Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 6

Sakura

Měsíc stoupal stále výš a hvězdy se kolem něj třpytily jako diamanty, ačkoli bylo jasně vidět, že nejsou všechny jen bílé. Některé zářily namodralým nebo žlutým svitem, některé byly trochu narůžovělé. Noční obloha se podobala nejlépe oblečené dvorní dámě, hvězdy představovaly nejlepší šaty a měsíc dokonalou korunku.
Sálem zněla hudba a radost, taneční parket přetékal páry nejrůznějšího věku. A já jsem stála u zdi a dívala se z okna.
Bratranec Sasori se dostavil přesně, jak slíbil, rovný jako pravítko a se znuděným výrazem ve tváři. Ne, že by někdy vypadal jinak.
Sasori – všeobecně známý jako vévoda z Canisse – byl vysoký, štíhlý, měl červené vlasy a ostražité oči, které vypovídaly o tom, že si většinu myšlenek nechává pro sebe. Jako člověk, který dává jasně najevo, co má na srdci, jsem tuto vlastnost kdysi obdivovala. Byl dokonalý muž na svém místě a podle mého otce člen jediného rodu, na němž skutečně záleželo.
Jeho rodiče byli popraveni rukou mého dědečka za podezření ze spiknutí a ohrožení koruny. Matka, lady Leone, měla skrze nějakého velmi vzdáleného příbuzného, větev tak vzdálenou rodokmenu, že už skoro uvadla, v žilách královskou krev. Sasori byl ušetřen, protože se sotva narodil, a jakmile dorostl do příslušného věku, přísahal věrnost našemu rodu. Existovala možnost, že by mohl mít někde tam venku přívržence, ale pokud jsem věděla, nikdy se neodchýlil od svého odhodlání podporovat linii Harunů. Nijak to ovšem nezastavilo klepy a to stačilo, aby otec přikročil k akci. Už dlouho upíral zrak k budoucnosti, jak Narutovi, tak mé.
Narutova volba ohledně sňatku byla komplikovaná; každá potenciální nevěsta přinášela království nitky spojenectví nebo zvláštních výhod. A co se týkalo mě? Jediný muž hodný mé ruky musel být takový, který se spokojí s mým postavením. Spojení našich linií znamenalo konec možností, že by mohl soupeřit s Narutem. Nebyly v tom žádné složité počty, žádná komplikovaná prohlášení. Bylo to jednoduché a jasné... každému, kromě mě.
Neměla jsem pro otce lepší odpověď než přímé ne. Ale moje ne bylo velmi rozhodně zamítnuto. A tak jsem skončila se Sasorim, který mě pronásledoval sálem, dokonce i když jsem se vzdálila pohovořit si s hosty. Po pár minutách mě našel a dýchal mi na rameno, na můj vkus trochu moc blízko.
„Obvykle tančíte," poznamenal.
„Ano. Churavěla jsem a ještě se zotavuju," odpověděla jsem.
Neurčitě zahučel a dál vedle mě sledoval dav.
„Jezdíte ráda na koni, je to tak? Zítra si s Jeho Veličenstvem, Jeho Výsostí a se mnou vyjedete, že?"
Vždycky takhle mluvil. Oznámil rozhodnutí, ale doplnil ho otázkou, aby se to zdálo zdvořilé.
„Opravdu ráda jezdím. Ale zúčastním se jen za předpokladu, že mi bude dobře."
„Výborně."
Pokud to ovšem bylo tak dobré, proč se neusmál? Proč se nikdy neusmíval?
Rozhlédla jsem se po sále a snažila se představit si takhle celý život. A stejně jako jsem to mívala v každé jiné situaci ve zvyku, položila jsem si otázku, co by udělala v tuhle chvíli moje matka. Nemohla jsem na to ovšem myslet, aniž bych zároveň pomyslela na to, jak by si počínala během událostí, které k ní vedly. Zaprvé by mi stála po boku. Tím jsem si byla naprosto jistá. I kdyby to znamenalo postavit se otci. Stála by při mně, i kdyby to znamenalo riskovat jeho hněv. Zadruhé, v případě prohry by v tom hledala něco dobrého. Neúnavně by obracela každý list a pátrala po světlé stránce.
Znovu jsem se zadívala na Sasoriho. Ano, byl chladný a příkrý. Ale možná to s sebou přinášel hluboký smysl pro zodpovědnost. Pravděpodobně zasvětil život podpoře a ochraně toho, co je důležité. Jako jeho manželka budu do této kategorie jistě spadat.
