Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 33

Sakura

Noc se halila do mlhy husté jako mléko. Ačkoli jsem nikoho neviděla, instinktivně jsem věděla, že nejsem sama. Měsíc byl skoro v úplňku a jeho svit se zrcadlil v kapkách vody ve vzduchu. Bosá jsem pátrala po okolí a najednou poblíž spatřila stín, jenž mlhavě zářil proti matné noční obloze.
Došla jsem k němu; čekal tu na mě.
„Kde to jsme?“ zeptala jsem se.
„Doma,“ odpověděl.
Znovu jsem zapátrala v noci. Stále jsem nedokázala prohlédnout hustou mlhu, ale cítila jsem, že mluví pravdu. Takže mě nijak neznepokojilo, když mě vzal za ruku. Ani když mi palcem přejel přes klouby prstů a když mi přitiskl studené rty na zápěstí. Ani když mi navlékl prsten.
„Co je to?“ zeptala jsem se.
„To je teď moje,“ odpověděl. „A ty taky.“
Prudce jsem se posadila, zalapala po dechu a sevřela si hrudník.
„Má paní! Jste v pořádku?“ přispěchala ke mně Hinata.
„Ano,“ odpověděla jsem, i když jsem si nebyla jistá. „Myslím, že mi ten stres přivolává noční můry.“
„Měla jste další?“
Přikývla jsem. „Můžeš mi nechat přinést něco k snídani? Nemyslím, že bych zrovna teď dokázala čelit lidem.“
„Donesu ji sama,“ nabídla se Hinata. Byla to příležitost vidět Naruta, i když jen zdálky, a proto jsem ji neměla v úmyslu zastavit. „A taky můžu vzít tuhle knížku zpátky do knihovny, kdybyste chtěla. Nebyla jsem si jistá, jestli jste ji dočetla.“
Ohlédla jsem se, abych zjistila, o čem to mluví. Na kulatém stolku, kde jsem ji nechala, ležela kniha vázaná v zelené kůži.
Soudní záznamy. Ve víru všeho ostatního jsem na ni úplně zapomněla.
„Vlastně, mohla bys mi ji podat, prosím?“
„Jistě, má paní. A dojdu vám pro něco k jídlu.“ Když mi pokládala knížku na postel, všimla jsem si, že se jí mírně chvějí ruce.
„Hinato? Jestli tam bude můj bratr, mohla bys mu něco vyřídit? Vím, že musí být nervózní. Může za mnou dneska přijít, kdykoli bude potřebovat.“
Sledovala jsem, jak se jí vzdouvá hrudník nadšením, že má důvod s ním mluvit.
„Samozřejmě, má paní.“ Spěšně odešla z místnosti a já popadla knihu.
Netušila jsem, proč tak váhám se do ní podívat. Sasukeho jméno tam nebude. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela ji. Přeskočila jsem pár slyšení, která se zdála až bezvýznamná proti tomu, co jsem hledala. Jedno proběhlo kvůli rozvodu, další kvůli sporu o hranice pozemku. Konečně jsem našla zápisky z procesu s Fugakem. Neuvádělo se v nich žádné rodové jméno, ale viděla jsem přepis jeho prohlášení: „My nemáme žádná příjmení.“ Tvrdili mi, že jednal sám za sebe – ale tady doslova řekl my. Někdo si toho měl všimnout.
V seznamu přítomných byla uvedena jména členů poroty, pár vlivných lordů a moje matka. Bylo to už velmi dávno, kdy jsem naposledy viděla její jméno na papíře, takže mi to připadalo jako bodnutí do srdce.
Fugaku neuvedl věk, ale sdělil, že žije sám v neobydlené zemi, a dál odmítl vypovídat. Žádná zmínka o manželce; ani o synovi.
Nedávalo to smysl. Rozhodně existovali.
Přeskočila jsem na konec, zklamaná ze strohých zápisků.
Muž jménem Fugaku je rozložitý, s tmavými nečesanými vlasy a černýma očima. Stojí před soudem s lehkostí a je smířený s okolním děním. Nerozhlíží se po místnosti, upírá pohled jen na předsedu poroty a čeká, až promluví.
„Fugaku Osamělý, byl jste obviněn z pokusu o vraždu Jeho Veličenstva, krále Kizashiho. Cítíte se vinen?“
„Vinen.“
„A konal jste z vlastní svobodné vůle?“
„Ano.“
„Co bylo příčinou vašeho zločinu?“
„Spravedlnost. Toto království vám nepatří. Jen lituji, že jsem selhal.“
Ale říkal to nelítostně? Vzdorovitě? Byl příčetný, nebo ne?
