Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 57

Sakura

Důstojník Neji byl spolehlivý, ale mít ho zády nebyl žádný med. Neuměl stát v klidu, a tak často posmrkával nebo šoupal nohama o podlahu. Připomínala jsem si, že i když není nejdůstojnějším členem gardy, Kakashi musel mít nějaký důvod, proč vybral právě jeho. Takže jsem prostě věřila, že v sobě má něco, co jiní nemají.
Ačkoli jsem jen stěží potřebovala strážce – jako by se nějaký vetřelec vůbec dostal přes Sasoriho.
Zatímco jsem seděla u stolu a procházela dokumenty, můj snoubenec kroužil kolem jako jestřáb a těkal očima všemi směry. Alespoň že jeho kroky byly pravidelné, rytmické, a tudíž se daly snadno ignorovat. Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že i v úplném tichu by se mi myšlenky netoulaly.
Žaludek se mi kroutil obavami, že se všechno ještě víc zhorší, protože jsem nemohla přestat myslet na to, co jsem viděla v té knize.
Ta skála.
Ten symbol.
To příjmení.
Všechno sedělo. A skutečnost, že někdo cítil potřebu tuhle část dějin utajit, tomu dodávala na přesvědčivosti. Připadala jsem si bolestně rozpolcená, jak se ve mně svářila povinnost s touhou. Jaké by to bylo, předat království někomu jinému? Jaké by to bylo, předat ho nad tou knihou Sasukemu?
Chtěla jsem vidět jeho tvář, až se to dozví.
Škrtněte si to.
Chtěla jsem vidět jeho tvář.
Chtěla jsem se dívat do těch závratně modrých očí. Chtěla jsem mu zaplést prsty do vlasů. Chtěla jsem ho celého. Tak strašně, až to skoro bolelo.
„Proč se usmíváte?“
„Cože?“ vzhlédla jsem a zjistila, že mě Sasori pozoruje.
„Usmíváte se.“
„Ach. Jistě,“ sklopila jsem hlavu, abych schovala hořící tváře. „Jen jsem… myslela na matku,“ zalhala jsem a modlila se, aby jí nevadilo, že ji využívám jako výmluvu. „Možná vám to bude připadat pošetilé, ale někdy mluvívám s jedním z jejích portrétů. V odlehlém křídle jeden visí. I když tu není, mívám pak pocit, jako by mě vedla.“
Vrátil mi úsměv, moje slova si ho získala. „Jak bych to mohl považovat za pošetilé? Vůbec mě nepřekvapuje, že s ní chcete mluvit.“ Zadíval se na podlahu a založil si ruce na hrudi. „Měl bych nechat přenést ten portrét do zdejší chodby? Jen dočasně, pokud budete chtít. Mohlo by to všem ulehčit, kdyby měli pocit, že tu je nějak přítomna.“
Naklonila jsem hlavu. „Sasori, to je tak pozorné. Ano. Udělal byste to, prosím?“
Došel ke mně a políbil mě na čelo. „Neprosil jsem vás o úkoly? Postarám se o to, jak nejdřív to půjde.“ Přiblížil rty k mému uchu a zašeptal: „Ale rád bych počkal, až se vrátí Kakashi. Tenhle chlapec, co se tu pořád ošívá, ve mně nevzbuzuje zvláštní důvěru.“
Pro jednou to vypadalo, že si oba myslíme totéž.
Ale nesešlo na tom, co jsem si o Nejim myslela. Protože ve chvíli, kdy se rozlétly dveře, prokázal svoje schopnosti. Vrhl se do akce, tasil meč, a než jsem stačila mrknout, držel příchozímu ostří pod krkem.
Ale byl to jenom doktor, který se okamžitě svalil na záda, zakryl si hlavu a křičel: „Počkejte! Počkejte! Mám zprávy pro Její královskou Výsost!“
Vyskočila jsem z křesla. „Ach, doktore! Moc se omlouvám.“ Spěchala jsem k němu a podala mu ruku, aby mohl vstát.
„Vaše Výsosti,“ vydechl a zvedl oči. „Váš bratr se probral.“
Nechala jsem ho být, popadla sukně a vyběhla na chodbu. Za jedním ramenem jsem slyšela Sasoriho a Nejiho za druhým. Uháněli jsme chodbami, odbočili k bratrovu pokoji a našli dveře dokořán.
