Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 11

Sakura

Přestože bych raději zůstala ve své komnatě, otec každou středu vyučoval Naruta a nerada bych zmeškala lekci.
Když jsem dorazila ke dveřím do knihovny, vyšel z nich Idate, s hromádkou knih v náručí. Zase se usmíval a vypadal naprosto v pohodě. Mimoděk jsem si pomyslela tenhle mladík mě políbil.
Pořád jsem z toho byla dost omráčená. Tak tvrdě dřel, aby si tohle místo v paláci zasloužil. To postavení, pohodlí… lidé by se kvůli němu s radostí porvali.
A Idate by to všechno zahodil.
Přesně o tomhle jsem čítala v knihách, přesně kvůli tomuhle lidé ztráceli hlavu. Tak proč ne já? Proč jsem nebyla připravená pro Idateho všechno opustit? Jestli mě miloval tak, jak říkal, byla by daleko větší škoda zůstat než odejít.
„Vaše Výsosti,“ pozdravil mě. A jakmile se za ním zavřely široké dveře, věnoval mi jednu ze svých vzácných úklon „Mám připravit koně?“ zeptal se hravě, ale za tím žertovným tónem se jasně skrývala touha po odpovědi.
„Ještě ne.“
„Ještě ne… ale brzy.“
Zahihňala jsem se. „Myslíš, že mě tak dobře znáš?“
Narovnal se a přendal si knihy do druhé ruky. „Vy o mně pochybujete? Vím, že radši otvíráte malé zámky než ty velké a máte podivně vřelý vztah ke skořici. Vaše oblíbená barva je z nějakého bizarního důvodu bílá a nevadí vám déšť, ale nesnášíte chlad.“ Odmlčel se a zavrtěl hlavou, čímž mě přiměl k ještě širšímu úsměvu.
„Co dál? Máte radši večery než rána. Dáváte před sebou přednost ostatním. Ani na vteřinu nezaváháte, pokud byste mohla strávit celý den ve slunném travnatém koutku s knihou. Obzvláště v tom na vzdálenějším konci zahrady.“
Popadla jsem se za srdce. „Tam to miluju. Ty krásné květiny a hladký oblý balvan v zemi.“
Přikývl. „Vím o vás všechno. A vím, že jednak chcete, ale taky si zasloužíte víc než tohle,“ kývl bradou ke dveřím a šel si po svých.
Zmateně jsem vešla dovnitř. A přesně jak jsem čekala, přes nízké knihovničky v popředí jsem spatřila otce a Naruta sedět u jejich obvyklého stolu. Ale překvapivě s nimi byl i Sasori.
Zasloužíte si víc než tohle. No, nejspíš má pravdu.
„Jdeš pozdě,“ pokáral mě otec. „Dnešní lekce je pro všechny. Jste příští generace vládců Kadieru. Jak ses mohla opozdit?“
Chtěla jsem ho opravit s tím, že mě v první řadě na lekce nikdy oficiálně nepozval a že jsem chodila jen proto, že mě Naruto začal brát s sebou. A že jsem zůstala, protože jsem je milovala.
„Přijměte moji omluvu, Vaše Veličenstvo. Teď už jsem připravená,“ posadila jsem se. Poznala jsem, že dnes nemá náladu na žerty.
Měl před sebou několik knih. Ta největší byla otevřená na stránkách s mapou celého kontinentu. Zahlédla jsem ostré linie hranic a zvlněné křivky řek, které je přetínaly nebo se táhly podél nich. Na severu za nevelkým mořem ležel kousek naší země jednoduše nazvaný Ostrov. Řetězce hor, oceány, prázdné pláně… všechno velmi typické. Ale na téhle mapě byla dvě slova, ze kterých mi doslova přejížděl mráz po zádech.
Nápis označující krajinu za hranicemi Stratfelu, Roshmaru a dokonce i Ducanu: „Neobydlená země.“
Před časem se jakýsi cizinec pokusil mého otce zabít. Dlouho jsme věřili, že přišel právě odtamtud. A pokud je moje matka naživu, pak je podle mě někde tam venku. I přes velkou vzdálenost nebylo úplně nemožné se tam dostat – schopnému jezdci by to trvalo možná den, maximálně den a půl –, ale v cestě stál hustý a hrozivý les. Nikdy jsem neslyšela, že by ho někdo překonal. Dalo se plout po moři, ale jihozápadní pobřeží lemovala tak ostrá a rozeklaná skaliska, že když jsme se pokusili vyslat loď, která by pátrala po matce, vrátil se jediný přeživší. A to pěšky.
