Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 15

Sasuke

Ve váčku na opasku jsem neustále nosil čtyři věci: kus provazu, lisovanou tyčinku z ovesných vloček máčených v medu, zavírací nůž k úkolům, na něž byl meč příliš velký, a knoflík z otcova kabátce.
Na misi jsem si zabalil vak s větším množstvím jídla, měch s vodou, bandáže, rezervní šaty a stan. Luk a šípy jsem zastrčil do toulců upevněných na sedle. Vlastně jsem moc nepočítal s tím, že je budu potřebovat. Taky jsem vzal zastaralé mapy s nadějí, že nám pomohou udržet alespoň přibližně správný směr.
A přál jsem si přibalit i klidnější mysl. Byla tahle mise příliš ambiciózní? Kdybych to zvládl – kdybych prokázal, že teď už bychom měli šanci vzít si zpět naše království –, každičká ztráta, kterou jsem od příjezdu na hrad Vosino utrpěl, by za to stála.
První se objevila Karin. Vyhoupl jsem se na koně, připravený vyrazit, a ona udělala totéž. „Deidara si šel pro rezervní meč a Suigetsu je hned za mnou. Musel dát svému děvčeti polibek na rozloučenou.“
Neskrýval jsem šok. „Suigetsu má děvče?“
Usmála se. „Víš, jak jsem včera večer říkala, že mám někoho, kdo mě praští pěstí, kdyby Suigetsovo a Deidarovo rozptýlení nestačilo? Tak to byla ona. Konan. S nadšením udělá cokoli, jen aby mu pomohla.“
Ohromeně jsem tam seděl a kůň pode mnou přešlapoval. „Jak dlouho už to trvá?“ zeptal jsem se.
„Tak měsíc, řekla bych. Patřila ke skupině, co dorazila před pěti měsíci. Vzpomínáš si?“
Vzpomínal jsem si. Na všechny udělala rozedraná dvacetičlenná skupinka, z nichž polovina se sotva doplazila do hradu, docela dojem. Čtyři dny bloudili ztracení ve Hvozdu. Když si odpočinuli a najedli se, přísahali věrnost Orochimarovi tak rychle, až se mi z toho zatočila hlava.
Přikývl jsem.
„Suigetsu jí prozradil tvá slova, že nemáme dát nepříteli šanci z nás něco dostat, takže proplakala celou noc.“
„Nikdy se o ní nezmínil.“
Karin pokrčila rameny. „Člověk tu nemá zrovna moc tajemství… asi prostě nějaké chtěl.“
Povzdechl jsem si. Tohle byl přesně ten důvod, proč vztahy představovaly jen komplikace.
O chvilku později se objevil Deidara se dvěma meči a vakem přehozeným přes rameno.
„Hej,“ zašeptal jsem, „Věděl jsi, že Suigetsu má děvče?“
Povzdechl si. „Konan. Ona je…“ Jen zavrtěl hlavou.
Věděli to všichni kromě mě?
Krátce nato dorazil Hidan, který za sebou vedl koně. Tvářil se vážně a bylo evidentní, že se soustředí na nastávající úkol. Ocenil jsem to. Sbalil se nalehko a pohyboval se s jistotou. Došlo mi, že jsem s ním jako s vojákem spokojený.
Hned nato přišel Jugo s dychtivým a odhodlaným výrazem. A nakonec i Suigetsu se zarudlýma očima. Pořád se krčil za svým koněm, aby to zakryl. Býval samý žert a pošťuchování. Dokud jsem ho neviděl takhle zlomeného, neuvědomil jsem si, jak zoufale tohle místo potřebuje někoho takového.
Někoho jako můj otec. Někoho, kdo otupí hrany.
Pohlédl jsem na Deidaru, který jako by mi četl myšlenky.
„Myslím, že to bez něj zvládneme,“ zašeptal.
Přikývl jsem. Orochimaru nás všechny pošle do války, než se nadějeme, ale dnes to ještě nebude.
„Suigetsu.“
„Ano.“ Pořád schovával tvář.
„Zůstáváš tady. Orochimaru nadhodnotil počet mých lidí.“
Zavrtěl hlavou a ztěžka polkl. „Můžu jet. Sasuke, jsem připravený.“
„To vidím. Ale nařizuji ti zůstat. Nepotřebuju tě.“
Probodával jsem ho pohledem a přál si, aby ustoupil. Věděl jsem, že nechce vypadat jako zbabělec. Nic takového jsem si nemyslel. Ale tohle s tím nemělo nic společného.