Najednou jsem musela mrkáním zahánět slzy, ale Naruto tam seděl, podepřený polštáři, bledý a slabý, ale rozhodně při vědomí.
„Ach!“ vykřikla jsem a zhroutila se vedle postele na kolena. Popadla jsem ho za ruku a několik minut jenom plakala. Všichni měli naštěstí dost rozumu, aby mě nechali na pokoji.
Když jsem se konečně dokázala znovu nadechnout, sedla jsem si na paty a vzhlédla ke svému drahému bratrovi. Usmál se na mě. „Jsem pořád tady.“
Slyšel mě. Skrze mé sny, modlitby a obavy slyšel moji otázku a odpověděl na ni.
„Tolik jsem se bála,“ přiznala jsem. „Nebyla jsem připravená, abys mě opustil.“
Jeho chabý úsměv v sobě nesl maličko hravosti. „To by museli použít silnější kalibr.“
Nechte to na Narutovi a bude žertovat i na smrtelné posteli.
„Řekli ti o otci?“ zeptala jsem se tiše.
Přikývl. „A právě proto s tebou potřebuju mluvit. Prosím, vykliď pokoj.“
„Samozřejmě.“
Doktoři to určitě slyšeli, stejně jako Sasori a Hinata, ale nikdo se ani nehnul.
„Jeho královská Výsost si přeje, abyste opustili pokoj,“ přikázala jsem s pohledem upřeným na hlavního lékaře, který by měl jít příkladem.
Vždycky pohotová Hinata se pustila do akce. „No tak, pánové. Když chvilku počkáte na chodbě, přinesu vám čaj.“
Rozpřáhla ruce a trpělivě je vystrkovala z místnosti. Znovu jsem se obrátila k Narutovi.
„Máš bolesti? Můžu něco udělat?“
S unaveným úsměvem zavrtěl hlavou a sevřel mi ruku. Neuvědomila jsem si, že ho pořád držím.
„Sakuro. Lékaři mě seznámili s otcovým stavem. Myslím, že se musíme obrnit. Doufám, že si uchoval dost paličatosti, aby ho z toho vytáhla, ale je možné, že z nás velmi brzy budou sirotci.“
To slovo. Sirotek. Připadalo mi, že je to označení příslušející jen dětem, ale i když je vám čtyřicet, padesát nebo víc, nebolí ztráta rodičů pořád stejně?
Ztěžka si povzdechl.
„Je nám dopřáno tak málo času s lidmi, které milujeme; neměli bychom jím plýtvat. To mě přivádí k jádru věci.“
Poposedla jsem si blíž, aby věděl, že má mou plnou pozornost.
„Ožením se s Hinatou,“ oznámil. Jakmile ta slova vypustil z úst, široce se usmál a vypadal nadmíru klidně a spokojeně, že to konečně řekl nahlas. „Je mi jedno, jestli s tím otec, lordi, nebo dokonce i ty nebudete souhlasit. Navždy ji budu milovat a nestrávím život s nikým jiným. A nezáleží mi na tom, jestli se kolem nás zhroutí třeba celé království. Vezmu si ji, jakmile budu mít dost síly se postavit.“
V očích měl něco nádherně vzdorovitého. A opět jsem zjistila, že mu závidím. Jaké to musí být, když vám na ničem nezáleží?
Já jsem do toho bodu ještě nedospěla.
Záleželo mi na tom, aby se monarchie nerozplynula v nicotu. Obávala jsem se, že království brzy skončí vzhůru nohama a my nebudeme mít kam jít. Bála jsem se, že možná všichni umřeme. A děsila jsem se, že Sasukeho uvidím už jen přes špičku jeho meče.
Naruto se od toho osvobodil a přehodil všechny okovy na mě. Nemohla jsem popřít, že jsou nesmírně těžké, ale taky bych lhala, že je za něj nenesu ráda.
