přesnost mně, nikoli mým šatům. Idatovi bylo jedno, jak nosím učesané vlasy. Idate nejenom že mě nechal nosit meč, ale dokonce se usmál, když jsem mu ten jeho vyrazila z ruky…
Jak jsem tam seděla, bylo čím dál těžší polknout. Nenáviděla jsem ten pocit, jako by se místnost svírala a zmenšovala. Věděla jsem, že je ostudně sobecké cítit se v paláci stísněně… ale nemohla jsem se ubránit myšlence, že v chalupě na vzdálené hranici Kadieru bych mohla dýchat mnohem volněji.
Ale jakmile mě to napadlo, představila jsem si bratrův výraz. Bylo to velmi lákavé… ale pro Narutovo dobro raději zůstanu.