Neříkejte mi Pottere! ✖️

4.

Druhý den Rafael nevycházel z pokoje, radši na sebe neupozorňoval. První, koho za celý ten smutný den viděl byl Harry, který se doslova vřítil do místnosti.
,, Rafaeli.... brácha!"
,, Zase mě chtějí vyhodit?" zeptal se otráveně.
,, Ne, ale ty dopisy, pořád nám chodí, jsou všude, ve vajíčkách a poštou jich dnes přišlo asi dvacet."
,, Co tak důležitého nám ten člověk chce sdělit, že nám posílá takových dopisů?" zamyslel se Rafael. Prvně ho napadlo, že mu píše nějaký jeho příbuzný, který si ho chce odvést ze Zobí ulice, ale pak si vzpomněl, že Harry ty dopisy dostává taky, tím pádem to nikdo takový nebude. Zklamaně se podíval z okna.
,, Víš, napadlo mě, jestli si pro nás třeba někdo nechce přijet, nějaký příbuzný." rozzářil se Harry. Jeho bratr se ani neotočil.
,, To je blbost, Harry. My nejsme příbuzní, nejsme bratři, ani dvojčata. Tudíž nás nemůže shánět ten samý člověk."
,, Tak proč si nás tedy Dursleyovi vzali oba? Ty s nimi přeci nejsi nijak příbuzný. Mohli si vzít jen mě." naléhal černovlásek. Něco na tom ale bylo. Klidně ho mohli strčit do děcáku, což vlastně udělají s desetiletým spoždění. Proč si ho ale nechali? Jaký k tomu mohli mít důvod?
,, No, ono je to vlastně jedno, stejně nám to nedají přečíst. A asi máš pravdu, Dursleyovi by uvítali, kdyby si nás někdo chtěl vzít, nemyslíš?" řekl sklesle Harry a posadil se na postel.
,, Já se to ale dozvím, chci to vědět." ozval se po chvilce ticha Rafael a seskočil z parapetu.
,, Jak to chceš udělat?"
,, Netuším."
Zmizel na chodbě, jako by si ani nevšiml, že Harry pořád sedí na jeho posteli. Ovšem neseděl tam dlouho, chtěl vidět, jak se jeho bratr zmocní dopisů.

,, Co tu chceš? Běž zpět do pokoje!" obořil se na nevlastního synovce strýc Vernon. Rafael se tvářil klidně.
,, Chci se zeptat, jestli mi dnes nepřišla nějaká pošta?"
,, Nepřišla! A neměj hloupé otázky, kluku!"
,, Lhaní vám moc nejde." prohodil ledabyle a podíval se svýma černýma, chladnýma očima do těch malých a vystrašených. Vernon si položil dlaň k srdci, dělal to vždy, když si navzájem s Rafaelem dívali do očí. Pan Dursley měl v té chvíli pocit, že černé oči dokáží zmrazit každé štěstí a posilují jen smutek. Už to veydržel, cítil, jak jeho srdce mrzne, odvrátil pohled. Náhlí pocit tepla se rychle dostavil a konečně mohl zase pořádně uvažovat. V tu chvíli přiběhl Harry.

,, Dnes už žádná pošta, zapečetil jsem všechny otvory, kterými by se do domu mohl dostat jediný dopis." usmál se spokojeně strýc Vernon. Teta Petunie stojící u sporáku se vítězně usmála.
,, Mám pocit, že jste na jeden zapomněl." usmál se Rafael.
,, Co to blábolíš? Na co bych měl zapomenout?" rozčiloval se Vernon.
,, Na krb."
Všichni se otočili směrem k zmiňované věci, na kterou se Rafaelův pohled doteď soustředil. Se zvukem, jako když je opravdu silná bouřka nevěřícně zírali na stovky dopisů, vypadávajících z krbu. Harry na nic nečekal a vrhl se k nim, strýc Vernon, ale tušil, o co se bude snažit a brýlatého chlapce se snažil zastavit. Druhý z bratrů se zatím klidným krokem vydal k prvnímu dopisu, co uviděl. Přečetl si své jméno, ale to bylo to poslední, co stihl udělat. Ucítil strašnou bolest v hlavě a potom už jen tma.

