Neříkejte mi Pottere! ✖️

1.

Na okením parapetu seděl jeden chlapec, nebyl to ale obyčejný chlapec, sám si o sobě myslel, že je neobyčejný, jiný, zvláštní a silný. Už jeho vzhled nebyl obyčejný, vlasy do běla, tvář  bledá, jako by v něm neproudila žádná krev a to vše zdobyli chladné oči té nejtmavší černé barvy, každého, s kým se tyto oči setkaly zamrazilo u srdce.

A právě tento neobyčejný chlapec žil v obyčejném domě v Zabí ulici čtyři u obyčejných lidí -  Dursleyových. Žil tu ovšem i se svým bratrem, jmenoval se Harry Potter. Možná by bylo dobré tohoto záhadného chlapce představit. Jmenoval se Rafael Potter, údajné dvojče Harryho Pottera, ale Rafael věděl, že tomu tak není. Vždyť každý byl úplně jiný, Harry byl černovlasý, zatímco vlasy Rafaela by jste nerozeznali od bíle natřené zdi. Harryho přátelské oči jako dva smaragdy se nedali přirovnat  k těm chladným, černým, velikým očím jeho bratra.

Pan a paní Dursleyovi byli Harryho příbuzní, teta a strýček. Proč s nimi tedy žije právě Rafael? To vlastně nevěděl nikdo. Jeho "rodiče"  prý zemřeli při bouračce, když byl Harrymu a Rafaelovi jeden rok. Nikdo tedy neví, jestli si bledého chlapce adoptovali, nebo jak se k Potterovým vlastně dostal. Dokonce ani Petunie, sestra paní Lily Potterové to nevěděla.
,, Prostě ho najednou měli a nechtěli říct, kde k němu přišli." říkala naštvaně Petunie vždycky, když se s manželem o Potterových bavili, což nebylo nijak často. Rafael byl tedy pro všechny velikou záhadou a i sám tenhle klučina věděl, že patří někam jinam.

Někdo zaťukal na dveře jeho malinkého pokojíku. Neodpověděl, věděl totiž kdo to je. Nikdo v tomhle domě neklepe, až na Harryho, ostatní rozrazí dveře a nedbají na soukromí ostatních. Dveře se otevřeli a stál v nich opravdu černovlasý chlapec s jizvou na čele. Na sobě měl vytahané oblečení po jeho bratranci Duddleym a brýle, další věc, ve které se s bratrem lišili, protože Rafael viděl jako jestřáb, nic mu neuniklo, jediný detail, jako smítko prachu na obleku strýce Vernona, prostě nic. Jediné, co tyhle dva chlapce spojovalo, bylo právě oblečení po bratranci.
,, Teta Petunie chce, aby jsme byli všichni dole." ohlásil Harry a čekal na reakci bratra.
,, A proč?"
,, Nemám tušení."
,, Tak fajn."
Vstal a naposledy se podíval na raní oblohu. Došel ke dveřím a společně s Harrym se vydal po schodech dolů. Rafael nikdy moc nemluvil. Cítil se tu cizí, žil tady vlastně u úplně cizích lidí. Harry ho měl rád, vždyť to byl vlastně jeho bratr i když nevlastní. Rafael nikdy nebyl na nějaké vztahy, jak bratrské, tak žádné jiné. Neměl kamarády, protože oni nebyli jako on, nebyli tak výjimeční. A hlavně se ho všichni báli, protože občas dokáže něco, co se nedá vysvětlit. Třeba posílá proti svým spolužákům nůžky, což ho moc baví. Rád se totiž kouká na to, jak ti obyčejní lidé trpí. Pokud by se dalo ovšem říci, že k někomu něco málo cítí, tak právě k Harrymu, je to ale jen miniaturní cit, který odděluje Harryho od těch ostatních normálních a nezajímavých.