A láska... netušila jsem, jak hluboce je schopen ji prožívat. Sama jsem jí jako dítě zažila jen jiskřičku. Usmála jsem se při vzpomínce na tu vyjížďku s matkou a dům u cesty. Chyběly mi naše výpravy do světa a její vůdčí ruka.
Zachytila jsem otcův výmluvný pohled, kterým mě pobízel, abych se konečně zhostila svého úkolu. Polkla jsem a narovnala ramena.
„Sasori?"
„Chtěla byste jídlo, že?" hádal. „U večeře jste moc nejedla."
Páni, vážně mě pozorně sledoval. „Ne. Děkuji. Mohl byste se ke mně na chvilku připojit?"
Zamračením skryl zmatek, ale pohotově mě následoval do odlehlé chodby.
„Jak vám mohu pomoci?" zeptal se s obočím staženým k sobě.
Když zmizíte, pomyslela jsem si.
„Přiznávám, že vůbec nevím, jak s touhle konverzací začít, ale snad budete tak laskavý, abyste mě vyslechl." Nenáviděla jsem tón vlastního hlasu. Byl vzdálený, plochý. Ale Sasori to nejspíš nepostřehl. Pouze zdvořile přikývl, jako by slova byla příliš velkým plýtváním energie.
Cítila jsem, jak se mi na čele perlí pot. Jak jsem měla lhát a předstírat, že ho chci požádat o ruku?
„Odpusťte mi, ale postavení velí, abych to byla já, kdo tu otázku položí." Odkašlala jsem si a k dalším slovům jsem se musela nutit. „Sasori, byl byste ochoten si mě vzít? Pokud ne, pochopím to a nebudu –"
„Ano."
„Ano?"
„Ano. Každý přece musí vidět, že je to moudré."
Moudré. Jistě, tohle slovo dámě vyskočí v hlavě jako první, když uvažuje o sňatku. Ne vášnivá oddanost a osud jako z romantických knih.
„To je pravda. A myslím, že lid z toho bude mít velkou radost. Předčit ji může jedině to, až se usadí i Naruto."
Přikývl. „Pak bychom měli jít příkladem."
A s tím mě bez jediného varování políbil. Měla jsem tušit, že když nemají jeho ústa ponětí, jak se zvlnit v úsměvu, budou také neschopná poddat se polibku. Rázem bylo postaráno o mé dvě největší životní zkušenosti – žádost o ruku a první polibek. A obě představovaly značné zklamání.
„Pojďme zpátky dovnitř," nabídl mi rámě. „Jeho Veličenstvo to bude chtít vědět."
„To vskutku bude," povzdechla jsem si.
Položila jsem mu ruku na předloktí a společně jsme se vrátili do sálu. Otec nás sledoval s otázkou v očích. Odpověděla jsem stejně.
Viděl, jak mi to láme srdce? Viděl, co zosnoval? Netušila jsem, co by bylo horší: že byl naprosto slepý, nebo to viděl a bylo mu to jedno.
Ne. Tomu jsem odmítla věřit. Pořád tam někde uvnitř přebýval. Věděla jsem to.
Přispěchal Naruto a vložil se mezi nás. „Odpusťte, bratranče Sasor, ale –"
„Sasori," opravil ho. „Sasor nikdy." Zatvářil se, jako by zkrácenina jeho jména byla hluboko pod jeho úroveň.
Naruto briskně zakryl pobavený úsměv. „Jistěže. Sasori, prosím, dovolte, abych vás připravil o doprovod. Už je to příliš dlouho, co jsem tančil se svou sestrou."
Sasori se zamračil. „Máme novinky pro –"
„Jistě to může jednu skladbu počkat. Pojď, Sakuro," pobídl mě a svižně odtáhl pryč. Spustil, jakmile jsme se ocitli z doslechu. „Vypadáš, jako bys měla na krajíčku. Pokus se to ještě pár minut vydržet."
„Budu v pořádku," odpověděla jsem. „Prostě mě zabav."
Začali jsme se pohupovat. Myslela jsem, že se usmívám... ale už jsem si nebyla jistá. Cítila jsem podivnou prázdnotu, která byla možná dokonce horší než po ztrátě matky.
„Vyprávěl jsem ti někdy, jak jsem se pokoušel utéct?" zeptal se Naruto.
Zamračila jsem se. „Nic takového se přece nikdy nestalo."
