Tlukot tisíců srdcí✔︎

Kapitola 40

Sakura

„Přestaň,“ vyštěkl vztekle. „Nestojím o tvoji lítost.“
„To není lítost,“ namítla jsem a slzy se valily rychleji. „To je porozumění.“
Sasuke se zatvářil nevěřícně. „Jak bys mi mohla asi tak –“
Zvedla jsem ruku, abych ho umlčela. „Přísahej, že jeden z nás umře.“
Rozhodil rukama, jako by ho ta myšlenka urazila. „To je nevyhnutelné.“
„Přísaháš?“
„Ano.“
Přikývla jsem a sledovala, jak vytřeštil oči, když jsem si nadzvedla sukni. Přísahala jsem, že ty jizvy kromě lékaře, Hinaty a mého manžela nikdo neuvidí, ale Sasuke by mi jinak neuvěřil. Fascinovaně mi přejížděl pohledem po délce nohou… dokud jsem se neobrátila a jeho výraz nepřešel v čirou nevěřícnost.
„Co to pro všechno na světě je?“
„Jizvy,“ odpověděla jsem věcně a posadila se ke stěně vedle ohně.
„Kdo? Jak?“
Přetáhla jsem si šaty přes kolena a zakázala si znovu plakat. Teď prostě ne.
„Otec je od té doby, co matka zmizela… jiný. Někdy je tím přísným, ale laskavým člověkem, kterého jsem znala od dětství; někdy je z něj úplně někdo cizí. Má záchvaty hněvu, pramenící ze strachu. Drží mě pod zámkem, plánuje mi život…“ povzdechla jsem si. „Vím, že to myslí dobře. Nesouhlasila jsem, když mi nařídil vzít si Sasoriho. Vlastně jsem rovnou odmítla. Bylo to jedinkrát v životě, kdy jsem se něčemu vzepřela, takže nejspíš neměl ponětí, jak si to přebrat. K jeho cti musím říct, že nezačal zuřit hned. Nejdřív mě zkusil přesvědčovat. Pak mě zkoušel podplatit. Pak začal slibovat. Všechno jsem to odmítla.
Samozřejmě jsem věděla, že se předpokládá, že skončíme spolu; mluvilo se o tom už od mých dětských let. Provdat se za Sasoriho bude pro všechny výhodné, takže jsem to měla přijmout. Ale nedokázala jsem to. Propukla mezi námi hádka a otec do mě strčil. Spadla jsem na skleněný stůl a…“
Ztěžka jsem polkla. „Vypadal, že je mu to líto, ale nikdy se neomluvil. Musela jsem spát dva týdny na břiše, aby se to zahojilo, a když jsem se znovu vynořila z úkrytu, všechno už naplánovali. Ještě ten večer jsem byla zasnoubená.“
Odvrátila jsem se, abych si utřela slzy. „Vím, že to byla nehoda, a vím, že přikročil k těmhle pravidlům, protože se o mě bojí. Připomínám si to, když mám pocit, že mu nedokážu odpustit. Někdy jsem víc smutná než rozzlobená. A přestože je pořád tady, občas se cítím, jako by byli zemřeli oba.“
Konečně jsem se odvážila na Sasukeho podívat. A měla jsem dojem, že jsem zahlédla smutek. „Když mi doktor vytahoval z ran sklo, kladl mi na srdce, že kdybych prostě poslechla, nemuselo se to stát.“ Musela jsem se odmlčet a nabrat dech. „Dostala jsem na něj takový vztek, že jsem ho v tu chvíli chtěla zabít… Ne, že bych to udělala, ale myslela jsem na to. Chtěla jsem ublížit někomu jinému, aby se ta bolest dala lépe snášet. Takže se obávám, že tě nemůžu soudit.“
Setřela jsem si vlhkost nad rtem a na tvářích. „Nedokážu ani říct, jakou mám hrůzu ze svatební noci. Jak ty jizvy vysvětlím? Jsem princezna. Nemůžu…“ Zavrtěla jsem hlavou. „Doufám, že ti to nebude moc vadit, ale jestli se odsud dostanu živá, mám v úmyslu tvrdit, že jsi mě mučil.“
Teď už mu z očí sálala nepochybná bolest, a když promluvil, znělo to hodně rozčarovaně. „O tobě jistě nikdo pochybovat nebude.“
„To je pravda.“
Chvíli nebylo slyšet nic, jen šumění deště a praskání ohně. Pak si Sasuke poposedl a přisunul se trochu blíž.
„Poslyš. Až tě zabiju, budu mít spoustu volného času, takže když mi dáš seznam, můžu se o toho doktora postarat. O Sasoriho taky, když budeš chtít. Osobně ho nemůžu vystát.“
Odfrkla jsem si. „Ani ho neznáš.“
„Na tom nesejde.“
A pak jsem se z hlubin smutku zasmála. Nebyl to radostný ani líbezný smích, nebyl to rezervovaný vznešený smích princezny. Byla to syrová chvilka naděje uprostřed nemožnosti.
„Zaprvé, ten doktor přišel o místo, takže ani nevím, kde teď je. Zadruhé, Sasori je… trn v patě, ale nezaslouží si zemřít. A zatřetí, nechci, abys někoho zabíjel, Sasuke. Chci být schopná jim odpustit. Tak, jak by to udělala moje matka.“
Tak tichounce, že jsem si nebyla jistá, že vůbec promluvil, hlesl: „Já vím.“
Nebyla jsem připravená zeptat se jak.
„Ale existují možnosti, co jim udělat jiného než je zabít, Sakuro. To určitě víš.“
