Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 14

Sasuke

Bodlinu jsem měl doslova v patách. Zdála se trochu nervózní, když byla v tuhle dobu vzhůru, místo aby spala. Někdy to dělávala před bouřkou, když cítila ze vzduchu něco, co já ne. Ovšem navzdory její stísněnosti se počasí zdálo neobvykle klidné. Skrz řídké mraky dokonce prosvítalo slunce. Ale stejně se ode mě odmítala hnout, zatímco jsem šplhal přes hřeben směrem ke hřbitovu.
Nemělo se nám povést dostat otcovo tělo zpátky. Nerad jsem myslel na podivnou nazelenalou barvu jeho kůže. Nebo na výraz v Orochimarových očích, až děsivě podobný radosti, když ho viděl na dva kusy. Ale i když to bylo těžké, alespoň jsme měli příležitost to uzavřít, protože bylo co pohřbít.
Každý takový luxus neměl.
Poté co bylo otcovo tělo identifikováno, přivezli ho sem a uctili jako prvního padlého ve válce za navrácení našeho království. Ve válce, která teprve měla začít. Příhodně byl pohřben vedle jiné významné osobnosti naší minulosti, která byla dost důležitá, aby jí bylo poskytnuto řádné pohřební místo. Když mě tu ostatní viděli, nejspíš se domnívali, že jsem si zašel promluvit s otcem.
Domněnky jsou chyba.
„Posílají mě na misi,“ oznámil jsem. „Dostal jsem vlastní vojáky a všechno okolo. Asi tě potěší, že možná nebudu muset nikoho zabít.“ Utřel jsem si nos. „Ale můžu se mýlit. Jestli mě někdo chytí, možná mi nic jiného nezbyde,“ řekl jsem, jako by šlo o běžnou věc.
„Milovala tě tvá matka?“ zeptal jsem se zničehonic. „Určitě musela. Lidé s milujícími matkami to mají vepsané v očích. Netuším, jestli té mojí na mně vůbec někdy záleželo. Ne doopravdy. V časech, kdy byl otec ještě naživu, jsem se dokázal přesvědčit, abych tomu věřil, ale teď už ne. Připadám si jenom jako další nástroj v jejím arzenálu, jak si udržet Orochimara a stát se královnou, až konečně vyhlásí nové království.“
Vítr mi cuchal vlasy, až se mi lepily k čelu. „Neměj obavy. Až tam vtrhneme, mám v úmyslu nechat obyvatele žít. Sice to tak nevypadá, ale dokážu mít slitování.“
Povzdechl jsem si. „Vím, že je těžké tomu uvěřit po tom všem, co jsem udělal. Sama bys mohla dosvědčit, jak jsem nemilosrdný.“
Zadíval jsem se na bezejmenný náhrobní kámen. Zdálo se to správné. Jestli budeme zapomenuti, pak ona taky.
„Každopádně si myslím, že bys ráda slyšela o mém novém poslání. Až se vrátím, zase za tebou zajdu.“
Pobřežní vítr tančil kolem nás, zatímco jsem tam zůstával, přimknutý k první duši, kterou jsem kdy vzal. Přemýšlel jsem, jestli existuje nějaký další svět, odkud lidé shlížejí dolů. Pokud ano, je tam můj otec a vadí mu, že jsem vyměnil jeho společnost za jinou? Nedokázal jsem vysvětlit, proč mě to táhlo šest kroků doprava od jeho hrobu. Doufal jsem, že jestli je v tom jiném světě, kde podle mého úsudku nejsou žádné otázky a nekonečné odpovědi, tak to chápe.
Bodlina zalezla do vysokého houští a upozornila mě, že se někdo blíží.
„Sasuke?“
Otočil jsem se a spatřil po stezce kráčet Deidaru. „Děje se něco?“
„Omlouvám se, ale vyskytly se problémy s přídělem zásob jídla.“
„Mám v plánu zajít do kuchyní, takže to vyřeším.“ Odmlčel jsem se. „Deidaro… pamatuješ si na mého otce?“
V očích se mu mihlo překvapení.
„Není to tak, že bych na něj zapomněl,“ pospíšil jsem si. „Ale vlastně netuším, jaký dělal dojem na ostatní.“
Přikývl. „Pamatuju si, že byl rozhodný jako ty. Vždycky se zdál moudrý; kdykoli měl někdo otázku, něco věděl. Možná ne dopodrobna celou odpověď, ale nikdy neopustil rozhovor, aniž by nabídl svůj pohled na věc. A vzpomínám si, že když tehdy Starý Theo spadl do koňského žlabu, smál se, až mu tekly slzy. Ještě nikdy jsem tak hromový smích neslyšel.“
Rty mi zacukaly. Přesně takhle se smál, že? Jako když hřmí za bouřky.
