Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 61

Sasuke

Zatímco u Narutovi postele jsem se vůbec nestyděl poslouchat, u jejího otce mi to připadalo nevhodné. Proto jsem si držel odstup a nechal ji říct, co potřebovala. Neměl jsem to srdce jí sdělit, že po všech těch smrtích, jichž jsem byl svědkem, dokážu rozeznat pravdu na míle daleko.
Ten muž se neprobere.
Ale taky jsem neměl v úmyslu obrat ji o veškerou naději. Místo toho jsem se znovu zamyslel nad identitou toho informátora. Na Ostrově bylo tolik lidí a s Orochimarem se mohl ocitnout kterýkoli z nich.
Nerad jsem to přiznával, ale všechno ukazovalo na Sasoriho. Používal otřesně blahosklonný tón a manipuloval jejich rozhovory tak, aby to vypadalo, že za veškeré spory může Sakura, a ne on. Možná to nestačilo, aby se na tom dalo stavět, ale kde jinde bych měl hledat? Jestli Sasori na Ostrově byl a jestli Orochimarovi odhalil svůj vztah k Sakuře, pak neexistoval nikdo, kdo by k ní měl lepší přístup…
Ale byl tu drobný zádrhel s tím, že ho nenávidím, což mohlo působit jako zaujatost, pokud šlo o něj.
Sledoval jsem, jak Sakura políbila otce na čelo a ani neucukla před nazelenalým odstínem jeho kůže. Pozoroval jsem ho a všiml si hrozivě mělkého dechu.
Tohle byl muž, který nařídil otcovu smrt a který poslal jeho bezhlavé tělo do divočiny, aniž by se staral, kde skončí.
Ale taky to byl člověk, který stvořil Sakuru. Vychoval dceru jak odvážnou, tak něžnou, jak neochvějnou, tak schopnou odpouštět. Zjistil jsem, že ho nedokážu nenávidět tak, jak bych měl.
A tak, i když to nemohl vidět, jsem se mu poklonil.
Sakura vstala a oči se jí leskly slzami. Vyšel jsem z pokoje a udělal pár kroků, než jsem si uvědomil, že se nehýbá. „On to nezvládne, že?“
Vzdychl jsem. „Teď můžeš jen čekat a uvidíš. A musíš dál vládnout; právě to by od tebe chtěl.“
Sakura zvedla hlavu a zadívala se mi do očí. Její smutek se rozprostíral přes tolik vrstev; zdálo se, že sahá hlouběji než k hrozící otcově smrti, hlouběji než k tíze království na ramenou. Když se na mě takhle podívala, přepadala mě vnitřní potřeba ji popadnout do náruče a dát se na útěk. Chtěl jsem nás oba dostat pryč, někam, kde bych s ní mohl v klidu a nerušeně žít.
Protože když jsme přežili v jeskyni, na venkově bychom jen kvetli.
Konečně přikývla. „Pojď za mnou.“
Šel jsem dva kroky za ní, zatímco se hnala palácem. Míjeli jsme jednu rozlehlou chodbu za druhou, některé vedoucí do obrovských síní přetékajících zlatem. Obrazy, přepychový nábytek a sochy, kam oko pohlédlo. Sloužící se míhali sem a tam, skoro všude stály stráže a mezi tím vším se pohybovala šlechta s napudrovanými vlasy a v hedvábných kabátcích.
Možná bych k těm lidem cítil nechuť, jenomže se zdálo, že všichni Sakuru zbožňují. Každičká z dam se skláněla v hluboké úkloně a tolik se jich ptalo na její zdraví. Donutilo mě to přemýšlet, jestli mají vůbec ponětí, co se v tuhle chvíli děje s králem, protože se o něm nikdo nezmínil.
Jedna moje část dumala: Jak to, že ji tak milují?
Ale druhá, mnohem větší část odporovala: Jak by nemohli?Jak jsme postupovali dál, šum hovoru a ruch kroků postupně utichal. Konečně jsme zastavili před vysokými dvoukřídlými dveřmi a Sakura ukázala na místnost za sebou. „Tohle je knihovna. Po většinu života jsem se tu schovávala a považuju ji za své útočiště.“
Usmál jsem se při pomyšlení na svoji princeznu a všechna její tajná místa.
