Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 8

Sakura

Odjakživa jsem milovala zvony. Jednou mě matka vzala na věž, aby mi ji zvoník mohl ukázat. Hladila jsem obrovské mosazné zvonce a on mě nechal, ať si je zkusím pomocí lana rozhoupat; byla jsem moc malá, než aby vůbec zacinkaly. Ale jejich jasný a radostný zvuk znamenal oslavy. Zvonily, když se narodil královský potomek, když jsme dosáhli velkého vítězství a – jediné chvíle, kdy jsem je slyšela já – ve sváteční dny.
Dnes vyzváněly na počest Dne vzniku království. Každý na dohled od paláce pozoroval, jak stojíme na balkoně. Mávat davům byla naše práce – někdo to mohl považovat za pošetilý úkol, ale přinášelo to jednu z mála šancí ukázat lidem z Kadieru, že jsem tady a že mi na nich záleží. Hleděla jsem jim do očí, přijímala vzdušné polibky, usmívala se a doufala, že nikdy nezjistí, že nejsem ze své úlohy nijak nadšená.
Odhrnula jsem si větrem zacuchané vlasy za rameno a otočila se k Narutovi. V uniformě s výcvikovými odznaky na levé straně hrudi mu to hrozně slušelo.
Zahihňala jsem se, když znovu zčervenal, protože jeho jméno provolala další žena. „Měl by sis na to zvyknout,“ podotkla jsem.
„Před jejich zbožňováním tě může zachránit jedině manželství. Ale nejspíš i potom ti budou k nohám padat náhodou upuštěné kapesníčky. Ačkoli by tahle praktika možná ustala, kdybys je pokaždé s úklonou nezvedal.“
Nevěřícně se ke mně obrátil. „Jak bych mohl něco takového udělat? Dáma přece svůj kapesníček potřebuje!“
Znovu jsem se zasmála a můj smích se rozezněl společně se zvony. Zpoza Naruta se překlonil otec a podíval se na mě. Podle jiskřiček v očích jsem poznala, že dnes je to on, skutečně on.
„Dnes vypadáš úplně jako ona.“ pronesl. „S těmi vlasy přes rameno a tím roztomilým smíchem.“
Z jeho slov se mi chtělo plakat. „Opravdu?“
Když byl takový a hněvivá mlha, zahalující jeho mysl po matčině zmizení, se na chvíli zvedla, můj svět se proměnil. Cítila jsem naději. Viděla jsem muže, který na mě býval tak hrdý a pěl jen samou chválu. A přemýšlela jsem, jestli by se tenhle člověk dokázal omluvit za vyřčená slova a spáchané činy; a jestli by se mohl obměkčit a zprostit mě zasnoubení. Byla jsem ve velkém pokušení o to požádat: ale kdybych se spletla, mohl by znovu zmizet.
Úplně jako ona.
Slýchávala jsem to od lidí denně a občas mě to přivádělo k zamyšlení.
Měla jsem matčin zvednutý nos a růžové vlasy, a v odlehlé chodbě visel její portrét, který připomínal, že mi darovala i tvar a barvu svých očí. Ale vrtalo mi hlavou, jestli toho nebylo víc.
Vybavila jsem si, jak Naruto někdy stává, s vahou přenesenou pevně na levou nohu stejně jako otec. Nebo jejich kašel… nedokázal jsem je rozeznat, pokud jsem je u toho neviděla. Bylo to stejné i mezi mnou a matkou? Detaily, které jsem za dobu, co není s námi, už zapomněla?
„Buďte pozdravena, má maličká,“ pravil Sasori, který postoupil dopředu, aby se k nám u zábradlí připojil.
Napadlo mě, jestli se matka musela někdy tak usilovně nutit k úsměvu. Jestli jsme měly i tohle společné. „Zdravím vás.“
„Připojíte se ke slavnostnímu honu na lišku?“ zeptal se, zatímco kynul davu pod námi.
Málem mě mrzelo, že si tu příležitost nechám ujít. Otec mi už jen zřídkakdy dovoloval opustit palácové zdi. Ale i kdybych se na to cítila, nestála jsem o jeho společnost.
