Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 68

Sasuke

„Šetřete životy! Berte zajatce!“ řval Kakashi, zatímco jsme utíkali. S Deidarou jsme dělali totéž, ale nesešlo na tom. Všude, kam jsem se podíval, leželi padlí. Děsil jsem se úsvitu.
Jestli tak dlouho přežijeme.
Neji navrhl, abychom se vydali do trůnního sálu. Očividně tam probíhaly líté boje. A tak jsem následoval Kakashiho a doufal, že na konci rozlehlých chodeb najdu Sakuru.
Věděl jsem, že se blížíme, když jsem spatřil krvavé skvrny na podlaze. Bylo zvláštní sledovat rudou stezku stop po drobných střevíčcích na podpatku a přemýšlel jsem, jestli je ta dáma v bezpečí. Naše kroky se rozléhaly ztichlým prostorem. Hrstka svící ještě hořela a slabě ozařovala scénu absolutního zmaru. Všude se válely převrácené židle a na podlaze zůstaly hromady střepů z rozbitých oken.
Sakuru jsem neviděl… ale nebyli jsme sami.
„Sasuke!“ vykřikla matka z druhé strany sálu. V hlase jí zazněla naděje. Zvedla se a chtěla mi utíkat naproti, ale Orochimaru ji popadl za zápěstí. Nijak nespěchal vstát. Vypadalo to, že našel trůn.
Můj trůn.
„Ty vždycky musíš dělat potíže, co?“ řekl.
Pomalu jsem k němu vyrazil. Cítil jsem, že je stejně jako já připraven překročit cílovou čáru.
„Nikdy nepočkáš. Nikdy nenasloucháš. Nikdy, nikdy neposlechneš.“ Bylo evidentní, že sotva zadržoval vztek. Pustil matku a stejnou rukou sevřel zaoblenou opěrku trůnu. „Ale když jsi utekl a nezdálo se, že se vrátíš, pomyslel jsem si, ‚Jestli se ten bláznivý kluk dokázal dostat vlastními silami nestřeženě do paláce, pak se ho můžu s armádou zmocnit snáz, než jsem si představoval.‘“  Zvedl ruce a nechal je spadnout. „A měl jsem pravdu.“
Spokojeně se rozesmál, zatímco naši lidé kolem umírali, a pak pokračoval.
„A co víc, sám ses odsoudil! Udělal jsi ze sebe skoro v cíli zrádce! Kdo tě teď bude následovat?“ zeptal se.
Na můj vkus si to až trochu moc užíval.
„Věděl jsi to?“ zeptal jsem se. „Toho dne, kdy jsi přišel do našeho domu a mluvil s mým otcem. Když jsi ho přemluvil, aby se k tobě přidal… věděl jsi to už tehdy?“
Jeho mlčení jako odpověď úplně stačilo.
„Vždycky jsme si mysleli, že si otec vymyslel útok na krále sám. Poslal jsi ho speciálně na tu misi právě ty? Doufal jsi, že selže? Že zemře?“
Trochu se ošil, jak mu byly moje otázky nepříjemné.
„Myslel sis, že když mě dost ponížíš, že mě zlomíš? Myslel sis, že ze mě uděláš svého otroka? Že nikdy nebudu mít dost síly, abych si vzal, co je moje?“
„O čem to mluví?“ Matka se dívala střídavě na Orochimara a na mě a čekala na odpověď.
Než jsem stačil otevřít pusu, něčí ruka mě popadla za vlasy a na krku jsem ucítil ostří. Překvapeně jsem vyjekl, ale nedalo se to srovnat s matčiným výkřikem. Kakashi s Deidarou rychle tasili zbraně.
„Zahoď meč,“ nařídil mi Neji chraplavě. „Nebo zemřeš.“
Proti svému nejlepšímu úsudku jsem ho pustil a kov zazvonil o mramorovou podlahu. Zůstal jsem s jeho zakrváceným ostřím vtisknutým do kůže. A myslel na to, že jestli jsem toho přežil tolik, jen abych zemřel takhle, tak jaký to všechno mělo smysl?
„Mám to s ním skoncovat hned?“ zeptal se Neji.