Pokrčila jsem rameny. „Ale je to tak konečné. Každičká naděje, každičká ambice, každičký plán… všechno pryč. Mně i tobě byla důstojnost ukradena…“ Musela jsem se odmlčet. Dech se mi zadrhl bolestí. „Alespoň na nějaký čas. Ale chopit se naděje na lepší život, nebylo by to pak ještě horší?“
Vzal klacek a začal se šťourat v ohni. „Nejsou už naše naděje marné? Zamysli se nad tím. Jestli tuhle válku vyhrajete, udržíte si království a ty se vdáš za muže, kterého nesnášíš, zatímco já se vrátím do stínů. Jestli vyhrajeme my, vaše království skončí. Nebudeš mít kam jít. A já budu muset najít způsob, jak následovat Orochimara, nebo přidám dalšího člověka na svůj dlouhý seznam zabitých. Jaká naděje tady pro kteréhokoli z nás plyne?“
„S tebou musí být na banketech ohromná zábava,“ odfrkla jsem si podrážděně.
Zasmál se. „My moc banketů nepořádáme.“
„Tak k čemu to všechno?“ prohlásila jsem. „Proč se tak pachtíte se získáváním něčeho, o čem si myslíte, že je vaše, když nemáte ponětí, jak oslavovat?“
„Zaprvé, království je rozhodně naše. A zadruhé, máme vlastní způsob, jak si připomínat důležité věci, dobré i špatné.“
Založila jsem si ruce. „Dobře. Tak povídej. Jak oslavujete?“
Zakroužil rameny, aby si je protáhl. „Jestli to oba přežijeme, jednou ti to ukážu.“
„Ne. Jeden z nás musí zemřít. To je jediný způsob, jak se dozvědět pravdu, vzpomínáš? Takže smrt, nebo nic.“
Usmál se. „Fajn. Smrt, nebo nic.“
Frustrovaně jsem si povzdechla. Sasuke by příliš lidský, než abych ho mohla nenávidět. Ve skutečnosti byl tenhle původně nepříjemný, až bolestný rozhovor tak konejšivý, až jsem doufala, že vydrží pršet ještě alespoň pár hodin.
„Nezdá se, že už bych tě mohl zabít. Máš nějaká další tajemství, o která se chceš podělit?“
„Vlastně mám dotaz.“
Odfrkl si, ale pořád se usmíval. „No vida.“
„Pověz mi o své dívce.“
Úsměv zmizel. „Už jsem ti řekl, že to není moje dívka.“
„I tak. Jaká je? Kromě toho, že umí vážně skvěle fackovat lidi, až mají pocit, že jim upadne tvář.“
Vůbec nepochopil můj vtip a se schlíplými rameny těkal očima po jeskyni, jako by mohl hledaná slova najít vyrytá do stěn zároveň s těmi nečitelnými liniemi.
„Karin je chytrá. A odhodlaná. Oceňuju, že jí na mně záleží. V tom je nejspíš jediná na světě. Takže to není tak, že by na ní bylo něco špatného, jenom… ona je prostě… je…“
„Samý pazourek a jiskra, ale není co podpálit?“
Vytřeštil oči. „Ano. Ano.“ Zhroutil se zpátky na stěnu a zadíval se na mě, jako by mu někdo z ramen sňal obrovskou tíhu. „Nikdy jsem nevěděl, jak to říct.“
„Ráda jsem pomohla. Ale vrátíš se k ní, jestli přežila?“
Povzdechl si. „Asi ano.“
Zahihňala jsem se. Ta dívka se mi docela líbila. Napadlo mě, jak by asi vypadal svět, v němž bychom se mohly spřátelit. Takový svět ale neexistoval.
„A co ty? Pověz mi o Sasorim.“
Vyplázla jsem na něj jazyk a Sasuke se rozesmál.
„Teď už jsem přesvědčená, že mu na mně záleží, alespoň do určité míry,“ připustila jsem neochotně. „Ale podívám se na něj a nic.“ Nic jsem necítila. Ani neslyšela. „Zdá se, že si neuvědomuje, jak je netaktní. A je tak vážný.“
„No, taky jsem vážný,“ opáčil.
„To není totéž. On je jako… No, jestli je Karin samý pazourek a žádné třísky na podpal, pak Sasori je voda, která uhasí každou jiskřičku, kterou se ti podaří vykřesat.“
„Jak vám to teda jde dohromady?“ podivil se. „Ty nejsi nic než oheň.“
Nic než oheň. Hmmm.
„Nedrží se mnou krok. Buď je přede mnou a staví zeď, aby mi zahradil cestu, nebo daleko vzadu a snaží se mě dohnat. Nikdy jsme se nesešli na té samé stránce… a to mě ničí.“
Tak. Dostala jsem to ze sebe.
„No, obávám se, že tím je to jasné,“ pronesl Sasuke velmi oficiálně. „Přesunu ho úplně nahoru na seznam lidí určených k zabití.“
Zamračila jsem se. „Ne. Žádný takový seznam.“
„Ale nic jiného nemám,“ odmlouval. Očividně si se mnou hrál.
„Nesmysl. Potřebuješ ve svém životě něco mnohem víc uklidňujícího. Můj bratr vyšívá, možná bys to mohl taky zkusit.“
Začal se smát. Sice obezřetně, ale přece. „Vyšívání? To musíš žertovat!“
„Vůbec ne!“
„Vyšívání,“ pochechtával se.
Potom ztichl a dál už jsme jen seděli a pozorovali oheň. Nešlo si nevšimnout, jak je blízko. A možná trochu bláhově jsem se nedokázala přimět, abych se ho bála.