Nakonec dlouze vydechl. „Díky, Sasuke.“
„Není zač děkovat,“ prohlásil jsem. „Postarej se, aby se to tu nerozpadlo, zatímco budeme pryč, ano?“
Ušklíbl se. „Ano, pane.“
„Jedeme,“ zavelel jsem. Pobídl jsem koně a nasadil slušné tempo. Chtěl jsem být pěkně daleko od hradu, až Orochimaru zjistí, že jsem nechal doma jednoho z jeho vybraných vojáků. A taky jsem se potřeboval dostat co nejblíž Dahrainu, protože jsem měl pocit, jako bych se topil, a překročit tu hranici znamenalo možnost znovu se volně nadechnout.
Velmi brzy přišla ta nejtěžší část. Nejvzdálenější okraj našeho území byl zarostlý hustým lesem, který se ovšem dal zvládnout. Za ním se táhly zvlněné pláně pokryté vysokou trávou a lučními květinami. Měl jsem pocit, jako bychom projížděli namalovaným obrazem. Byla škoda, že o tom nikdo pořádně nevěděl. Za loukami se táhl Hvozd, zarostlý šlachovitými a nepoddajnými stromy tak těsně u sebe, že se mezi nimi skoro nedalo projet.
Baldachýn větví nad hlavou byl příliš hustý, než aby jím proniklo slunce, takže na zemi téměř nic nerostlo. Nižší stromy se neobtěžovaly nasadit listy, ale rozprostíraly se doširoka pichlavými větvemi, které se chytaly za všechno a drásaly nám šaty i paže. A byly navzájem tak propletené, že nás stálo hodně sil pouze najít cestu, kudy se prodrat. Jediný způsob, jak se dostat skrz, znamenal sledovat mrňavé střípky oblohy, místy viditelné skrz větve nad hlavou. Jen málokomu se to podařilo, aniž by úplně ztratil směr. A protože jsme takhle daleko jezdili jen na mise nebo během párání po chudých rekrutech, nikdo tu neprošlapal žádnou stezku.
Dostat se přes Hvozd nám zabralo několik hodin, ale díkybohu jsme to zvládli ještě před setměním. Vydechl jsem úlevou, když jsme na protějším konci spatřili prosvítat světlo.
Území, které jsme v současné době obývali, nebylo zas tak hrozné. Měli jsme přístup k moři, slušně úrodná pole a stupeň odloučenosti, jakému jsem dával přednost. Ale jak jsme projížděli podél hranic ostatních zemí, zjistil jsem, že prahnu po jejich kráse. Viděl jsem rozlehlé, táhnoucí se pláně a potůčky, které zpívaly a zurčely, jak cestou k oceánu skákaly přes kamení. Kdykoli jsme jeli přes vesnici, děti za námi utíkaly, smály se a mávaly. Na některých místech se stavěly zdi. Měly chránit, co bylo uvnitř, a udržet venku to, co patřilo ven.
Jeli jsme co nejrychleji, bez jediné zastávky. Kabuto ukradl krávu ze severního Halsgaru, a tak jsem se rozhodl hrát na jistotu a vydat se podél jižního okraje Cadaadu, který s ním sousedil. Do západu slunce jsme dospěli ke hranicím Monrie. Pruh stromů od dob, kdy byla mapa nakreslena, značně prořídl, ale byl jsem si jistý, že je to stejné místo.
„Tady,“ prozkoumal jsem znovu příslušnou část mapy a ukázal ji Deidarovi.
„Aha. Ehm… já neumím číst,“ řekl tiše.
Zarazil jsem se, ale nechtěl jsem ho zahanbit. „Nepotřebuješ nic číst. Podívej se na terén. Myslím, že ten les je tady, a jezero, kolem kterého jsme jeli, představuje tahle tmavá plocha.“
Vzal si mapu a zkoumal tvary stromů a skal. Pak zvedl hlavu a prohlédl si bezprostřední okolí a vzpomínal, co jsme cestou viděli. Ve tváři mu postupně svítalo porozumění. „Myslím, že máš pravdu.“
„Výborně.“ Otočil jsem se k ostatním. „Utáboříme se pod těmi stromy a za rozbřesku vyrazíme.“ Doklusal jsem k nejbližšímu stromu a uvázal koně.