„Ještě ne. Možná ho budu potřebovat,“ odpověděl Orochimaru. Málem na mě udělalo dojem, že si vybral jako svou krysu obyčejného strážného – bylo to chytré. Prostý voják nikdy nebude soupeřit o moc, nikdy nepůjde proti němu. Voják si vezme, co bude v jeho silách, a uteče za snadnějším životem.
Taky to vysvětlovalo, proč se Neji nerozpakoval tak rychle skoncovat se Sasorim. Měl nebezpečně blízko k tomu, aby nás přesvědčil o své nevině.
„Jak jsem řekl Sasorimu, ať ti slíbil cokoli, nikdy to nedostaneš,“ řekl jsem tiše. Neji neodpověděl.
„Co ti ostatní?“ zeptal se Orochimaru.
„Král zemřel dnes odpoledne,“ hlásil Neji. „Princ byl těžce zraněn a teprve včera se probral. Naštěstí ve jménu lásky utekl z paláce.“
„Věřil jsem ti,“ ozval se s bolestí v hlase Kakashi. „Jak jsi to mohl udělat?“
„Vždyť jsi tam byl! Viděl jsi, jak ji shodil na ten skleněný stůl,“ trval Neji na svém. „Ten muž zranil vlastní dceru. A viděl jsi, jaký sobec se stal z prince. Viděl jsi krále činit nesmyslná rozhodnutí. Čeho bychom se dočkali s další generací královských stvůr?“ Cítil jsem, jak vrtí hlavou, a každé jeho slovo bylo zoufalejší než předchozí. „Já už jim sloužit nebudu! Ani těm arogantním dvořanům, kteří mi podávají prázdné sklenice, jako bych byl slouha. Nikomu! Chci, aby tahle země byla svobodná!“
„Ty si myslíš, že člověk, který riskuje vlastní lid na výpravě předem odsouzené ke zkáze, ti dá svobodu?“ zařval Kakashi a ukázal na Orochimara.
„Nebyl náš král ještě horší?“ namítl Neji. To Kakashiho umlčelo. „Ne. Všechno se změní, jakmile bude po ní,“ přesvědčoval sám sebe. Podle jeho tónu jsem poznal, že už nemluví k Kakashimu, ale k Orochimarovi. „Princezna je v tuhle chvíli možná živá, možná ne; teď to nezjistíme. Ale pokud žije, je dost možné, že když najde jeho mrtvé tělo,“ trhl se mnou, „ráda se k němu připojí.“
„Ty nevíš, jestli je naživu?“ vyštěkl Orochimaru. „Jak ti mám důvěřovat, když jsi ztratil jedinou osobu, kterou potřebujeme mrtvou?“
„Ach, ale já jsem velice naživu.“
I když mě Neji držel za vlasy, co nejvíc jsem zkroutil krk, protože jsem prostě potřeboval zahlédnout Sakuru aspoň koutkem oka. Vešla bosa do sálu a táhla za sebou meč špičkou po podlaze. Druhou ruku jí tížily dvě knihy, propojené řetězem. Konce řetězu měla křížem přes zápěstí a vypadalo to bolestivě, ale zdálo se, že to nevnímá. V místě zranění měla na šatech velkou skvrnu prosakující krve. K tomu všemu byla od hlavy k patě od bláta nebo popela a vypadala, jako by prošla peklem.
„Znovu se setkáváme,“ řekla Sakura místo pozdravu. „Musím říct, že na někoho tak odhodlaného zmocnit se koruny máte vychování zdivočelého psa.“
„Nejsem si jistý, že je tohle ta správná chvíle na urážky. Právě jsem se zmocnil vašeho království. Mám nařídit, aby zabili i posledního poddaného? Jen proto, že jejich mizerná princezna nedokázala držet jazyk za zuby? Tebe nenaučili, kde je tvoje místo?“
Povzdechla si a otočila se ke mně. Vypadala, že ji meč pod mým krkem nijak nevzrušuje a že jí nevadí ani nepřítel uvelebený na trůnu jejího otce. Jenom zvedla meč, aby jím ukázala na Orochimara.
„Další, kdo si myslí, že mi může nařizovat, co mám dělat,“ prohlásila podrážděně hlasem zbarveným únavou.
Měla pravdu. Tuhle chybu jsem udělal jen jednou.
„Ztraťte se z trůnu Jeho Veličenstva,“ nařídila.