„Můžu ti něco ukázat?“
Přikývl jsem a následoval ji dovnitř. Ať už jsem čekal cokoli, skutečnost to mnohonásobně předčila. Police sahaly nesmírně vysoko, k některým byly dokonce připevněné posuvné žebříky. Jen z toho množství knih se mi točila hlava. Uměl jsem psát a číst… ale už celou věčnost mi nebylo dovoleno ztratit se mezi stránkami.
„Už jste zpátky? To nemáte království, které potřebuje řídit?“
Následoval jsem hlas, který Sakuru vítal na můj vkus až moc neformálně.
„Království může pár minut počkat. Potřebuju se na něco podívat. Mám s sebou strážce, takže mě můžeš nechat samotnou.“
„Určitě?“ zeptal se trochu uraženě, že ho takhle odbyla. „Důstojník Kakashi tvrdí, že čím víc lidí kolem vás bude, tím líp.“
Sakura se usmála a nasadila diplomatický výraz, který si musela nacvičovat určitě tisíckrát. „Je navýsost schopný. Mám trochu naspěch a sám jsi říkal, že je tu království, které potřebuje řídit. Bude to jen chvilka.“
Nečekala na odpověď a rovnou vyrazila. Neobtěžoval jsem se na knihovníka podívat, protože jsem odmítal přistoupit na jeho hru, ať už měla být jakákoli.
Dorazili jsme k polici s řadou knih připevněných řetězy. Sakura jednu vytáhla a rychle v ní začala listovat.
„Kdo to byl?“
„Idate,“ odvětila.
„Je skoro stejně špatný jako Sasori.“
Usmála se – tentokrát upřímně – a velmi vlídně zašeptala: „Nemůžeme Idateho soudit moc přísně. Díky němu jsem jednou unikla ze spárů velmi nebezpečného muže.“
„Opravdu?“
Přikývla. „A jsem mu velmi vděčná. Kdybych toho dne neutekla, nebyla bych schopná tomu nebezpečnému muži právě teď předat výjimečný dar.“
Skepticky jsem naklonil hlavu. „A tím je?“
Podala mi otevřenou knihu. „Část jeho rodokmenu.“
Sklopil jsem oči, s otevřenou pusou zíral na dvoustranu před sebou a snažil se pochopit, co to vidím. Nahoře se skvěl symbol, stejný jako na otcově plášti, a teprve teď jsem poznal, že je to erb. A pod ním stálo příjmení děsivě podobné mému.
Než jsem stačil zjistit, co se děje, zaháněl jsem mrkáním slzy. „Sakuro … Sakuro, co to je?“
„Mytologie. Kniha pověstí,“ řekla omluvně. Natáhla ruku a pohladila mosazný řetěz, který ji poutal k polici. „Víš, už dřív jsem viděla knihovny s řetězy. V klášteře v Nalku a taky v paláci v Kialandu. Drží tam tímhle způsobem nejvzácnější knihy, aby je nikdo nemohl ukrást. Ale trochu jsem přemýšlela, jestli zdejší knihy nejsou takhle na očích, aby měl knihovník přehled, kdo je čte, a zároveň aby je nikdo odsud nemohl vzít a ukázat někomu dalšímu.“
Sotva jsem ji vnímal, pořád se mi hlavou honil ten erb a jméno.
Povzdechla si a pokračovala. „Je zvláštní, že někdo v tomhle paláci usoudil, že právě mytologické knihy potřebují být připoutané řetězy. Přijde mi, že všechno v téhle knize jsou jen chytře ukrytá fakta. Jména, data, erby. Ale tohle,“ ukázala nahoru na stránku, „mě překvapilo ze všeho nejvíc.“
„To bych řekl. Určitě je to moje jméno,“ vydechl jsem.
„Ne, Sasuke. Podívej se sem.“
Ukázala štíhlým prstem na jediné slovo vedle mého pozapomenutého příjmení.
Náčelník.
Najednou jsem měl kontury místnosti rozmazané a hrozně těžko se mi polykalo.
