Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 29

Sakura

Utahovala jsem poslední steh, když se ozvalo Narutovo typické zaklepání na dveře. Hinata se rozzářila a spěchala otevřít.
Vešel dovnitř s hlavou vztyčenou, v rukou polní květiny.
„To je velmi pozorné,“ ukázala jsem na přeplněný pokoj. A další a další kytice stále přicházely. „Ale jak vidíš, už je nemám kam dávat.“
„To mi došlo, což je důvod, proč jsou tyhle pro tvoji komornou,“ podal je Hinatě. „Taky si zaslouží něco hezkého. Lidé často zapomínají na její nešťastný úkol, že se o tebe musí starat.“
„No dovol!“ zhrozila jsem se žertem a Hinata se rozesmála.
„Její královská Výsost je velmi laskavá, pane. Pokud by se někdo ptal, můžete mu zopakovat moje vlastní slova.“ Zabořila tvář do květin a já se trochu zastyděla.
„Naruto má pravdu. Kdy jsem naposled pomyslela na to, abych ti něco prostě jen tak přinesla? Tolik toho pro mě děláš…“
„Říkal jsem to.“ Naruto se usadil k práci.
„Nestěžuju si, má paní. Jen si je odnesu do svého pokoje.“ Odběhla s novou jiskrou v kroku.
„Jsi tak pozorný, Naruto. Ke mně, k Hinatě… Nemůžu si vzpomenout na nikoho, komu bys odmítl svoji pozornost, pokud o ni žádal.“
„Dělám, co můžu,“ usmál se. „A ty taky.“
„Někdy si přeju, abych toho mohla udělat víc. Království je mnohem větší než palác, víš?“ Zamračila jsem se na vyšívání. „Po všem to nevypadá, že by mě otec brzy někam pustil. Pokud vůbec.“ Sasuke by byl šťastný, kdyby věděl, že mi zničil život v nejednom ohledu.
„Ještě nepropadej zoufalství,“ škádlil mě Naruto. „Lid se vždycky dožadoval tvé přítomnosti. Možná kdybychom to otci připomněli, mohl by změnit názor.“
Hinata se vrátila a nakoukla mi přes rameno. „To lemování vyšlo moc hezky, má paní. Myslím, že je to zatím vaše nejlepší práce.“
Napadla mě sice letmá, ale šťastná myšlenka. „Neměli bychom to dát do tvého pokoje, Hinato? Projasnit prostor?“
Rozzářila se. „Vážně?“
„A co tenhle příšerný polštář?“ zeptal se Naruto, který právě dokončoval poslední steh. „Jsem si jistý, že by to všechno krásně propojil.“
Rozesmála se. „Oba s tím přestaňte. Přijmu všechno, co bude Vašim Výsostem připadat vhodné, ale nepotřebuju se nechat zahrnovat dary.“
Pootočila jsem hlavu a políbila ji na ruku, kterou měla položenou hned vedle mého ramene. „Jsi až moc hodná, Hinato.“
„A pravděpodobně jsi jednou z nejdůvěryhodnějších osob, které jsem kdy potkal,“ zvážněl Naruto. „Což je důvod, proč můžeš zůstat, zatímco budu mluvit se svou sestrou.“
„Takže ty víš o těch vojácích?“ zeptala jsem se.
Naruto vzdychl. „Sakuro, otec to možná před tebou nepřizná, ale podle jeho chování, když tě unesli… měl pocit, jako by to byla jenom jeho chyba. Pořád si spílal, že tě spustil z očí. Měl zlost i na Sasoriho, ale musel si zachovat tvář – nemůže dovolit, aby si lidé mysleli, že vybral špatně, když je vaše zasnoubení oficiální. Takže jsme všichni skončili pod dohledem a na hranicích se neustále hlídkuje. Já…“
Naruto se odmlčel a zvažoval další slova. „Ale to, jak se chová… mám pocit, jako by za tím bylo něco většího, ale nevím to jistě.“
„Co jiného by tu mohlo být?“ přemýšlela jsem nahlas. „Kdyby zaútočil, byl by prvním králem, který po více než sto padesáti letech porušil mír; to nikdy neudělá. Nemáme kam utéct a oni nemají na naše království žádný reálný nárok. Nezbývá mu nic jiného než nás chránit.“
Jako na zavolanou se ozvalo zaklepání na dveře. Hinata spěchala otevřít a vpustila strážného se vzkazem, že si nás Jeho Veličenstvo naléhavě přeje vidět. Možná za to mohla Narutova slova, nebo to, že nás otec chtěl vidět jen zřídka, ale cestou k jeho komnatám se mi svíral žaludek.