Otec si odkašlal, a tak jsem zvedla oči. Věnoval nám přísný pohled. „Vy tři jste budoucnost našeho království. Chtěl jsem vám poskytnout chvíli, abyste se zamysleli nad tím, odkud jsme přišli a kam nás můžete dovést.“
Natáhl se a rozevřel knihu na stránce založené dlouhou stuhou. Před námi ležel náčrt Kadieru. Až na to, že to nebyl Kadier.
Před sto padesáti lety ještě nenesl jméno. O zemi se dělilo šest velkých klanů – Jeonile, Cyrus, Crausia, Etesh, Obron Tine a Straystan – pojil je jazyk, ale rozdělovala chamtivost. Ta země byla tak úrodná a tak snadno obdělávatelná, že se každý klan dravě snažil uchvátit víc a bral si, co mohl. Ale rozdělení se ukázalo být větším problémem, než jsme si mysleli. Zády k oceánu a čelem ke Kialandu a Monrii – které se nás obě zoufale snažily zatlačit do moře – jsme se všichni ocitli v nebezpečné situaci. Po desetiletích nikdy nekončících bitev, kdy jsme ztráceli půdu i životy, se všech šest klanů konečně sešlo a souhlasilo, že se spojí pod vedením jednoho z nich. Můj pra-pra-pra-praděd byl tehdy zvolen, aby vedl lid. Tehdy se náš klan jmenoval Jeonile, ale na počest jedné statečné ženy, podle legend silné a divoké válečnice, ho změnil na Kadier. Nenašla jsem v našich historických knihách její příběh, a tak jsem nevěděla, kým doopravdy byla. Ale to jméno posloužilo ke spojení šesti klanů, které se vzdaly svých rodových jmen a přijaly tohle nové.
Nově sjednocený Kadier nejdříve zhodnotil schopnosti, přerozdělil muže, sklidil úrodu a pustil se do plánování. Pak zaútočil na Kialand a nejen že protivníka zatlačil zpět, ale zmocnil se části jeho území a prohlásil ho za své. Když se v Monrii doslechli, čeho jsme konečně schopni, přišli s dary a nabídkou míru. Koruna, která se celé roky dědila z generace na generaci a kterou jsem teď nosila já, v sobě měla i monrijské zlato.
Zpočátku docházelo k útokům a pokusům ostatních vůdců převzít trůn. Prohlašovali, že jejich pokrevní linie je delší, že byli požehnáni způsoby, kterými my ne. Ale náš klan uměl bojovat a ti, kteří se před námi nesklonili, byli zabiti. Během let vůdcové vymřeli a někteří jejich příbuzní se přiženili nebo přivdali do královské linie. Teď už zbýval jen Naruto a já na jedné straně a Sasori na druhé. Když se spojíme my dva, žádný další nárok už nikdy nevyvstane. Dovedeme Kadier k nevídanému míru.
Pozorovali jsme vybledlé linie, které mezi nás kdysi vrážely klín a dělaly z nás nepřátele. Otec měl dar, jak prosadit svůj názor.
„Včera byl Den vzniku království. Zítra ohlásíme Sakuřino zasnoubení se Sasorim. Váš sňatek dovede Kadier po sedmi generacích od šesti znepřátelených klanů k plně sjednocenému království. Naši předkové mohli o něčem takovém jen snít,“ prohlásil.
Viditelně polkl a každému z nás se podíval do očí, než nalistoval zpět k novější mapě Kadieru vyobrazené s celým kontinentem. „A právě proto musíte pracovat společně. Budete příkladem pro zbytek země, příkladem míru a jednoty. Bezpochyby budete čelit překážkám. A najdou se takoví, kteří se budou snažit získat vaši přízeň pro vlastní prospěch.
Když se vaše matka ztratila,“ obrátil se k nám a na chvíli se odmlčel, než opět pokračoval. „Předpokládali jsme, že to musí mít na svědomí některá sousední země, která se snaží zničit mír, na němž jsme se tak nadřeli. Vlastně jsem si myslel, že za tím museli stát tvoji lidé, Sasori.“ Otec přikývl, jako by si potvrzoval teorie, o kterých jsem zatím nikdy neslyšela. Netušila jsem, jestli je něco z toho založeno na faktech, nebo si prostě jen během temných nocí vysnil odpovědi. „Když se mě Fugaku o pár měsíců dřív pokusil zabít… věděl jsem, že je za tím někdo jiný. Král, který chce mou smrt; všichni se touží zmocnit Kadieru. Vždycky to tak bylo.“
Ve vytřeštěných očích měl nepřítomný pohled. „Fugaku … nejednal sám za sebe. Pokusil se mě zabít ve prospěch někoho jiného. Cítím to v kostech. A když neuspěl, unesli vaši matku, aby mě zlomili.“
Nechtěla jsem přiznat, že když takhle mluví, děsí mě to.