„Teď už chápu, proč byl Orochimaru tak nadšený, když našel tvého otce,“ pronesla tiše. „Taky dává smysl, proč vám brání, abyste se dozvěděli něco víc o vaší minulosti. Možná je jediný, kdo ví, kým doopravdy jsi. A taky je to možná důvod, proč si tě drží nablízku. Kdyby znal pravdu někdo jiný a zjistil, že se ti vědomě pokoušel ublížit, rozhodně by to na něj nevrhlo dobré světlo. Koneckonců jsi jeho vládce.“
Pod nohama se mi zhoupla zem. Zakolísal jsem a narazil do police. Musel jsem se přidržet, abych neztratil rovnováhu, a snažil se zhluboka dýchat. Hlava se mi točit přestala, ale myšlenky se nezastavily.
„Vládce?“
Přikývla. „Myslím, že tvoji předkové byli ostatními šesti klany korunováni na vládce. A že se ostatní náčelníci vzdali svých titulů, aby ten váš mohl být králem. No,“ opravila se, „každopádně většina.“
„Ale co to znamená?“ Pořád jsem se snažil srovnat myšlenku na královskou krev ve svých žilách s faktem, že jsem většinu života spal na rozedraných prostěradlech.
„Znamená to, že jestli byl někdo v pozici zpochybnit právo mého otce na korunu, byl to tvůj otec. Znamená to, že jestli má někdo právo připravit mě o moje postavení, pak jsi to ty.“
Snažil jsem se zaostřit. Pořád jsem viděl rozmazaně, ale Sakura měla oči suché, i když mi právě řekla, že její království by mělo patřit mně.
„Všechno jsi opustil, abys přijel a chránil mě. A kvůli tomu může brzy dorazit armáda. Chci, abys znal pravdu, jestli se to stane. Až přijde čas, aby sis vybral, nebudu tě soudit, ať už si zvolíš jakkoli.“
Cítil jsem, jak se mi bolestivě svírá hrdlo. „Vybírám si –“
Ale než jsem to stihl dokončit, jemně mi položila ruku přes ústa. Dokázala nesmírně obratně zacházet s jehlou a třímat meč a ladně se pohybovat v tanci a cuchat mi vlasy. A dokázala mě na místě zastavit.
„Nedělej to. Protože jestli mi teď řekneš, že sis vybral mě, a nakonec k tomu nedojde, ta bolest bude horší než smrt. Ale jestli neřekneš nic a vybereš si korunu a království, pak budu schopná žít – nebo umřít – klidně. Nic jsi mi neslíbil.“
Jenom jsem přikývl. Nevěděl jsem, co říct.
„Můžeme si ji vzít s sebou?“ zeptal jsem se. „Jen chci vidět víc. Nemůžu uvěřit, že existuje celá kniha.“
Usmála se, vykoukla mi přes rameno a mávla rukou. Otočil jsem se a spatřil zpovzdálí přicházet Idateho. To nás celou dobu pozoroval?
„Idate, můj otec je nejspíš na smrtelné posteli a bratr vyjádřil svou nejhlubší touhu, abych zůstala regentkou. V paláci nezbyl nikdo…“ Na chvilku zaváhala a opravila se. „V mé rodině nezbyl nikdo, kdo by měl vyšší postavení než já. Chci si vzít tuto knihu do svých soukromých komnat k podrobnějšímu studiu, a tak ji prosím odemkni.“
Začal mezi námi těkat očima. „Nemůžu. Musím počkat na příkaz krále.“
„Idate. Jsem regentka.“
Polkl. „Já… já nemůžu.“
Viděl jsem, jak je podrážděná, ale najednou se jí v očích mihl nápad tak rychle, že jsem to skoro propásl.
S hlubokým nádechem přikývla a podala Idatemu ruku. Ten okouzlující výraz – stejný, který nasadila cestou do knihovny a kterým mě oklamala v našem žaláři – se znovu objevil, když se k němu neobvykle blízko nahnula.
„Odpusť,“ řekla tiše. „Jsem vyčerpaná. Vím, že dohlížíš na Kadier, a jsem ti opravdu vděčná, Idate.“
Úlevou mu povolila ramena. Nerad se jí protivil. Ale přesto jsem se nemohl zbavit pocitu, že mu něco uteklo.
„Děkuju, Sakuro. Ale přijďte se za mnou podívat, kdykoli se vám zachce.“
Znovu s klidem přikývla a odešli jsme.