Neříkejte mi Pottere! ✖️

9.

Když Rafael s Harrym nastupovali do vlaku nemohli si nevšimnout loučící se zrzavé rodiny. Matka své děti objímala a prála jim štástnou cestu. Přesně rohle by si Harry přál, aby byli jeho rodiče naživu a mohli se s ním také takhle loučit. Zasněně na ně hleděl, zato Rafaela to nijak nezajímalo.
,, Jdu najít kupé." oznámil bratrovi a s těžkým kufrem se vydal po chodbě. Všude někdo byl, nejraději by je všechny vyhodil, ale naštěstí pro ně, to nemusel udělat, konečně našel volná místa. Posadil se k oknu a sledoval všechny brečící rodiče, ty emoce, které z toho cítil mu nedělali dobře. Nechápal to, proč brečí? Vždyť své děti nemuseli nikam pustit, mohli je nechat doma, ale nenechali. Když si představil, že by se takhle loučil s Dursleyovými, tak by radši opravdu nikam nejel, protože než se objímat se strýcem Vernonem, to by bylo lepší žít někde na samotě u lesa. Vlak se začal pomalu rozjíždět a nástupiště zastoupila míhající se krajina.
,, Tak jsme tu." otevřeli se dveře kupé a v nich stál Harry s Ronem Weasleym. Rafael nic neřekl a dál koukal z okna. Harry se posadil vedle svého bratra a zrtek naproti němu.
,, Hele... a máš tu..." začal nesměle Ron a prsty si poklepal na čelo. Harry se jen usmál a nadzvedl si své neposedné vlasy. Ron vykulil oči.
,, Páni! To je teda hustý." Harry sice nechápal, co by na tom mohlo být hustého, ale chlapec sedící proti němu se jevil jako fajn člověk a nechtěl to ničím pokazit.
,, Hele, jestli ty jsi Harry Potter, tak ty musíš být..... " ohromeně ukazoval na Rafaela, který se k němu znuděně otočil.
,, Rafael." odpověděl za něj. Věděl, co bude následovat.
,, No jasně! Rafael Potter!" rozzářil se Ron, ale po vteřině slmu úsměv ztuhl. Právě mu došlo, s kým to sedí v kupé a na koho právě mluvil. Zhrozil se, nervózně si poposedl o kousek dál na sedačce.
,, JEN Rafael." zvíšil hlas. Zase to jméno, to hrozné jméno.
,, Ehm... jistě, promiň... jen Rafael." koktal Ron a každou chvíli se o kousek posunul směrem ke dveřím. Harryho to mrzelo, že jeho bratra všichni odsuzují, aniž by s ním někdy mluvili. Trápilo ho i to, že nemá rád své příjmení.
,, Rone, Rafaela se nemusíš bát."
,, Ale já vím, kdo to je! " vypískl, až nepřirozené vysokým hlasem zrzek.
,, To já vím taky, jestli tu nechceš být, nikdo tě nenutí tu zůstat."  řekl klidně menší z Potterů. Vlastně by byl rád, kdyby vypadl. Ron nasucho polkl. Nechtěl odejít kvůli Harrymu, ale nechtěl tu zůstat kvůli potomkovi smrti, kterého se opravdu bál.
,, Dobrý, já zůstanu." řekl nakonec, ale dalo mu opravdu práci, to vyslovit.
  
Cesta ubíhala rychle, Ron s Harrym si povídali a smáli se, jen zrzek docela často pokukoval po Rafaelovi, jako by se bál, že na něj použije černou magii. Nic takového, ale plavovlasý chlapec neplánoval, vždyť ani přesně nevěděl co to je. Prostě seděl a díval se z okna. Dveře kupé se znovu otevřeli a v nich stál Draco Malfoy, z obou stran ohraničen dvěma gorylama a povýšeně se rozhlédl po všech třech cestujících.
,, Tak už vím, kdo jseš." podíval se na Harryho.,,Harry Potter. Vidím, že se bavíš s.. " zhnuseně se podíval na Rona.
,,...Weasleym."  otočil se zpět.
,, Brzy zjistíš, že některé rodiny jsou lepší než jiné, jestli chceš, tak já ti v tom pomůžu." natáhl k naštvanému Harrymu ruku. Ale černovlásek ji nepřijal, byl na Malfoye více než naštvaný.
,, Myslím, že sám poznám kdo za co stojí."
,, Jak chceš, ale připrav se... a hele, koho pak to tu máme." podíval se směrem k Rafaelovi, který byl otočený k oknu, takže mu nemohl vidět do tváře. Draco k němu přišel a nahnul hlavu, aby mohl zjistit, na koho vlastně mluvil. Rafael se k němu otočil a zabodl své černé oči do těch modrých. Malfoy se lekl a okamžitě vyběhl z kupé.
,, Srab." sykl a otočil se zpět k oknu.

