Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 35

Sakura

Poprvé v životě jsem někomu pomáhala do šatů, a nebylo to naopak. Nechtěla jsem nechat Hinatu, aby vedle mě jela v oblečení služky, ze strachu, že ji vojáci budou považovat za postradatelnou. A nesnesla jsem ani pomyšlení, že bych ji nechala v paláci. Všichni jsme věděli, jaké to je, sedět a čekat na zprávy. Že je to někdy bolestnější než znát pravdu. To jsem jí nemohla udělat.
Vybraly jsme pro ni jedny z mých šatů a upravily je na její postavu. Shodou náhod byly skoro stejné jako ty, které jsem si plánovala vzít. I když měla tmavší vlasy  klidně by nás mohli považovat za sestry.
S využitím Hinatina dokonalého vynálezu jsem si schovala meč pod sukni, ale oba kožené opasky s váčky jsme si vzaly navrch. Neměly jsme toho moc – suchary pro případ, že bychom potřebovaly něco k jídlu, křesací kameny, kdyby se to protáhlo do noci, pár zlaťáků, kdybych si potřebovala podplatit cestu ven nebo něco –, ale vědomí, že nemám úplně prázdné ruce, mi dodávalo klidu.
Zapletla jsem jí vlasy, jak jsem si to včera nacvičila, a svoje si nechala částečně rozpuštěné, pouze horní polovinu jsem si spletla, chtěla jsem na setkání vypadat jako žena, kterou zabili, ale zároveň jako dívka, se kterou se jim to nepovedlo.
„Vypadám přijatelně?“ zeptala se Hinata a roztáhla ruce. „Připadám si trochu směšně.“
Zahihňala jsem se. „No, sluší ti to. I ta barva. Až se vrátíme, nejspíš bychom měly tvou uniformu zahodit.“
Váhavý úsměv jí sklouzl z tváře. „Cože?“
„Tobě by se to nelíbilo?“
„Ne, ne, líbilo!“ pospíšila si. „Ale lidi si budou myslet, že jsem dvorní dáma, ne komorná. Bylo by to nepatřičné.“
„Lidi tím slovem nějak plýtvají, nemyslíš? ‚Sakuro, je nepatřičné bojovat s mečem. Je nepatřičné nosit rozpuštěné vlasy.‘ Začínám mít pocit, že mi na tom slově už vůbec nesejde.“
Hinata mě vzala za ruce. „Ale přece jen trochu sejde. Víte, že by bylo nepatřičné zcela ignorovat vašeho otce, takže to neděláte. Víte, že by bylo nepatřičné vzdát se svého titulu, a tak ho nesete dál.“
Zamračila jsem se. „Tohle má víc společného s láskou než etiketou. Takže žádná uniforma, až se vrátíme. Mám tě ráda.“
„A já mám ráda vás. Tolik, že vás budu ochotně následovat do šílenství, takže bychom radši měly vyrazit.“
Usmála jsem se. „Tak pojďme.“
Zamířily jsme do stájí, abychom si vybraly koně. Konohamaru byl dnes ráno velice ochotný a bryskně odvedl svou práci.
„Děkuju,“ hodila jsem mu zlaťák z váčku. „Počítám, že to tu někdo udrží pohromadě, zatímco budeme pryč.“
Usmál se na mě. „Pro vás cokoli, má paní.“
Nasedly jsme a já se ještě naposledy ohlédla přes rameno. Doufala jsem, že se pletu. Doufala jsem, že je to opravdu jenom schůzka, i když jsem z toho měla špatný pocit. A modlila jsem se, abych se v Sasukemu mýlila. Aby tam buď dorazil přijmout mírovou dohodu, nebo zůstal doma ve svém provlhlém hradu. Vlastně kdekoli, pokud to nebude před naším prahem.
Dojely jsme k hlavní bráně, kde už čekala obrovská skupina lidí. Vyměnily jsme si s Hinatou překvapené pohledy. Otec s sebou bral většinu důstojníků.