Pamatovala jsem si, že když se úkladný vrah pokusil otce zabít, pronikl do paláce pod rouškou tmy a dostal se do jeho komnat. Byl to matčin výkřik, který ho probudil a zburcoval stráže. Stačilo pár vteřin a mohli jsme je ztratit oba. A protože matka zmizela krátce nato, usoudil, že jsou ty dvě události propojené. Ale neměli jsme jak zjistit, jestli je to skutečně pravda. Nedorazila žádná žádost o výkupné, nezůstal žádný vzkaz. Po nějakém boji nebo rvačce ani památka. Kdybych s jistotou nevěděla, že by mě matka v životě neopustila, skoro bych si myslela, že prostě jedné noci odešla z paláce a už se nevrátila.
„Ale nás nikdo nezlomí,“ pokračoval otec. „Zůstaneme klidní a připravení. Jednoho dne najdeme vodítko a uděláme, co bude třeba, abychom vykonali spravedlnost. Do té doby zůstaneme tím nejlepším příkladem královské rodiny, jaký kdy svět spatřil. Naruto, tvou nevěstu musíme pečlivě vybrat. Každá princezna přinese nějaké závazky a vliv, ale chytré spojenectví nám dodá větší stabilitu. A Sakuro, ty a Sasori se brzy po svatbě vydáte na královskou cestu a představíte se okolním monarchům jako pár. V tomto ohledu předpokládám, že se seznámíte s pravidly etikety, která platí pro Caporé, Sibral, Monrii, Halsgar a Kialand. Těch pět je holé minimum.“
Přikývla jsem s vědomím, že mě Idate navede správným směrem.
„Měli bychom je pozvat sem, co říkáte?“ navrhl uraženě Sasori. „Rozhodně by měli takovou cestu podniknout oni, až vstoupíme do manželství.“
Věnovala jsem Narutovi významný pohled a odpověděla místo otce. „Jakožto nejmladší nově sezdaný královský pár je patřičné, abychom tu událost starším usnadnili.“
„Pokud na tom trváte,“ ustoupil Sasori, ale neznělo to nijak přesvědčivě. „Je to všechno?“
Znovu jsem se podívala na bratra. Jak impertinentní otázka.
Otec přikývl. „Pro dnešek.“
Sasori se naklonil, jako by se mě chystal oslovit, ale Naruto ho předběhl.
„Doufám, že to není hrubé, ale pokud by vám to nevadilo, rád bych si svou sestru půjčil. Musíme probrat nějaké osobní záležitosti.“
Aniž bych čekala na odpověď, zavěsila jsem se do Naruta a nechala se odvést do jiné části paláce. Vlastně kamkoli.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se.
Přikývla jsem, i když to bylo prázdné gesto. „Jen bych si přála, aby mi to konání správné věci nepřipadalo tak špatné.“
Pak jsme chvíli mlčky kráčeli, než jsem si vzpomněla, proč jsme vlastně tady.
„Ach, já hloupá. Cos mi to chtěl říct?“
„Něco neuvěřitelně důležitého… Moje oblíbená barva je fialová.“
Zvedla jsem oči v sloup. „A to je všechno?“
„Jen jsem chtěl vědět, jak je na tom tvoje noha. Včera jsi mě vyděsila.“
„Je to dobré,“ pokrčila jsem rameny. „Bolí to, ale rána se neotevřela. Vedu si lépe, než jsem myslela.“
„Vážně? Tak kdy si chceš dát další lekci?“
„Dnes večer!“ prohlásila jsem. „Ale tentokrát to musí být ve stájích, a ne v mojí komnatě. Tam není dost místa.“
„Ale já rád cvičím ve tvé komnatě.“
„Jenže já potřebuju občas dělat hluk a sem tam něco zasáhnout.“
Nafoukl se.
„Prosím!“ Zatahala jsem ho za rukáv jako malé děcko.
„Uf. A to je podle tebe Sasori ten nejhorší? Dobře. Tak tedy stáje.“
„Věděla jsem, že mě miluješ.“
Políbil mě na čelo. „A kdo ne?“