Deidara začal rozbalovat svůj stan. „Jen abys věděl, jsem rád, že jsme do toho šli. Jestli uspějeme, bude to nejdůležitější mise, jakou kdy kdo vykonal.“
Podrbal jsem koně za ušima. „Souhlasím, pokud se nám to povede. A jestli ne… na to nechci ani pomyslet.“
„Tak na to nemysli. Máme dobrou jednotku. Zvládneme to, pokud neupoutáme příliš pozornosti a budeme se řídit podle ostatních v paláci.“
„Doufejme. Ale poslyš,“ odtáhl jsem ho za koně a ztlumil hlas, „kdyby se mi něco stalo, musíš najít způsob, jak misi zachránit. Ať je z ní alespoň něco. I když třeba nepřežiju, chci získat Dahrain zpátky.“ Bolelo mě přiznat, jak strašně ho chci zpět. Protože touha po něčem znamenala možnost ztráty a já si vždycky držel od podobné bolesti odstup. „Jednotka tě bude následovat. Nejspíš raději než mě.“
Polkl. „Slibuji. Ale nic se ti nestane,“ přesvědčoval mě Deidara. „Jsi až moc chytrý.“
Sklopil jsem hlavu a zaryl špičku boty do hlíny. „Otec byl taky chytrý. A vrátil se ve dvou kusech. Nemyslím si, že by Orochimara nějak moc trápilo, kdyby se mě zbavil. Takže jestli je to součást jeho plánu, prostě to nevzdávej, dokud nedobudeme království zpět.“
Deidara krátce přikývl. Pak už jsme se šli utábořit.
Vytáhl jsem z vaku stan a začal ho stavět. Bylo chladno, ale ne zase tolik, abychom museli rozdělávat oheň.
Zaslechl jsem blížící se kroky a pohledem přes rameno jsem zjistil, že je to Karin. „Potřebuješ něco?“
Ohlédla se, aby se ujistila, že nás nikdo neposlouchá. „Zabil jsi doopravdy někdy někoho?“ zeptala se.
Bylo to tak komické, že jsem se málem rozesmál.
„Karin, jak dlouho už jsi na Vosinu?“
„Rok a půl. Přišla jsem se skupinou z Roshmaru, když nás postihla neúroda.“
Tahle družina představovala největší přírůstek, jaký jsme kdy měli. Roshmar sice nebyl odříznutý tím hrozným lesem, ale museli jste se poprat s horami. Třetina lidí dorazila s omrzlinami a očividně cestou tak o tucet přišli.
„Tak bys to měla přece vědět. Tři začátkem týdne. Několik dalších dezertérů před pár měsíci. Pamatuješ ty piráty, kteří zvládli obeplout skaliska a pokusili se o invazi z moře? Po tomhle jsem myslel, že už tu krev z meče nikdy nedostanu.“ Pokrčil jsem rameny. „Je jich mnohem víc, ale obávám se, že jsem to přestal počítat. Mám ty nejkrvavější ruce z armády.“
Znovu se na mě zadívala. „Tak proč jsi nechal Suigetsua doma? Jestli ti nezáleží na tom, kdo přežije a kdo zemře, proč jsi ho ušetřil?“
Narovnal jsem se a postavil se jí přímo. „Nemělo to nic společného se slitováním. Nepotřeboval jsem ho. A navíc mi bude potěšením po návratu zjistit, jak se Orochimarovi líbilo, že jsem ho neposlechl. Nic tím neztratím.“
Zkoumavě na mě hleděla a něco v tom pohledu se změnilo. „Stejně bylo laskavé ušetřit dva zamilované lidi.“
„Když na tom trváš.“
„Trvám.“ Chvíli přešlapovala na místě. „Víš, i na temných místech, dokonce i uprostřed války, najdou někdy lidé jeden v druhém světlo.“
A najednou jsem to spatřil. Položila nevyřčenou otázku, na kterou jsem nechtěl odpovědět.
Cítil jsem, jak mi po zádech šplhá ledový strach.
„Budu předpokládat, že na tebe zapůsobil chvat mise, a zapomenu, že se tenhle rozhovor kdy odehrál.“
Usmála se a o krok ustoupila. „Uvidíme.“
Tvrdil jsem, že se spokojím s jejich strachem, když už mě nemůžou znát. Mýlil jsem se. Byl jsem raději, když se mě báli. Protože když vás znají, obnaží vás to až na dřeň, a mě doslova mrazilo v kostech při pomyšlení, že by se mi něco takového stalo.
„Karin,“ našel jsem znovu hlas. „To není… to se nestane.“
Zavrtěla hlavou, ale to už uvolněně a sebejistě kráčela pryč. „Už jsem to říkala. Já neselhávám.“