Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 48

Sasuke

Morálka v hradu nebyla nijak překvapivě vysoká. Nikdy jsem nepovažoval naši armádu za silnou ani obrovskou, ale poslední dobou jsem měl pocit, že jsme stáli na pokraji něčeho skvělého.
A roztříštilo se to.
Krátká bitva skončila pohromou. Ztratili jsme nespočet lidí.
Dokonce i já jsem se po návratu domů cítil opotřebený.
Zamířil jsem do hlavní síně, kterou jsme proměnili ve špitál. U dveří jsem potkal Deidaru.
„Byl tu dnes Orochimaru?“ zeptal jsem se.
„Ne. Pořád odmítá vystrčit nos.“
Zavrtěl jsem hlavou ve snaze potlačit vztek. To nejmenší, co mohl Orochimaru udělat, bylo postarat se o lidi, které zavedl do neštěstí.
„Jak dlouho jsi vzhůru?“ zjišťoval jsem.
„Celou noc,“ promnul si oči. „Chystal jsem se jít spát už dávno, ale Enei stoupla horečka.“
Vypadal stejně zničeně jako já. „Zvládla to?“
Přikývl, ale vzdychl si. „Kolik myslíš, že jsme jich ztratili? Neudržím si přehled.“
Samozřejmě, že ne. Jako obvykle jsme neměli žádné záznamy.
„Poslyš. Důležité je zachránit ty, které můžeme. Kde bych měl začít?“
Deidara ukázal do zadního rohu místnosti. „Tam jsou nejhorší případy. Brallian přišla o ruku a ránu má tak zanícenou, že možná nepřežije den. A někteří jsou tak slabí, jako by prostě ztratili vůli žít.“
Protřel si obličej. „Všichni ostatní by se měli zotavit.“
Přikývl jsem. „Jdi se trochu vyspat.“
Deidara mi položil ruku na rameno a zaťal prsty, jako by se ze všech si držel poslední naděje. „Prosím,“ zašeptal. „Prosím, řekni mi, že máš plán, jak nás z toho dostat.“
Bezmocně jsem polkl.
„Nemám,“ přiznal jsem. „Ještě ne. Ale na něco přijdu. Nenechám to takhle.“
Cestou do zadní části místnosti jsem mu oplatil sevření. Jak jsem se blížil ke skupině nejhorších případů, spatřil jsem Karin. Pohybovala se hbitě a účelně, s pohledem upřeným do jeho očí komusi otírala čelo. Bylo zvláštní ji vidět tak smutnou a vážnou. Narovnala se, protáhla si bolavý krk a vlasy se jí svezly přes rameno.
Karin byla krásná a statečná. Soucitná a vytrvalá. Měla víru a naději, byla silnější než většina mužů, které jsem znal. V každém ohledu pro mě byla dokonalá.
A já jsem si z celého srdce přál, abych v sobě nalezl schopnost ji milovat.
Všimla si, že ji pozoruju, a věnovala mi krátký smutný úsměv.
„Zrovna jsi přišel?“ zeptala se.
„Ano. Dneska mi velíš ty. Pověz mi, kam mám jít.“
Vzala mě za ruku. „Tudy.“
Tady vzadu to bylo jinak cítit, trochu to připomínalo pach kovu smíšený se zkaženým masem. Neucukl jsem. Já to jenom dýchal, ostatní to museli vytrpět.
„Suigetsu chce uspořádat Konan poslední rozloučení,“ pronesla tiše Karin. „Jestli to zvládneš za soumraku na pobřeží, myslím, že by tě tam rád měl.“
„Myslel jsem, že mi to bude mít za zlé. Zemřela, když se mi snažila pomoct se soustředit.“
Zavrtěla hlavou. „Ví, komu doopravdy přičíst vinu.“
„Jestli mě tam chce, pak přijdu.“
„A teď, šel by sis promluvit s Kabutem? Není na tom dobře a ptal se po tobě.“ Ukázala do zadního rohu… do toho nebezpečného rohu.
Nevěřícně jsem zíral směrem, kterým ukazovala, a našel jeho kštici vlasů nad smrtelně bledou tváří.
Došel jsem k němu po špičkách, kdyby náhodou spal. Dýchal mělce, přesně jak mě Karin varovala, a sledovat, jak zápasí o každý nádech, mě nekonečně zarmoutilo. Zamrkal a zvedl koutky ve váhavém úsměvu.