„Děkuju,“ zašeptal jsem. „Měli bychom se vrátit.“
„Samozřejmě.“ Deidara mě šťouchl loktem a poprvé po hodně dlouhé době jsem cítil úlevu.

Sakura

Přecházela jsem v hlavní chodbě u balkonu jako lev v kleci. Už deset minut vyzváněly zvony a zpráva o mém zasnoubení byla oficiální. Sledovala jsem, jak se pod oknem shromažďuje dav, a zvenku k nám doléhal potlesk a provolávání slávy. Lidé na nás čekali.
„Všechno bude v pořádku,“ ujišťoval mě Naruto, ačkoli jsem viděla, že se snaží skrýt vlastní neklid.
„Nebude. Ne pro mě.“ Nedokázala jsem ze sebe dostat víc než pár slov. Jednoduše mi docházel dech.
„Sakuro, jsi hrozně bledá.“
„Cítím se… cítím…“ Zlomila jsem se v pase a opřela se rukou o zeď. Potřebovala jsem na vzduch.
„Sakuro?“ Otec ke mně pospíchal chodbou. „Co se ti stalo?“
Klesla jsem na kolena a svezla se na záda. Mramorová podlaha mě na pár místech odhalené kůže příjemně studila. Kdesi dole se mi trochu uvolnily plíce. Jen jsem se musela soustředit na to, aby nepřestávaly pracovat.
„Jak to myslíš, co se jí stalo?“ vyštěkl Naruto. „Ty za to můžeš. Musí existovat nějaká jiná možnost. Mluvíme tu o zbytku jejího života.“
„To už jsme probírali. Ty se máš oženit s někým ze zahraničí a Sakura, aby upevnila rodovou linii. Zajistí to mír,“ prohlásil rozhodně. Dnes přeskakoval od jedné verze osobnosti ke druhé, ale pro obě už jsem byla pouhou poddanou.
„Musí být nějaká cesta, kterou jsme neprozkoumali,“ naléhal Naruto.
„Už jsme to oficiálně ohlásili. Venku se schází dav!“
Začala jsem počítat. Pět vteřin nádech, pět vteřin výdech. Zvládnu to. Určitě.
„Naruto, pomoz mi.“ Natáhla jsem paže a bratr mě opatrně vytáhl do stoje. Jakmile jsem byla na nohou, začal mi upravovat šaty. Uhladila jsem si vlasy a shrnula je dopředu přes rameno. Tázavě jsem koukla na Naruta, který mi kývnutím brady potvrdil, že vypadám přijatelně.
Náhle se objevil Sasori. „Co se tu děje?“
„Jenom jsem zakopla a upadla,“ zalhala jsem.
„Vy? Vždyť máte vždycky tak lehký krok.“ Došel ke mně a podal mi malou krabičku. „Tohle možná bolest z pádu utiší.“
V knihách muži v tuhle chvíli vždycky poklekli. Chopili se ruky své dámy, jako by na tom závisel jejich život. A mně do ní jen strčili krabičku.
Když jsem ji otevřela, spatřila jsem mezi dvěma polštářky z modrého sametu prsten s oválným zelenavým kamenem, obklopeným droboučkými diamanty. Byl celkem hezký, i když ne podle mého vkusu.
„Jak rozkošné,“ poznamenal otec a připomněl mi, jak bych měla zareagovat.
„Ano. Děkuji.“ Navlékla jsem si prsten na levou ruku. Byl mi trochu velký, ale musel zůstat.
„Ten kámen, jak jsem si jist, že víte, pochází z…“ Slova se mu vytratila, když si mě konečně pořádně prohlédl. „Sakuro, tohle už jsme probírali.“
Jen jsem na něj zírala. Ještě se mi příliš motala hlava, než abych uhádla, o čem to mluví.
„Vaše vlasy,“ pronesl čím dál frustrovaněji.
Snažila jsem se tvářit důstojněji, než jak jsem se v tu chvíli cítila. „Výslovně jste řekl, až po ohlášení zasnoubení.“
„Takhle nosila vlasy naše matka,“ vmísil se mezi nás Naruto, čímž zopakoval moje nedávná slova.