„Ale stalo," trval na svém. „Bylo mi deset a právě jsem zjistil, že jednou budu králem. Není to legrační? Myslela bys, že jsem to přece musel už dávno vědět. Proč nikdo jiný neměl služebnictvo, které by ho seznamovalo s denním programem? Proč jsem se nemohl přátelit, s kýmkoli jsem chtěl? Proč rodiče už tehdy probírali můj sňatek?"
„Je to legrační," připustila jsem. „Mám dojem, že jsem o tom věděla dřív, než jsem se naučila mluvit."
„No, já nikdy netvrdil, že jsem z nás ten chytřejší. Netušil jsem to, dokud mě otec neposadil před rodokmen a neukázal mi naše jména. Inkoust byl výraznější, to si taky pamatuju. Protože ta linie byla stará a my jsme noví. Každopádně mě to vyděsilo. Slýchal jsem otce mluvit o obraně hranic a uzavírání paktů. Existovalo tolik věcí, které se zdály pro někoho tak malého jako já příliš velké."
Naklonila jsem hlavu a soucitně se na něj zadívala. „Nikdo nečekal, že povedeš království v deseti letech, hlupáčku."
Usmál se a rozhlédl se po sálu. „Vidíš, a to byla další věc, kterou jsem úplně nechápal. Jakmile mi došlo, že koruna jednou připadne mně, myslel jsem, že to bude hned. A že musím všechno okamžitě zvládnout. Nechtěl jsem ji, a tak jsem se rozhodl, že uteču.
Muselo to být tak půl roku poté, co k nám přišel Idate, a ten byl tehdy taky ještě dítě. Ale věřil jsem mu. Pomohl mi sbalit vak a plánovali jsme, jakého koně bych si měl vzít."
„Počkej," zavrtěla jsem zmateně hlavou. „Tvrdíš, že ti Idate pomáhal utéct, když ti bylo deset?"
„Ano. Bez váhání. Teď by nic takového nejspíš neudělal."
Zahihňala jsem se. „Poslední dobou je lepší snažit se udržet si hlavu na ramenou."
„Souhlasím. Každopádně, zatímco balil, rozhodl jsem se napsat matce a otci dopis, v němž jsem se omlouval, že odjíždím. A na konec jsem přidal: ‚Určitě dejte korunu Sakuře. Stejně si povede líp, než bych to kdy zvládl já.'"
Odvrátila jsem pohled. „Tos neudělal."
„Ale ano. Myslel jsem, že ty – v sedmi letech, podotýkám – zvládneš víc než já v deseti. A pořád si myslím, že bys mohla vládnout, kdyby nebylo zbytí, Sakuro. Myslím, že lidi by se za tebou na povel vrhli i z útesu."
„Jsi směšný."
Přitáhl si mě blíž ve snaze, abych ho poslouchala. „Sakuro, důvod mého úspěchu, až se jednou stanu králem, tkví v tvé přítomnosti. Vím, že mi vždycky řekneš, když se budu chovat jako blázen; a jestli na něco zapomenu, ty mi to určitě připomeneš. Je mi jasné, že máš dnes večer pocit, jako by část tvé duše umřela. Viděl jsem to, když jsi vyšla zpoza rohu."
Uhnula jsem pohledem. Sasori měl pravdu, byla jsem až příliš snadno čitelná.
„Ale musíš v sobě najít sílu a držet se jí. Stále tě potřebujeme; já tě potřebuju."
Opatrně mě vedl po parketu a já jsem uvažovala o jeho slovech. Chtělo se mi plakat, ale úplně z jiného důvodu. Sasori a okovy povinnosti představovali nejhlubší beznaděj; Naruto a jeho víra ve mně naopak vyvolávali vzkříšení.
„Počkat. Zvládl jsi to vůbec z paláce? Jel tě otec hledat?"
Naruto si povzdechl. „Udělal jsem chybu, když jsem řekl kuchařce, že potřebuju nějaké jídlo, protože utíkám. Pověděla to matce... která mě našla ve stájích a přemluvila mě, abych zůstal."
„Jak jinak. To byla celá ona."
„To byla celá ona," zopakoval.
„Takže ať už cítíš cokoli, měla bys vědět, že jsem za tebe vděčný. A že ať se děje, co se děje, pořád jsem tady."
Vzhlédla jsem ke svému absurdnímu, statečnému a úžasnému staršímu bratrovi. „Já jsem tu taky."