„Jak jsem se zmínila včera večer, necítím se úplně dobře. Jezdím moc ráda, ale dnes odpoledne bude nejlepší zůstat doma,“ pokusila jsem se omluvit. „Vím, že jste vynikající jezdec, takže si zajisté povedete skvěle.“
„Nejspíš ano,“ odpověděl. „Pokud nechcete, abych zůstal s vámi.“
Pracně jsem se snažila udržet klidný hlas. „To není třeba. Stejně budu jen spát.“ Přesunula jsem zrak zpátky k davu a znovu s úsměvem zamávala.
„Přemýšlel jsem,“ začal a stále zdravil lidi. „Nestojím o dlouhé zasnoubení. Myslíte, že byste mohla zařídit svatbu do měsíce?“
Do měsíce?
Zmocnil se mě podivný pocit, jako by mě škrtila obrovská ruka.
„Já… budu se muset zeptat Jeho Veličenstva. Ještě nikdy jsem svatbu neplánovala,“ pokusila jsem se zamaskovat strach žertem.
„Pochopitelně. Ale neztrácejme čas.“
Snažila jsem se přijít na nějakou výmluvu, proč ještě počkat… ale žádná mě nenapadala.
„Jak si přejete,“ odpověděla jsem. Když zvony dozněly, naposledy jsme zamávali shromážděným lidem a obrátili se k odchodu. Venku měl následovat hon na lišku a tanec dívek se stuhami na náměstí. Kdybych zůstala, mohla bych se dívat alespoň zdálky. Později jsme pořádali závod, při kterém budou děti hledat malované kameny, poschovávané kolem paláce, a den skončí slavnostní hostinou. Den vzniku království byl mým nejoblíbenějším svátkem.
Sasori se usmál. „Jsem potěšen, že jste tak ochotná. Doufal jsem, že s vámi proberu ještě něco jiného.“ Zastavil mě a vzal mé ruce do dlaní. Bylo to tak něžné gesto, že mě na okamžik napadlo, odkud pramení můj strach.
Koneckonců je to přece Sasori. Znala jsem ho – i když jen matně – celý život. Možná nebyl tím, koho jsem chtěla, ale nebylo před čím utíkat.
„Oslavila jste osmnácté narozeniny. Je z vás dáma a k tomu princezna. Až bude ohlášeno naše zasnoubení, očekávám, že budete nosit vyčesané vlasy.“
Srdce mi udělalo kotrmelec. Ani ne před deseti minutami se otec z mých vlasů těšil. „Já… matka je vždycky nosila rozpuštěné. Mám to tak radši.“
„V soukromí je to v pořádku. Ale už nejste dítě, Sakuro. Dáma by měla nosit vlasy vyčesané.“
Ztěžka jsem polkla. Měl nebezpečně blízko k tomu, aby překročil hranici. „Moje matka byla nesmírně kultivovaná dáma.“
Naklonil hlavu ke straně a promluvil tak odměřeným a chladným tónem, až mě překvapovalo, jak mohl být zároveň tak rozčilující. „Nesnažím se začít hádku, Sakuro. Prostě si myslím, že byste měla ukázat svou dospělost a smysl pro to, co se sluší. Chápu, že ne všechny starší ženy nosí vlasy vyčesané, ale většina ano. Pokud stanete po mém boku, očekávám, že mě budete patřičně reprezentovat.“
Odtáhla jsem ruku, abych si za zády promnula mezi prsty konečky vlasů. Jemně se vlnily a měly stejnou barvu jako její. Vždycky byly čisté a učesané; mít je rozpuštěné nebylo nic, za co bych se měla stydět.
Připravovala jsem se na hádku – nebylo by to poprvé –, ale teď na ni nebyl správný čas ani místo.
„Je to všechno?“ zeptala jsem se.
„Prozatím. A teď vzhůru, převléknout se na hon.“ Políbil mě na hřbet ruky a odkráčel pryč.
Z druhé strany chodby se na mě usmál otec, a znovu upřímně.
Nechtěla jsem, aby mě viděl smutnou. Ne, když měl dobrý den. Musela jsem okamžitě pryč. Schovala jsem se v salonku, a jakmile byl v paláci opět klid a všichni vyrazili na lov, přesunula jsem se do svého oblíbeného úkrytu.