Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 25

Sakura

Zatímco jsem si do pusy vytřepávala poslední kapku vody, přemýšlela jsem o domově. Ačkoli byl tím posledním, koho bych chtěla vidět, myšlenky mi pořád zabíhaly k Sasorimu.
Ani jednou se neohlédl přes rameno.
Myslela jsem na naši hádku, na jeho odmítání poskytnout nám trochu času o samotě, až budeme novomanželé. Nebyla jsem si jistá, co mu říct, až se znovu setkáme. I kdybych našla slova, dokážu je pronést nahlas? Naše zasnoubení už je oficiálně zveřejněno. Připadala jsem si kvůli tomu trochu bezmocná.
Právě jsi utekla únoscům, Sakuro. Zachovej klid. Unikla jsi ze sklepení a prošla lesem, o němž je otec přesvědčen, že je neproniknutelný. Nějak jsi přesvědčila muže, který zabil tvou matku, aby tě nechal žít. Nejsi bezmocná.
Na chvíli jsem se na pláni zastavila. Byla to pravda. Právě jsem přežila něco, s čím by měl potíže i Naruto. Zvládla jsem to.
Přehodila jsem si Sasukeho plášť přes ramena, až zavlál ve větru, a narovnala svoje vyčerpané, rozbité tělo. Nebyla jsem bezmocná.
S nově nalezenou odvahou jsem vykročila vpřed a utěšovalo mě vědomí, že ať už to potrvá jakkoli dlouho, dojdu domů. Po chvíli jsem spatřila, jak se na obzoru vynořuje cosi jako armáda. Byla to řada možná čtyřiceti koní, a to jsem neviděla, kam až skupina sahá. Slunce stálo ještě dost vysoko na obloze, takže jsem rozeznala světle zelenou kadierskou zástavu, kterou držel vlajkonoš po otcově levici. Královská koruna se třpytila v pohasínajícím dni. Po jeho pravici jel Naruto. A vedle něj jsem rozpoznala Sasoriho pedantskou postavu.
„Naruto!“ vykřikla jsem a utíkala, co mi nohy stačily. Hlas se mi lámal úlevou. „Naruto!“
„Stát!“ zavolal někdo a celá výprava zastavila.
„Sakuro!“ Naruto seskočil z koně a rozběhl se mi vysokou trávou naproti. Za ním začalo mužstvo provolávat slávu; jejich princezna byla v bezpečí.
Nemohla jsem si pomoct, začala jsem plakat. Už jsem se sotva dokázala hýbat, ale na tom nezáleželo. Naruto si pro mě přišel a teď už bude všechno v pořádku.
Se slzami v očích jsme se srazili a pevně objali. Ani mi nevadilo, že to bolí. „Sakuro, co tady děláš?“
„Co tady dělám? Co tady děláte vy?“
Zasmál se. „Jedeme tě zachránit, samozřejmě. Nazdařbůh míříme na východ a modlíme se, abychom tě našli.“
Tekly mi slzy, ale nepřestávala jsem se usmívat. „To je v pořádku. Zachránila jsem se sama.“
„Ha!“ vykřikl, zvedl mě ze země a zatočil se. „Nemůžu tomu uvěřit. Strašně jsem se bál, že jsme tě ztratili.“
„Taky že málem ano. Musím ti toho tolik říct.“
Ale než jsem spustila, dojel k nám otec se Sasorim.
Pohlédl mi do očí a na jednu nádhernou vteřinu jsem si myslela, že by mohl říct všechno, co jsem toužila slyšet. Odpusť mi, nebo Vezmi si, koho chceš, nebo Miluji tě. Ale pořád byl král a jeho mysl zamířila k státnickým otázkám.
„Co nám musíš říct?“ zeptal se. Sjel mě pohledem a vzal na vědomí, že jsem ve spodním prádle a celá od bláta.
„Potkala jsem Fugakova syna,“ sdělila jsem mu. „Je tam armáda, otče. Měl jste pravdu, Fugaku nepracoval sám. Ale nečeká na nás žádná ze sousedních zemí, je to mnohem horší. Přichází válka a musíme se na ni připravit.“
„Jste si jistá?“ zeptal se Sasori.
„Ale podívejme, kdo se probudil,“ utrhla jsem se. „Tisíceré díky za to, jak jste mě v lese chránil.“
„Sakuro,“ zavrčel otec varovným tónem. „Bez Sasoriho bychom neměli ponětí, co se s tebou stalo.“
„Řeknu vám, co se mi stalo,“ upřela jsem pohled do otcových chladných očí „Nechal mě samotnou v rukou vraha.“
Otec zafuněl. „Pak už nebudeš jezdit na koni.“
Zvedla jsem oči v sloup. „To není odpověď.“
„Možná, ale plísnit svého snoubence taky ne.“
„Dost. Musíme se dostat domů,“ přerušil nás Naruto, jako vždy hlas rozumu. „Sakuro, pojedeš se mnou.“
Otec vyrazil napřed a volal na muže, že nás čeká vítězství. Provolávali slávu, zpívali a do rytmu mávali meči.
„Neměli bychom poslat mužstvo napřed?“ zeptal se Sasori. „Vždyť je sotva oblečená.“
Naruto pohlédl na mého nešťastného snoubence a odpověděl za mě. „Drahý Sasori, zavřete zobák.“