Zaklepali jsme na dveře, a zatímco vteřiny plynuly, vyměnili jsme si s Narutem pohled. Čekání na nervozitě jenom přidávalo. Konečně se dostavil komorník, aby nás uvedl. Když jsme vcházeli, míjel nás proud lidí mířících opačným směrem, samí rádci a vojenští velitelé.
Otec seděl za velkým stolem, rovnal papíry a nakonec je odložil stranou. Zvedl k nám velmi vážný královský pohled.
„Ááá. Právě ti, které jsem chtěl vidět.“ Pokynul nám, abychom přistoupili ke stolu. Přímo uprostřed ležela velká mapa Kadieru. „Oba si zrušte čtvrteční plány. Budu potřebovat vaši přítomnost v královské záležitosti.“
Přimhouřila jsem oči. „Oba, Vaše Veličenstvo?“
Přikývl a ukázal na mapu. Naklonila jsem se a zjistila, že ukazuje na Ostrov. „Sakuro, jak jsi říkala, že se nazývají? Dahraiňané? Ať už to bylo jakkoli, sejdeme se s nimi na Ostrově kvůli mírovým jednáním. A oba pojedete s námi.“
Ztuhla mi krev v žilách. „Pane… jak… proč to děláte? Proč je zvete tak blízko? Říkala jsem, že mají armádu. Cvičí už léta a připravují se na invazi. Prosím vás, abyste to znovu zvážil.“
„Už jsem vyslal poselstvo. Pokud budou souhlasit, dorazí ve čtvrtek ráno. Takže buďte připravení dorazit do doků.“
Prosebně jsem se zadívala na Naruta. Odkašlal si. „Otče, jste si jistý? Jsou to ti stejní lidé, kteří poslali svého člověka, aby vás zavraždil. Ti, kteří úspěšně zabili naši matku a málem totéž provedli Sakuře. Jak si vůbec někdy oddechneme, pokud je budeme mít neustále na očích?“
Jasně jsem to spatřila, jako okamžik, kdy talíř dopadne na podlahu a roztříští se na tucet kusů, stejně tak mu oči potemněly hněvem, který ho tak krutě ovládal. Nadechla jsem se a čekala, až propukne bouře.
„Musíte se mi vzpírat na každém kroku?“ zahřměl. A pak přešel k posměšnému tónu. „‚Já si ho nevezmu!‘, ‚Tuhle si nevezmu!‘, ‚Já chci tohle!‘, ‚Já chci tamto!‘… Už toho bylo dost! V tuhle chvíli nejsem váš otec, jsem váš panovník. Ve čtvrtek se sejdu s hlavou té takzvané armády. A chci po boku svého dědice a princeznu, která jim unikla z drápů. Představíme se v jednotné frontě a vy ani neceknete!“
V duchu jsem se viděla, jak se dívám z okna a nacházím pod ním Sasukeho. Jeho pronikavé oči ke mně vzhlížejí a plášť mu vlaje ve větru. Žádná zeď ani meč ho nezastaví.
Zavládlo mezi námi hněvivé ticho. Jeho Veličenstvo ukázalo na dveře a já jsem poslušně udělala pukrle, bratr se uklonil a oba jsme rychle opustili komnatu. Následovala jsem Naruta chodbou a cítila, jak z něj ve vlnách sálá napětí.
Když jsme zahnuli za roh, zhroutil se na zeď a chytil se za hlavu.
„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se. „Naruto. Na to prostě nemůžeme přistoupit.“
Zavrtěl hlavou. „Myslím, že budeme muset.“
„Cože? Ne! Naruto, to je čiré šílenství. Co kdyby sis promluvil s ministry a nechal ho prohlásit za nesvéprávného? Jsi plnoletý, teď už můžeš být regentem.“
Zavrtěl hlavou. „Když ho prohlásím za šíleného, poznamená to pověst jak moji, tak mých dětí. To přece víš. Po první chybě, které se dopustím, řeknou, že jdu ve stopách svého otce, a přijdu o trůn. Kromě toho,“ zhluboka se nadechl, „jestli už vyslal posly, plán je dávno v pohybu. A jestli přijedou na Ostrov a my tam nebudeme, bude to urážka a prakticky přímé vyhlášení války. Všechny bychom vystavili nebezpečí.“
Zmocňovaly se mě mrákoty.
„My teď hlavně potřebujeme sestavit plán pro tebe,“ pokračoval.
„Cože? Proč pro mě?“
„Jestli se to jednání zvrhne, budeš potřebovat místo, kde se schováš, než sesbíráš podporu a znovu ovládneš zemi.“
A v tu chvíli jsem ztratila naději. Naruto se přes veškerou uvážlivost a vyrovnanost prozradil. Jestli chtěl sestavovat plán, jak se znovu zmocnit Kadieru, tak byl přesvědčený, že o něj přijdeme.