A proč nikdo nevzal v úvahu jeho prohlášení? Dal jim důvod a nikdo se o tom už nikdy nezmínil.
„Výborně. Podle svých slov jste vinen, a proto vás tento soud uznává vinným. Budete pověšen, vyvržen a rozčtvrcen a části vašeho těla budou vystaveny před zraky celého království.“
Po vynesení rozsudku to v místnosti zašumělo. Její Veličenstvo královna promluvila s Jeho Veličenstvem králem. Jeho Veličenstvo zvedlo ruku a vstalo.„Protože to byl můj život, o nějž šlo, přeji si k rozsudku něco říci. Nejsem úplně shovívavý vládce, ale nejsem netvor. Pokud by tento zločinec uspěl, byl by rozsudek spravedlivý. Ale protože jsem přežil, měním způsob popravy na prosté stětí hlavy. Ale přeji si, aby nic z jeho těla nezůstalo na naší půdě.“
Porota rychle souhlasila.
„Rozsudek bude vykonán zítra ráno za rozbřesku.“
Zaznělo soudcovo kladívko.
Hleděla jsem na stránku a vpíjela očima jméno matky a Sasukeho otce. Ta chvíle je spojila a stejně tak propojila Sasukeho a mě. Nikdo tehdy netušil, že ten okamžik povede ke ztrátě královny, manželky a matky.
Přála jsem si vědět, jak poznat, že Sasuke říkal pravdu. Jestli Fugaku přišel odhodlaný otce zabít, musel tomu věřit celým srdcem. Opustil kvůli tomu svou rodinu. Zemřel pro to. Ale naše dějiny neříkaly nic o sedmém klanu, a zvláště ne o takovém, který by měl právo na korunu. To moji předkové byli zvoleni, moji předkové zastavili invazi, která nás málem zničila. Znala jsem to už od nepaměti.
A teď jsme měli uzavřít mír s lidmi, kteří nám chtěli všechno vzít.
Nemohla jsem Sasukemu dovolit, aby mě připravil o rodinu, palác a moji zem. Unesl mě. Zavraždil mou matku, zatímco my jsme jeho otce řádně soudili.
Ale taky mě nechal utéct.
Potřásla jsem hlavou, abych tu myšlenku zahnala. Sasuke musí skončit jako Fugaku, protože můj otec se domů vrátí. A bratr taky.
Udělala bych pro to cokoli.
Hinata tiše vklouzla zpátky do pokoje, v jedné ruce balancovala tácem plným jídla.
„Jeho královská Výsost má v úmyslu přijít se na vás dnes podívat. Vypadal, že není ve své kůži.“
„Pochopitelně.“ Začala jsem se vrtat v jídle a nebyla si jistá, kolik toho nakonec dokážu sníst. „Hinato, potřebuju tvou pomoc.“
„Jistě, má paní. Čím vám mohu posloužit?“
„Musím udělat něco, co by se mohlo protivit otcovým přáním. Možná dokonce i bratrovým. A potřebuju to udržet v tajnosti.“

Sasuke

Poprvé v životě jsem se přepočítal. Byl jsem si tak jistý, že Orochimaru bude pohlcený myšlenkami na útok, s tím svým tajným záměrem uloupit více lodí a chatrnými plány, co potom, že se nebude obtěžovat věnovat mi bůhvíjakou pozornost.
Jenže místo toho jsem měl dostat všechny přes Hvozd, takže jsem nemohl utéct. A zatímco jsem jel vpředu a snažil se najít tu nejschůdnější stezku pro koně, vozy a nekonečný zástup lidí, přemýšlel jsem, jestli vůbec ještě dostanu šanci.
Skoro bych přísahal, že Orochimaru musel o mých plánech vědět. Protože během dne mi dával další a další úkoly. Nechal mě nosit vzkazy do zadních řad, pořád mě zaměstnával. S Karin, Deidarou i zbytkem skupiny jsem si několikrát vyměnil zklamané pohledy; došlo nám, že se musíme našeho plánu vzdát. Orochimaru ze mě dnes odmítal spustit zrak.
Slunce putovalo po obloze stejně pomalu jako náš konvoj. Na noc jsme zastavili na rozlehlé pláni, která se rozkládala nejspíš na okraji Stratfelu.
Suigetsu zakládal ohniště a Konan mu s úsměvem podávala klestí. Bylo to zvláštní. Když jsem mu tenkrát před misí řekl, že si možná bude muset vzít život, oba tolik truchlili, až jsem ho nechal doma. Zítra ráno bude čelit mnohem většímu nebezpečí, ale oba vypadali klidní a spokojení.
Nejspíš proto, že tentokrát v tom byli společně.