„Přišel jsi,“ vypravil ze sebe.
Pokusil jsem se mu to oplatit, ale nebyl jsem si jistý, jestli to vypadalo upřímně. „Slyšel jsem, že jsi mě vyhlížel. Jestli mě chceš konečně vyzvat na souboj, pak se obávám, že mám dneska moc práce,“ zažertoval jsem.
Každé Kabutovo mrknutí bylo tak pomalé, že ho nejspíš stálo všechny zbývající síly. Přesto se zvládl usmívat. „Sám toho mám moc.“
Přikývl jsem. „Tak jak bys rád strávil den?“
Zalapal po dechu. „Strávil jsem tu každičký den svého života snahou být jako ty,“ řekl.
Zavrtěl jsem hlavou. „Až se uzdravíš, musíš zamířit výš. Dokážeš to mnohem líp než já.“
Odstín kůže měl tak nepřirozený, že mi dělalo potíže na něj nezírat.
„Sasuke,“ zvážněl. „Musím ti něco říct. Orochimaru … on tě potřebuje. Nikdo se ho nemůže dotknout.“ Pak trochu naklonil hlavu. „Až na tebe.“
Ztuhl jsem a nevěděl, co na to říct. „Když jsi odjel na misi, celou dobu byl nervózní a přemýšlel, čím se mu předvedeš. A když ses vrátil s princeznou, byla to pro něj poslední kapka. Konečně mu došlo, co všechno dokážeš.“
Kabuto se odmlčel a několikrát zakašlal. Barvu měl s každou uplynulou vteřinou horší a horší. „Proto se na mě nepřijde podívat. Ani po tom všem, co jsem pro něj udělal. Kdybys tady ležel ty, ukázal by se. I kdyby jen proto, aby se ujistil, že je po tobě.“ Nepatrně zavrtěl hlavou.
„Měl jsem ti to říct dřív,“ zalapal po dechu. „Měl jsem ti říct, že za tebou lidi půjdou. Nevím, co dělá vůdce vůdcem, ale ty to v sobě máš. Proč si myslíš, že tě Orochimaru tolik nenávidí?“ Rozkašlal se a odvrátil hlavu, a pak ze sebe vydal zmučený sten, jako by ho ten kašel pronikavě bolel.
Ignoroval jsem, co říkal, a soustředil se na něj. „Nemluvme o tom. Co mám udělat, abych ti pomohl?“
Zavrtěl hlavou. „Už ani necítím nohy. A v plicích jako bych měl střepy. Každou část těla mám buď bez citu, nebo mě bolí jako čert. Nezbývá… nezbývá mi moc času.“
„To neříkej. Ať už je to zranění jakékoli, může se zahojit…“
Kabuto mě umlčel dalším vyčerpaným zavrtěním hlavou. „Já to vím. Říkám ti… vím to.“
Ztěžka jsem polkl.
„Sasuke, už dávno máš sílu, která ti podle tebe chybí. Trpěl jsi a přežil. Neodkládej to. Udělej něco, než nás všechny potká smrt.“
Připravil mě o řeč.
„Slib mi to.“
Přikývl jsem.
Uvolnil se a zadíval se na strop. Řekl, co potřeboval, a zmocnil se ho klid.
„Nemám žádnou rodinu. Můžeš tu se mnou chvíli zůstat?“ požádal.
„Chceš…“ Musel jsem odvrátit pohled. „Chceš, abych zůstal až do konce?“
Rty se mu zachvěly. Kývl.
Natáhl jsem ruku a položil ji na jeho. Byl příliš slabý, než aby mi to opětoval.
Potlačil jsem nutkání zvednout své obvyklé hradby a uchýlit se do bezpečí. Jen vzácně mě někdo takhle potřeboval. A tak jsem si dovolil to procítit. Ten strach, klid, náklonnost, bolest. Cítil jsem to všechno s Kabutem, aby to nemusel prožívat sám.
Na konci jsem byl rád, že jsem zůstal. O hodinu později Kabuto zbledl z matně bílé do namodralé a z těla mu vyprchal i ten nejmenší zbytek tepla. Přetáhl jsem mu přikrývku přes hlavu, vyšel z hlavní síně… a rozplakal se jako dítě.