Za zbytek cesty k nim přišel jen jedna návštěva a tou byla Hermiona Grangerová. Namyšlená šprtka. Takhle ji viděli všichni tři a Ron se modlil, aby se nedostala do Nebelvíru, kde by chtěl studovat. Z toho vznikla debata o kolejích, Ron měl jasno, Harry o tom nic moc nevěděl, ale jediné, čím si byl jistý, bylo to, že za žádnou cenu nechce do zmijozelu! Nejmladší z bratrů Weasleyových o této koleji mluvil, jako o koleji černokněžníků. Rafael se zaposlouchal do jejich hovoru, neměl jasno, kam by chtěl, bylo mu to jedno.

Když dojeli na místo, již převlečení do hábitů vyšli do chladného včera.
,, Prváci! Práci ke mě!" volal známý milý hlas. To Hagrid volal studenty prvních ročníků, protože ti se do hradu dopravý pomocí loděk, zatímco starší studenti v kočárech. V loďce si sedl Rafael s Harrym, Ronem a tou otravnou Hermionou Grangerovou. Obdivovali okolí, dýchali čerství vzduch, pro všechny nepopsatelný zážitek, ale to nejlepší teprve přišlo. Pohled na Bradavice, překrásný hrad se spoustou veží a věžiček, všem vyrazil dech. Rafael ani nemohl uvěřit tomu, jaké má štěstí, bude tu bydlet, na tak krásném místě bude bydlet celý školní rok. Harry to cítil úplně stejně, Dursleyových se zbaví na celých deset měsíců! Takhle šťastně se snad nikdy necítil.

Když se vylodili, převzala si je přísně vypadající profesorka s utaženým drdolem a rty ztaženými do úzké čárky. Představila se jako profesorka McGonagalová a hned je zavedla do hradu. Zastavila se až před mohutnými dveřmi.
,, Za chvíli začne slavnostní zařazování. Každý z vás bude zařazen do jedné ze čtyř kolejí. Jmenují se nebelvír, mrzimor, havraspár a zmijozel." přesně v tenhle moment přestal Rafael poslouchat. Všiml si totiž, jak se Draco Malfoy zatvářil, když zazněla kolej se znakem hada. Všichni věděli, že tam půjde, bylo to více, než jasné a černooký Potter si najednou přál být ve zmijozelu a znepříjemňovat Malfoyovi život, šikanovat ho a konečně mu vštípit do hlavy, že on není takový frajer, za jakého se považuje. Rafael si přál ho pořádně zesměšnit, ten rozmazlený fracek si to zasloužil.
To už se otevřeli dveře a práci vešli do Velké síně. Byla to ta nejhezčí místnost, jakou kdy viděli. Nacházelo se tu pět stolů, z toho čtyři svisle, pro každou kolej a jeden vodorovně, kde seděli učitelé. Ze všeho nejlepší byl ale strop. Byl očarovaný tak, aby vypadal jako obloha venku, tudíž nyní posetá hvězdami. Rafaelovi se každá hvězda odrážela od černých velikých očí, miloval hvězdy a vydržel na ně hledět třeba celou noc. Proto jeho okenní parapet, to bylo možná to jediné, po čem se mu ze Zobí ulice stýskalo.
Tyhle myšlenky ale musel zahnat, teď je všechny čekalo zařazování, což znamená položit si na hlavu Moudrý klobouk, velmi starý a záplatovaný, který se hrabe v myšlenkách a poté určuje správnou kolej.
Zařazování začalo.
,, Hermiona Grangerová." zvolala profesorka a zmiňovaná dívka se nervózně posadila na stoličku. Chvilku seděla, až nakonec... NEBELVÍR! Od nebelvírského stolu se ozval bouřlivý potlesk a Hermiona se s úsměvem posadila. Ron potichu zaklel, ani trochu se mu nelíbilo, že by měl. Strávit sedm ročníků v jedné koleji s touto otravnou holkou. Ron se samozřejmě dostal do nebelvíru.
,, Draco Malfoy." odhodlaně vyšel z řad prváků a aniž by se ho klobou jen dotkl, už volal: ZMIJOZEL!  Draco povýšeně zvedl hlavu a sebevědomě zamířil k bouřlivě tleskajícímu stolu. Rafael měl chuť mu udělat něco opravdu ošklivého. Štval ho vším, co udělal, jak se pohne, co řekne, prostě ho vytáčel.
,, Harry Potter." v síni nastalo hrobové ticho, které Harryho znervóznilo ještě více. Dobrou chvilku seděl s kloboukem na hlavě, asi se nemohl rozhodnout. Nakonec to byl ale NEBELVÍR! všichni začali tleskat, ale hned jak uslyšeli další jméno, ztuhli.
,, Rafael Potter." neměl vůbec trému, bylo mu jedno kam půjde, ale možná přeci jen ten zmijozel. Klobouk k němu dlouho mluvil, i když hned jak dooadl na Rafaelovu hlavu věděl kam s ním. Bylo to jasné, tady neexistovala jiná možnost. ZMIJOZEL!