Orochimaru pobaveně naklonil hlavu. „Tvůj otec je mrtvý, děvče.“
Naklonila hlavu stejně jako on a usmála se. „Ale král žije. A oba to víme.“
Orochimaru okamžitě zmizel úsměv ze rtů. „Zabij ho!“ zařval.
„Dolů!“ vykřikla Sakura.
Padl jsem na kolena, ale ne dost rychle. Jak proťala ostřím Nejiho hrdlo, vzala s sebou i pramen mých vlasů.
Klopýtl vzad a chytil se za krk, jak se snažil zastavit krvácení.
Rychle jsem se natáhl po zemi pro meč a vyrazil proti Orochimarovi. Během těch několika vteřin, než jsem se dostal na druhou stranu sálu, vynesl svoji poslední kartu z rukávu.
Pomalu vytáhl dýku. Nejdřív jsem myslel, že půjde po mně. Ale místo toho se otočil a vrazil ji matce hluboko do břicha.
„Ne!“ vykřikla Sakura. Její hlas se ozval nedaleko za mnou.
Matka se skácela na podlahu, ale já nepřestával pozorovat Orochimara, který začal vytahovat meč. Zrudlo mi před očima a skočil jsem po něm připravený skoncovat to jednou provždy. Ale než jsem se k němu dostal, předběhl mě Deidara.
Vždycky byl o vlásek rychlejší. A silnější, chytřejší, rozvážnější. Jen jednou jsem měl štěstí a musel se mi podvolit.
Zatlačil Orochimara zpátky a donutil ho klopýtnout o trůn. Zablokoval mu únikovou cestu a mě přinutil držet se zpátky.
„Vážně jsi král?“ zeptal se.
Sakura poklekla u mé matky a odpověděla za mě. „Ano. Ano, je.“
„Tak to dokaž. Postav ho před soud. Ty jsi sem přišel v míru, on vyvolal válku. Buď lepší než on.“
A tím Deidara opět prokázal, že je v každém ohledu lepší člověk.
„Jsem si jistá, že ho důstojník Kakashi s radostí odvede do žaláře, jakmile to půjde,“ poznamenala Sakura. Jemně odhrnula matce vlasy z obličeje.
Ustoupil jsem. „Svažte ho,“ přikázal jsem. Deidara se uklonil a svalil Orochimara na podlahu.
„Mě jen tak nedostanete,“ mumlal Orochimaru.
„Pochybuju,“ odpověděl jsem.
„Královno vdovo,“ pronesla Sakura tiše. Matka na ni upřela oči. V koutku úst se jí slévala krev, což nebylo dobré znamení. Přikročil jsem a poklekl vedle Sakury. „Máte nějaká přání, má paní? Cokoli byste chtěla, abych udělala?“
Matka se nepatrně usmála. „Je můj Sasuke vážně král?“
Sakura zvedla zápěstí omotané řetězy. „Ano. Mám tu všechny důkazy. A využiju tu trochu autority, která náleží mému jménu, abych mu zajistila jeho právoplatné místo. Nemusíte se ničeho obávat, má paní.“
Unaveně přikývla a obrátila se na mě. „Vybral sis dobře. Líp než tvůj otec.“
V očích mě zaštípaly slzy. „Neříkej takové věci.“
Pomalu a roztřeseně sáhla po mé ruce. „Příliš jsem podlehla zoufalství, než abych byla statečná. Je mi to líto.“
„Už dávno jsem ti odpustil. A doufám, že mi odpustíš taky.“
Usmála se. „Pak mám jedno přání.“
Sklonil jsem hlavu v úctě, kterou jsem jí měl prokazovat už celé věky. „Cokoli.“
„Žij. Prožij život překypující radostí.“
Roztřásly se mi rty. Nechtěl jsem se před ní zhroutit. Nechtěl jsem, aby to bylo to poslední, co uvidí.
„Ano, mami.“
S posledním rozechvělým výdechem znehybněla. A tak jsme se Sakurou ve stejný den přišli o posledního z rodičů.
Nedokázal jsem najít slova, kterými bych vyjádřil, co jsem právě cítil. Zoufalství, naději, nejistotu. Dnes jsem získal trůn, ale v žaludku jsem cítil rostoucí díru, která mi dávala pocit prázdnoty.
Nakonec ale nezáleželo, jestli ta slova najdu. Sakura se totiž ocitla na konci svých sil, omdlela a ztěžka mi padla do náručí.