Odtáhla jsem ruku a začala si pohrávat s prsty. „Zamiloval ses do prosté dívky. Jsem dost sečtělá, abych věděla, že to patří do pohádek.“
„Ty se nezlobíš?“¨
Usmála jsem se. „Položila mi stejnou otázku.“
„Počkej… Hinata ti položila stejnou otázku?“
Přikývla jsem. „Ano. Přistihla jsem vás dva v odlehlé chodbě jen chvilku předtím, než jsme odjeli na Ostrov. Dělala jsem, co bylo v mých silách, aby ti mohla být nablízku.“ Usmála jsem se. „Takže ne. Nezlobím se na tebe a ani jsem tě nepřestala mít ráda. Možná jsem trochu smutná. A zklamaná, že jsi mi to neřekl.“
Naklonil hlavu. „A co ty? Ty přede mnou nemáš žádná podobná tajemství?“
„Jedno,“ přiznala jsem upřímně, i když trochu žertem. „A náhodou je stejné jako tvoje: taky miluju někoho, koho nemůžu mít.“
„Tak předně, já nemiluju někoho, koho nemůžu mít,“ namítl pohotově, navzdory tomu, že byl připoutaný k posteli a slabý jako moucha. „Já s Hinatou budu. Ožením se s ní za každou cenu. A vážně doufám, že si doopravdy nemyslíš, že jsi zamilovaná do Idateho,“ pokračoval. „On tě taky nemiluje. Je… poblázněný – a trochu až moc, podle mého –, protože jsi jediná dívka, se kterou kdy mluvil. A taky jsi velmi okouzlující. Ale nezná ani sám sebe dost na to, aby miloval, tak se tím nenech unést.“
Vzdychla jsem. Nijak mě vlastně nepřekvapilo, že věděl o Idatových citech. Naruto byl mnohem všímavější než já. Ale neexistovala šance, že bych mu mohla říct o Sasukem … takže bych ho nejspíš neměla obviňovat, že si svoje tajemství chrání.
„Výborně.“ Vstala jsem se sklopeným zrakem, aby mi nemohl číst v očích. „Takže když jsi konečně vzhůru, měla bych je nechat převést regentství zpátky na tebe?“
„Ne,“ odmítl. „Jsem ještě příliš unavený a doktoři říkají, že si vedeš dobře.“
Vzhlédla jsem. „Opravdu?“
Přikývl. „Bravo, Sakuro. Věděl jsem, že to v sobě máš.“
Usmála jsem se, protože jeho pochvala mě potěšila. Pak jsem vstala. „Doufejme, že se otec taky brzy probere a zotaví, abychom to konečně mohli nechat za sebou.“ Vysekla jsem pukrle. „Mimochodem, nech Hinatu vyřizovat nějaké pochůzky, aby lidé nezačali mít podezření. Nehnula se od tebe, co jsme se vrátili.“
„Dohlédnu na to,“ usmál se. „Díky, že jsi jí přikázala zůstat.“
„To bylo nejmenší, co jsem mohla udělat,“ pokrčila jsem rameny. „A taky děkuju.“
„Za co?“ vzhlédl zmateně a taky ospale.
„Že tu pořád jsi.“
Přikývl. A z toho jednoduchého pohybu bylo poznat, že je vyčerpaný.
„Vrátím se později. Spi.“
Čekala jsem na odpověď, ale zdálo se, že usíná. Potichu jsem vyšla z pokoje. Nevýslovně se mi ulevilo, že se bratr uzdraví, i když to ještě potrvá.
V chodbě netrpělivě přecházeli doktoři a nemohli se dočkat, až se budou moci vrátit k péči o Narutovi. Naznačila jsem Hinatě, že je všechno tak dobré, jak jen to může být. Viditelně si oddechla.
Odcházela jsem plná pocitů. Byla jsem šťastná, že můžu ještě nějakou chvíli zůstat regentkou, unavená z tolika starostí… a žárlila jsem. Naruto a Hinata se tolik milovali.
A já…
„Je všechno v pořádku?“ zeptal se Sasori, když jsem zahýbala za roh.
„Nemám ponětí,“ zašeptala jsem.
A pak mě bez varování něžně objal.
Šokovalo mě to. Sasori byl vždycky samý protokol a všechno podle pravítka.
Moje postavení diktovalo vše, a i když na linii, kterou jsem mezi námi vytyčila, občas tlačil víc, než by se mi líbilo, nikdy ji nepřekročil.
Až doteď.
A zvolil ten nejmilejší způsob, takže jsem mlčela a nechala se objímat.