„Tak to v žádném případě!“
Otočila jsem hlavu a viděla, jak k nám kluše Naruto. „Cože?“
Ukázal na Hinatu. „Ty se okamžitě vrátíš zpátky.“
„Mohla bych ti připomenout, že pracuje pro mě, ne pro tebe?“ zamračila jsem se.
„A mohl bych ti připomenout, že tu mám vyšší postavení než ty?“
Všimli si ostatní, v jakém jsem šoku? Naruto na mě svoje postavení ještě nikdy nevytáhl. Ani v soukromí, natož na veřejnosti.
„Naruto, beru Hinatu s sebou,“ prohlásila jsem tiše. „Jestli se nepletu a Sasuke potáhne na palác, tak budu radši, když pojede s námi.“
Naruto si ztěžka povzdechl a pohlédl na ni. A znovu mezi nimi proběhl mlčenlivý rozhovor. Viděla jsem, jak ho prosí očima. S každou uplynulou vteřinou jeho vůle polevovala. Očividně toužil mít ji nablízku, i kdyby to mohlo být nebezpečné.
„Chci vás na každém kroku za sebou, rozumíte? Ani jedna nemáte povoleno se dostat do mého zorného pole.“
„Samozřejmě,“ souhlasila jsem.
„Jak si přejete, Vaše Výsosti,“ odpověděla Hinata s úklonou hlavy.
Společně jsme se připojili k čelu skupiny, kde otec rozmlouval se Sasorim. Oba dnes vypadali vyrovnaně; vzala jsem to jako dobré znamení. Otec se na mě podíval a všiml si Hinaty.
„Ach. Vzala sis doprovod. To je dobrý nápad, Sakuro,“ konstatoval trochu napjatě. „Ale dejte si pozor, abyste obě zůstaly za mnou. Naruto, Sasori, vy také. Já pojedu v čele průvodu. Vydejme se k lodím. Chci, abychom tam byli včas.“
Projížděli jsme širokou ulicí vedoucí k přístavu. Neviděla jsem ho roky. S matkou jsme rády cestovaly, často jsme vyrážely na venkov i do sousedních království. Pořád jsem si to pamatovala, ta vřelá přivítání venkovanů, darované jablíčko od neznámého, květiny, které jsme trhaly a nosily si je do našich komnat. Teď mi to připadalo, jako by to celé prožíval někdo jiný; ta dívka a já jsme k sobě měly na míle daleko.
Když jsme dojeli do přístavu, zmateně jsem se podívala na Naruta. Jeho pohled byl úplně stejný.
„Vaše Veličenstvo,“ oslovil otce. „Proč jsou tu tři lodě?“
„Ale,“ odpověděl otec nonšalantně, „vezu dary. Zástavy míru. My poplujeme na té prostřední.“ Pobídl koně k můstku, zatímco mně se sevřel žaludek. Dvě lodě plné darů? Co jim to chce dát? A proč to vůbec dělá? Nedávalo to žádný smysl.
Jakmile jsme se nalodili, odvedli jsme koně bezpečně do podpalubí. Otec mluvil s kapitánem a Sasori vedle něj všechno sledoval. Tolik dychtil vyhovět.
„Jak jsi mohla?“ obvinil mě Naruto. „Jak jsi mohla přivést Hinatu?“
„Nepřipadalo mi bezpečné nechat ji doma.“
Zavrtěl hlavou. „Nejspíš nebudu schopný vás chránit obě. Mohou ji zranit, nebo ještě hůř.“
„Nic se jí nestane. Přísahám, že jestli budu muset utéct, tak zůstane se mnou.“
Naruto mě probodl pohledem a beze slova se vyřítil se pryč.
„Naruto!“ zavolala jsem.
Ohlédl se přes rameno. „Ty jsi ještě tady?“
Polkla jsem a čekala. Přikývl, ale nepromluvil.
A bylo to málem horší než nic.
Doufala jsem, že setkání s Dahraiňany proběhne v poklidu. Protože tohle byla jediná bitva, kterou jsem dnes dokázala snést.