Posadil jsem se do trávy. Deidara se uvelebil poblíž a brzy se objevila Karin s Jugem. Jen o chvilku později přišel Suigetsu s Konan.
„Omlouvám se, že to nevyšlo,“ začal jsem. „Nevím, jestli je v tuhle chvíli ještě nějaký způsob, jak se vrátit k našemu plánu.“
Deidara zavrtěl hlavou. „Máme nejčerstvější zkušenosti s tímhle terénem a čelili jsme jejich vojsku. Myslím, že nás Orochimaru považuje za svoji výhodu, ale ze všech sil se snaží nás nepochválit. Kdyby to udělal, musel by se s námi dělit o vítězství.“
Bylo to tak zřejmé, až mě rozčililo, že jsem na to nepřišel sám.
„Máš pravdu,“ povzdechl jsem si.
„Pořád to říkáš tak překvapeně,“ odsekl.
S úsměvem jsem zavrtěl hlavou a zadíval se na nádhernou oblohu, třpytící se jako diamanty rozeseté po černém sametu.
„Víš, to tys mě naučil orientovat se podle hvězd,“ řekl Jugo. Věnoval jsem mu překvapený pohled. Obvykle rozhovory nezačínal.
„Mě taky,“ přidala se Karin.
„Jo,“ ozval se i Suigetsu. „Vsadím se, že tu díky tobě každý ví, jak najít cestu.“
Sklopil jsem hlavu. „Ech. To není tak těžké. Asi jste byli výjimečně dobří žáci.“
„Výjimečně vyděšení,“ zamumlal Jugo.
Všichni se srdečně rozesmáli.
„Jednou jsi nám říkal, že ve hvězdách jsou obrazy,“ ozvala se Karin. „Jak jsi to myslel?“
Zamyslel jsem se, jak to vysvětlit. „Jsou skupiny hvězd – souhvězdí –, ke kterým se vážou příběhy.“
„Pověz nám nějaký,“ zaprosil Hidan.
Polkl jsem a pohlédl do několika párů očí, dychtivě čekajících, až začnu vyprávět. „Hmmm.“ Zaklonil jsem hlavu a snažil se rozhodnout, kde začít. Nejlepší bude, když se vrátím k základům „No, všichni znáte Polárku. Nejjasnější hvězdu, podle které se orientujeme.“
„Ano,“ přisvědčil Deidara.
Ukázal jsem prstem na oblohu. „A víte, že ty čtyři hvězdy za ní, které tvoří čtverec, se nazývají Velká medvědice.“
„Ano!“ přikývla Karin horlivě.
„No, ale abyste viděli v nějakém shluku hvězd nějaký obraz, chce to přeci jen trochu fantazie. Takže tohle je prostě medvědice.“
„Zahnutá čára a čtverec? To má vypadat jako medvěd?“ zeptal se Jugo skepticky.
Pokrčil jsem rameny. „Já jsem si to nevymyslel, jen ten příběh vyprávím.“
„A jak zní?“ chtěla vědět Karin.
„No, kdysi dávno se jeden bůh zamiloval do jedné nymfy. Jenže ten bůh byl ženatý. Takže když na to přišla jeho žena, proměnila tu nymfu v medvědici. A teď tam nahoře trčí navěky a otáčí se na místě.“
Hidan se nevěřícně zadíval na hvězdy. „To je drsné.“
„Já nevím,“ řekla Karin. „Myslím, že manželka byla v právu.“
„Jo,“ souhlasila Konan. „Já bych po té nymfě taky šla.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Myslím, že by bylo mnohem lepší, kdyby potrestala manžela. Nymfa přece nevěděla, že je ženatý, ale on to určitě věděl.“
„Z obou by měli být medvědi,“ usoudila Karin. „Sasuke, vyber nějaké hvězdy a udělej z nich medvěda.“
Uchechtl jsem se. „Myslím, že nemám tu moc. Kromě toho většina hvězd už je zabraná.“
„Ale my to nevíme,“ namítl Deidara. „Karin má pravdu. Jen do toho. Udělej dalšího medvěda.“
Skoro jsem se zasmál a hledal na obloze něco, co bych mohl prohlásit za medvěda.
„Dobře. Tamhle,“ ukázal jsem do dálky. „Nejenže je to medvěd, ale nedostanou se k sobě ani dost blízko, zatímco budou lapení na obloze.“
Jugo se uchechtl. „Souhlasím.“
Klábosení se společníky mi zvedlo náladu, ale skeptická část duše mě varovala, abych si to moc neužíval. Protože pravda byla stejná jako vždycky. Když vám na někom začne záležet, jeho ztráta pak bude mnohem horší.