Když došli dolů oba se posadili ke stolu. Hned jak Duddley spatřil Rafaela vystrašeně se posunul na své židli o trochu dozadu. Rafaela to těšilo, že má takový respekt, vždyť ani teta s strýc na něj nemluvili tolik jako na Harryho.
,, Takže dnes má náš Duddley narozeniny! " zvolala teta Petunie a štěstí z ní přímo sršelo. Jediní, kdo se tvářili stejně šťastně jako ona byl strýc Vernon a jejich syn. Bratři Potterovi jen nehnutě seděli.
,, To znamená, že my půjdeme k paní Figgové, zatímco vy s Duddleym a jeho přáteli půjdete do zoo." povzdechl si Harry.
,, Přesně tak!" usmála se ještě víc teta Petunie. Najednou zazvonil telefon.
,, Hej kluku, jdi to zvednout." nakázal strýc Vernon Harrymu, ten poslušně vstal, zvedl sluchátko a podal ho Veronovi, který se postupně mračil čím dál tím víc. Nasupeně potom položil sluchátko.
,, Petunie, problém. Paní Figgová dnes nemůže. Co uděláme s nima?" zeptal se rozčíleně a ukázal na chlapce.
,, Achjo, no asi budou muset jet s námi, doma je nechat nemůžeme, co kdyby to tu zapálili?" vyhrkla se strachem teta Petunie.
,, Mami, já nechci, aby jeli s námi!" přidal se Duddley.
,, Neboj se zlatíčko, nenecháme je zkazit ti tvůj velký den. Ale asi budou muset jet s námi."
,, No dobrá, ten tvuj kamarád Duddley, tu bude každou chvíli, takže se pojďte připravit." řekl strýc Vernon a vstal. Rafaelovi to bylo v celku jedno, kde bude, ale je pravda, že v zoo ještě nikdy nebyl, mohlo by to být zajímavé. Šel tedy nahoru do svého pokojíku a vzal si svoje, dalo by se říci oblíbené, černé triko, samozřejmě mu bylo nad kolena, ale nic normálního neměl. Když se vracel dolů, všiml si, že Harry taky neměl moc na výběr, protože měl to samé tričko, akorát zelené.
,,Tak co, těšíš se? Nikdy jsme v zoo přeci nebyli." zajásal Harry. Rafael jen pokrčil rameny.
,, Hmm, ale stejně se nejvíc těším na toho Duddleyoho kamaráda. Je ze mě pěkně vyklepanej."
,, Jo, protože jsi mu to pěkně nandal. To bylo, když mě on a Duddley zase mlátili a ty jsi provedl takový to kouzlo, že se oba začali dusit, jako kdyby jim svírala krk nějaká neviditelná ruka." vzpomínal Harry.
,, Ano, byla to sranda. My jsme totiž lepší než oni Harry, ty totiž taky dokážeš určité věci, třeba jak tě teta ostříhala a ty sis vlasy nechal přes noc zase nárůst."
,, Jo, ale nedokážu to ovládat, jako ty, a stejně je to zvláštní, nemyslíš?" přemýšlel Harry. Rafael nic neřekl, věděl, že je lepší než Harry, že ty schopnosti dokáže v určitých případech ovládat. A zvláštní to opravdu bylo, že právě oni dva dokáží takové divné věci.

Přišli k autu, kde už seděl i Duddleyho kamarád, který se chytil za krk hned, jak uviděl Rafaela. Ten se jen spokojeně usmál.
,, Tak aby bylo jasno, něco provedete a jste týden bez večeře." hrozil Poterovým strýc Vernon. Oba jen přikývli a nastoupili do auta.
,, Tak, cestoubse ještě stavíme v jednom obchodě, protože náš Dudlíček má málo dárků, vůbec nechápu, jak jsme mohli udělat takovou chybu." omlouvala se teta Petunie s hlavou otočenou ke svému synovi. Nikdo na to nic neřekl a jelo se dál.

Když zastavili před obchoďákem museli vylézt z auta všichni, aby Harry a Rafael záviděli svému bratranci. Otráveně se tedy vydali za Dursleyovými. Hned jak byli uvnitř, Duddley se svým kamarádem, doslova letěteli směrem hračkářství. Strýc Vernon a teta Petunie je natěšeně následovali a dvojčata nechala bez povšimnutí stát u vchodu. Harry usoudil, že bude lepší své příbuzné následovat, protože jinak by mohl mít veliký problém. Rafael měl ale jiný plán, vymyslel si svou zábavu.
,, Kam jdeš?" zajímal se Harry, když se jeho bratr vydal opačným směrem.,,Budeš mít problém."
,, No a? Večeře už teď dostáváme jen někdy."
Harry chvíli stát na místě a střídavě se díval na hračkářství a na svého bratra.
,, Můžu jít s tebou?" zeotal se nakonec. Radael se chladně usmál, on se totiž jinak smát neuměl.
,,No, můžeš."
,, A kam máš namířeno?"
,, Támhle." ukázal prstem na malý obchod s noži.
,, Proč tam?"
,, Chci si jeden vzít."
,, Ty chceš krást?"
,, Samozřejmě, koupit si ho nemůžu, když nemám peníze." pokrčil rameny Rafael a zamířil si to směrem k obchodu. Harry tam ještě chvíli stál, nemohl se přeci stát komplicem zloděje.
,, Já jsem si to asi rozmyslel." zavolal směrem k bratrovi. Ten se otočil a zašklebil se.
,, Já si to myslel." řekl jen a zase se otočil. Taková bábovka, říkal si v duchu. Harry se tedy vydal opačným směrem k hračkářství.

,, Ahoj chlapče, copak tě přivádí do mého obchodu?" zeptal se vysoký chlapík za pultem s očima upřenýma na Rafaela.
,, Jen se dívám."
,, A ví o tom rodiče?"
,, Samozřejmě."
Procházel mezi jednotlivými policemi a hledal ten správný. Nevšímal si při tom podezřívavých pohledů ze strany prodavače. Konečně našel ten pravý. Byl to kapesní nůž, i když byl větší, než všechny ostatní kapesní nože. Celý černý a na rukojeti světle zelený had. Přesně pro něj. Opatrně ho vzal do ruky a strčil si ho do kapsy u kalhot. Prodavač si zrovna četl v nějakém časopisu, takže nedával pozor. Rafael se sám pro sebe usmál. A jde se konečně bavit, řekl si v duchu a opustil obchod.