,, Petunie to bylo opravdu přehnané." rozčiloval sepan Dursley. Všichni jeli autem po dálnici a nikdo nevěděl kam, jen řidič.
,, Já mám z něho strach Vernone, neměla jsem na vybranou." ztišila hlas a se strachem se otočila k zadním sedadlům, kde seděli tři chlapci. Její pohled zůstal viset na tom bledém s bílými vlasy a uhlově černýma očima, které teď ale schovávaly oční víčka. Chlapec spal, tedy přesněji byl v bezvědomí a to už dvě hodiny.
,, Já ti rozumím, Petunie, ale to neznamená, že ho přetáhneš pánvičkou po hlavě. Víš jaké problémy bysme měli, kdyby jsi mu udělala něco vážného?"
,, Ale Vernone, vždyť se za chvíli určitě probudí." naléhala teta Petunie, ale její manžel si stál za svým.
,, To možná ano, ale kdyby se mu stalo něco vážného, už by to nebyla jen pokuta. Oni si nás teď budou hlídat a pokud to zjistí..... pokud zjistí, že jsi ho praštila pánvičkou, bude z toho pěknej průšvih."
,, Ale on si nic jiného nezasloužil." nenechala se Petunie.
,, On by si zasloužil něco mnohem horšího a doufám, že když už jsi ho teda uhodila, tak pořádně, třeba se bude chovat slušně."

Harry poslouchal celý jejich rozhovor. Byl na ně pěkně naštvaný. Vždyť mu mohli udělat něco opravdu vážného! Měl o bratra strach a proto se v autě posadil vedle něj, aby na něj mojl dohlížet, kdyby se náhodou vzbudil. Duddley by si asi stejně nevybral místo vedle kluka, kterého se celý život bojí. Na mladém Dursleyovi bylo ale vidět, že si cestu užívá. Věděl, že mu teď Rafael neublíží.

Už jeli pěkně dlouho, byla tma a ospalá teta Petunie naléhala na manžela, aby někde zastavil. On se ale očividně držel svého plánu, který nehodlal nikomu prozradit. Kolem jedenácté v noci zastavili před jistým hotelem
,, Tady žádné dopisy nebudou." usmíval se a vystoupil z auta.
,, Vernone, ale co uděláme s ním?" zeptala se znepokojivě paní Dursleyová a ukázala prstem na spícího Rafaela.
,, Musíme ho s sebou vzít a řekneme, že má tvrdý spánek."
,, Tak ho vem." poručila Petunie, ale Vernon se ani nepohnul.
,, Já na něj sahat nebudu!" vyhrkl rychle.
,, Já ale taky ne!" křikla hystericky teta Petunie.
,, Nemůžeme ho tu přeci nechat!" ozval se Harry dotčeně.
,, Ty buď sticha kluku!" obořil se na něj strýc Vernon a opatrně otevřel dveře o které měl Rafael opřenou hlavu.
,, Tati, tak ho tu necháme!" rozzářil se Duddley.
,, To nemůžeme, kdyby se probudil, měl bych po autě."
,, Hlavně, že vás zajímá auto, žejo?" křikl Harry, který už to nemohl vydržet. Byl vzteky bez sebe.
,, Říkám ti, buď sticha, nebo taky jednu dostaneš!" otočila se na něj teta Petunie, která byla očividně vyvedená z míry, když pomyslela na to, že bude muset sahat na svého synovce. Strýc Vernon odepl pás a snažil se, aby se ani jednou nemusel dotknout spícího chlapce. Rafael se ale po odstranění pásu převrhl ze sedadla a vypadl z auta na zem. Všichni si zakryli pusu rukou. Teta Petunie vypadala, že se za chvíli půjde někam zahrabat. Harry si k bratrovi klekl a snažil se zjistit, jestli někde nekrvácí.

,, Vernone!" zašeptala Petunie a vystrašeně se podívala na svého manžela, který nebypadal o moc lépe. K úlevě všech se ale Rafael pohnul. Pomalu otevřel oči a rychle zamrkal.
,, Rafaeli!" vřískl Harry a zářivě se na své dvojče usmál. Rafael si ho ale nevšímal, jediné, co cítil byla nesnesitelná bolest hlavy. Posadil se a snažil se vzpomenout, co se stalo. Pamatoval si jen dopis a ránu do hlavy.
,, Kde to jsem a co se stalo?" zaptal se chladně a svým ledovým pohledem probodával všechny tři Dursleyovi. Ani jeden se neměl k odpovědi a tak začal mluvit Harry.
,, Teta Petunie tě přetáhla pánvičkou, když ses pokusil otevřít jeden z dopisů. Potom jsme jeli autem. Kam, to ví jen strýc Vernon a ty jsi byk celou dobu v bezvědomí. Konečně ses probudil." usmál se Harry a pomohl bratrovi na nohy. Nedokázal potlačit zachvění, když se dotkl Rafaelovi studené dlaně, která se ihned přesunula na místo, kde ho teta Petunie praštila.
,, Tojle jste neměli dělat." prohlásil co nejvýhružněji.
,, Předpokládám, že tuhle noc strávíme v tomhle hotelu, tak jdeme ne?" dodal a vydal se směrem k hlavním dveřím budovy. Musel se usmát, protože ty vystrašené obličeje jsou k nezaplacení. Byl na ně ale hodně naštvaný a přísahal si, že jim to jednou vrátí.