„Ano, a já ten sentiment chápu, ale myslím, že by si je Sakura měla vyčesávat nahoru,“ trval Sasori na svém. „Zavolejte její komornou. Ať okamžitě přijde.“
Naruto se napřímil a hlas mu klesl tak hluboko, jak jsem u něj ještě nikdy neslyšela. „Pane, zapomínáte na naše postavení. Vy mi nebudete nic nařizovat. Kromě toho komorná Její Výsosti je důvěryhodná služebnice a nebudeme ji rušit v práci, abychom vyhověli vašim rozmarům. A konečně, pokud jste Sakuře sdělil, že se vaše žádost týká doby po ohlášení vašeho zasnoubení, má veškeré právo ukázat se naposledy svému lidu v podobě, jaké dává přednost.“
Naruto prudce vydechoval nosem, až se mu chvělo chřípí.
„Uvědomuji si, že se domníváte, že sňatek s vámi byla naše jediná možnost,“ pokračoval, „ale ujišťuji vás, že tomu tak není. O Sakuřinu ruku se ucházelo několik princů a všechny jsme je odmítli v naději, že spojení našich rodových linií přinese mír. Pokud jí však přinášíte trápení, celá dohoda může být vmžiku odvolána.“
Sasori se podíval po otci, ale toho zradil pohled plný obav.
„To rozhodně nemůže,“ odpověděl Sasori. V jeho tónu nebylo nic výhrůžného, jednoduše konstatoval fakt. „Ale… pokud to celý proces zrychlí, pro dnešek ustoupím, abychom se mohli pohnout dál. Nechci nechat lidi čekat.“ Narovnal si širokou vázanku a nabídl mi rámě. „Jste připravená, má maličká?“
Už mě tak oslovil jednou. Doufala jsem, že si z toho neudělá zvyk.
Pohlédla jsem na Naruta, který se pořád tvářil, jako by klidně podpálil palác, pokud by to znamenalo Sasoriho zmizení, a chopila jsem se svého snoubence. „Samozřejmě.“
Otec zůstal zticha. Na okamžik se mi vybavila vzpomínka na rané dětství. Vzpouzela jsem se jít na procházku, protože mi Naruto předtím vyprávěl příběhy o dracích a čarodějnicích a já se bála, aby mě nechytili. Maminka mě držela za ruku a možná poprvé za celý můj život to nestačilo. Ale otec popadl můj slunečník a třímal ho jako meč. Přísahal, že ho použije jako kouzelnou hůlku a zažene každou čarodějnici a setne všechny draky. Celé to tehdy znělo velmi uvěřitelně.
Nenáviděla jsem, jak je každý den vedle mě, a přesto tak daleko. A vnímala jsem, jak je rozervaný a v očích se mu zračí lítost.
Došel ke mně a tiše zašeptal. „Je mi to líto, Mebuki.“ Zavrtěl hlavou. „Tedy vlastně… Sakuro.“
A mně na okamžik problesklo hlavou, jestli si vážně nepřeje, aby se mohl omluvit jí.
„Jsem v pořádku,“ zalhala jsem tiše. „Opravdu.“
Otec si uhladil kabátec, protože postavení velelo, aby vyšel s Narutem jako první. Sasori a já jsme čekali, dokud od nás nebudou dostatečně daleko.
„Král se zdá… mimo,“ poznamenal s pohledem upřeným na otcův předstíraný úsměv.
„Je v pořádku. Ale myslím, že o tu scénu před chvílí moc nestál.“
Sasori se znovu o pár centimetrů narovnal. Překvapilo mě, že to vůbec ještě jde. „Já jsem žádnou scénu nezpůsobil.“
Poté co několikrát zamávali zbožňujícímu davu, se otec a Naruto rozestoupili, abychom mezi nimi mohli projít do středu balkonu. Držela jsem ruku tak, aby se sluneční paprsky blyštěly na zásnubním prstenu a sdělovaly všem, že ta šťastná novina je pravdivá.
A usmívala jsem se. Pro jejich dobro jsem předstírala, že mě to nic nestálo.
Naruto mi skrze svou úsměvnou grimasu pošeptal: „Zabiju ho.“
Nepatrně jsem zavrtěla hlavou. „Kdyby zemřel, mohlo by to vyvolat občanskou válku. Nedávej všechno v sázku kvůli mým vlasům. Přežiju to.“
A tohle byl můj nový cíl. Nebudu vzkvétat. Nebudu se radovat.
Musím jen přežít.