Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 67

Sakura

Vyrazila jsem na jediné místo, na kterém skutečně záleželo: do knihovny. Potřebovala jsem tu knihu a klíč měl Sasuke, ale to mi nijak nezabrání, abych ji dostala. Až bude po všem, jestli útočící armáda přemůže palácové vojsko, měli by se dozvědět o Sasukeho postavení. A jestli je porazíme, budu potřebovat něco, čím bych ospravedlnila své rozhodnutí předat mu království.
Zatočila se mi hlava. Stalo se toho za krátkou dobu příliš a cítila jsem, že navzdory veškeré snaze ztrácím mnoho krve. Ale přesto. Nutila jsem se jít dál.
Královny neomdlévají.
Došla jsem ke dveřím a pomalu je otevřela. Idateho city očividně sahaly hlouběji, než jsem si myslela. Možná hlouběji, než si myslel on. Smířil se s tím, že se vdám za někoho jiného; ale nemohl vystát, že bych někoho jiného milovala.
Ale nepomohlo by mi, ani kdybych se plížila sebelíp, protože Idate stál přesně tam, kde jsem ho nechala, když začala bitva.
„Tys nic neudělal?“ zhrozila jsem se. „Pronikli do paláce!“
„Ten strážný. Je to Sasuke, že?“ uhodl a neobtěžoval se odpovědět na mou otázku. „Po tom únosu jsi o něm mluvila trochu rozpačitě. Ne zrovna s hněvem, ale spíš ustaraně. Ale po událostech na Ostrově se v tvé řeči všechno změnilo. Byl v ní málem náznak touhy…“ Odfrkl si. „Proč jsi ji nikdy neměla pro mě?“
„Idate, na to teď není čas. Jsme uprostřed války.“ Ukázala jsem za něj. „Jestli má někdo přežít, musím získat ty knihy.“
Povzdechl si a prohlédl si mě od hlavy k patě. „Ty je prostě chceš dát tomu praseti, co?“ Jeho zbývající sebekontrola se vypařila a knihovnou se rozlehl křik. „Sakuro, jestli… Kadier tak strašně nenávidíš, nabídl jsem ti přece, jak z toho ven! Chtěl jsem tě vzít pryč! Miluju tě!“
„To není láska, Idate!“ zaječela jsem. „Nikdy nebyla. Chtěl jsi mě, protože tu nebyl nikdo jiný. A já jsem taky málem uvěřila, že je to skutečné, protože jsem nic jiného neznala. Ale podívej, co děláš teď! Riskuješ kvůli tomuhle životy tolika lidí! Jak jenom můžeš?“
Založil si ruce a chvilku přemýšlel. Podobalo se to Sasoriho proměně v mé ložnici; Idate přede mnou mi připadal jako cizinec.
„Máš pravdu. To tys mi zlomila srdce. Ty jsi zradila svou zemi a korunu. Takže za jejich životy budeš taky zodpovědná ty.“ Vrátil se ke stolu, zvedl brašnu a přehodil si ji přes rameno. Navzdory těm zlověstným slovům se choval klidně a mně se ulevilo, že se rozhodl prostě odejít.
Jenže než to udělal, zvedl ze stolu zapálenou lampu se zásobníkem plným oleje. A pak s ní mrštil přes místnost přímo na police s historickými knihami.
„Idate!“ vyjekla jsem hrůzou a překvapilo mě, jak rychle celá zeď vzplanula.
„Ukaž svému lidu, kdo opravdu jsi, Sakuro,“ pronesl chladně a vyrovnaně. „Zachráníš naši historii… nebo jeho?“
Ani na vteřinu jsem nezaváhala. Rozběhla jsem se kolem Idateho a začala sekat mečem do polic s mytologickými knihami. Byl dost ostrý, aby rozštípal dřevo, ale řetěz budu muset vzít s sebou. Cítila jsem, jak rána mezi žebry při pohybu protestuje, ale vytrvala jsem. Za chvilku jsem osvobodila tu správnou knihu i s její sousedkou. Byly spojené stejným řetězem. Popadla jsem je a zastrčila meč do pochvy. Pak jsem se zamračeně obrátila k Idatemu.
Přitáhla jsem si knížky k hrudi, a jak jsem utíkala k historické sekci, konce řetězu o sebe zvonily. Nemohla jsem je položit – Idate by je mohl sebrat, nebo by mohly vzplanout –, a tak jsem je držela jednou rukou a druhou se pokoušela zvednout sedadlo nejbližší lavice, abych se dostala k písku.
Vědra byla příliš těžká, než abych je uzvedla jednou rukou, a tak jsem ho začala nabírat hrstí a házet do plamenů. Nestačilo to a ze sílícího kouře se mi začalo těžko dýchat.
Tuhle bitvu prohraju.
Ustoupila jsem a neubránila se slzám. Všechna ta slova. Všechny příběhy. Všechno dobré i špatné, co nás utvářelo, pomalu polykal oheň. Můj milovaný Kadiere… je mi to tak líto.
„Proč on?“ dožadoval se Idate, který se najednou objevil po mém boku.
„Pomoz mi!“ žadonila jsem a dusila se kouřem. „Chránil jsi tuhle knihovnu vlastním životem. Prosím, pomoz mi ji spasit!“
„Zabil tvoji matku! Je to netvor!“
„Idate, tohle by možná mohlo být jediné, co nám do úsvitu zůstane! Pomoz mi to udržet!“
Nehnul ani brvou. „To já jsem byl po tvém boku, ať se dělo cokoli!“ zakřičel.
Povzdechla jsem si, protože to nemělo cenu. „A přesto jsi mě zklamal nejvíc ze všech.“
Obrátila jsem se k odchodu; nemohla jsem se jím teď zabývat. Potřebovala jsem najít Sasukeho a zjistit, jestli pro něj pořád dokážu zachránit něco z království.
Idate mě popadl za zápěstí. „Vážně jdeš za ním? Teď? Nezkusíš zachránit knihy?“
Oči měl zdivočelé a já dostala takový vztek, že mě takhle obviňuje poté, co sám knihovnu zapálil. Vždyť tu jen stál a díval se, jak se požár rozšiřuje! Nechala jsem knihy spadnout na zem a ovinula si řetěz kolem zápěstí. Pak jsem se rozpřáhla a mávla jím proti jeho hlavě. Knihy mi jako vždycky dobře posloužily a Idate se složil na podlahu.
Stála jsem nad ním a pokoušela se dát dohromady. „Jestli bude Kadier zítra ráno ještě existovat, radši zmiz. Nechám tě zavřít za velezradu.“
Přitiskla jsem si knihy k bolavému hrudníku a utíkala jako o život. O Sasukeho život a životy všech, o nichž jsem si myslela, že stojí za záchranu.
Nezpomalila jsem, dokud jsem na chodbě nepotkala čtyři strážce. „Do knihovny!“ nařídila jsem. „Hoří! Uhaste oheň!“
Bez váhání se rozběhli a já pokračovala dál, i když jsem neměla ponětí, kam bych vlastně měla jít.