Neříkejte mi Pottere! ✖️

13.

Střídal se den za dnem a za okamžik už se hrad zdobil do vánoční atmosféry. Všichni studenti byli natěšení, že se vrátí domů na Vánoce a oslaví je se svými rodinami. Bohužel někteří neměli to štěstí a buďto rodinu neměli, nebo jejich rodinou byli Dursleyovi. Ve škole zůstávalo opravdu málo lidí, z nebelvíru to byl samozřejmě Harry, ale i Ron a vlastně všichni Weasleyovi. Ve zmijozelu zase Rafael a dva další, kteří opravdu nebyli nadšení z toho, že tu zůstávají. Potterové z toho zase měli radost, Harry mohl hledat informace o Nicolasi Flamelovi, který byl nezbytnou součástí jejich záhady a Rafael, který se konečně pokusí dostat se do oddělení s omezeným přístupem.

Nyní to bylo snad poprvé, kdy zmijozelskému dvojčeti chyběl Malfoy. Na kom si ty objevená kouzla z oddělení s omezeným přístupem vyzkouší? Draco byl takový jeho pokusný králík, vlastně by mu měl poděkovat, protože ono kouzlo, které se mu o Haloweenu nepovedlo teď zvládal jen díky němu.
  
,, Jak se tam ale dostaneme?" zeptal se Ron, když mířili z oběda do nebelvírské věže.
,, Jako myslíš do oddělení s omezeným přístupem?" povzdychl si Harry.
,, To netuším, ale musíme to nějak zvládnout, potřebujeme to." dodal černovlasý chlapec silně. Jejich rozhovor omylem..... no, možná ne úplně omylem vyslechl Rafael. Začal přemýšlet, oni se tam chtějí taky dostat, co kdyby počkal, než se o to pokusí oni, aby věděl, jak to zkoušet nemá a jak naopak ano? Hlavně netušil, proč tam vlastně chtějí. Že by je zajímalo to samé jako Rafaela, černá magie? To asi těžko. Jenže jak zjistí, že už tam byli? Mohl by se s nimi začít zase bavit, ale to byla ta poslední možnost. Nechtěl dolízat, to Rafael nedělá! Mohl by je sledovat. A to taky udělá!

Vánoce! Pro každého den, kdy je se svými blízkými a je šťastný. Rafael naopak tento svátek nesnášel, nikdy nic nedostal, tedy Harry se pokoušel mu něco dát, ale neměl peníze aby něco koupil a šikovné ruce, aby něco vyrobil. Když byli malý, kreslili si navzájem obrázky, ale to už je přešlo a hlavně teta Petunie jim je vždy sebrala a topila s nimi v krbu.
    Harry dostal nejvíce dárků za svůj život a tento den si hodlal co nejvíce užít. Rothodl se také prolomit ledy s bratrem. Dostal neviditelný plášť, ale nechtěl, aby o něm někdo věděl, takže i přes výčitky se rozhodl o něm neříct ani Rafaelovi.
,, Rafaeli! Počkej prosím!" křikl po plavovlasém chlapci, který zrovna vycházel z Velké síně. Nechápavě se otočil.
,, Chtěl bych se ti omluvit, moc mě to mrzí. Neměl jsem to Ronovi říkat." Rafael nic takového nečekal, udivilo ho chování bratra. Ale zároveň byl rád, že se konečně zase sblížili. Ovšem nechal si svou ledovou masku.
,, Jo, to jsi neměl." vypadlo z něj, i když měl na jazyku trochu jiná a mnohem příjemnější slova.
,, Odpusť mi to prosím."
,, Odpouštím, ale už to nedělej."
Harry se široce usmál a rychle pokýval hlavou. V tu chvíli se vedle něj objevil Ron.
,, A hele smrťák." zašeptal si pro sebe, ale asi netušil, že Rafaelovi nic neunikne. Když Ron nechtěně pohlédl do zamračené bledé tváře hlasitě polkl a ustoupil o dva kroky zpět.
,, Co budeš dnes dělat?" zeptal se rychle Harry, aby nedošlo k nějaké nepěkné situaci.
,, Nevím."
,, Nechceš jít s námi a dvojčaty Wesleyovími ven?" usmál se. Moc se mu nechtělo, ale zase se mu příčilo Harrymu dát košem zrovna když se usmířili.
,, Dobře." odpověděl znuděně.
,, Tak sraz za hodinu tady?"
,, Budu tu." s tím se otočil a zamířil do zmijozelské společenky. Nechápal, jak na to mohl kývnout. Vždyť bude venku s miminama, který po sobě hází sníh!

Když se po hodině všichni sešli před Velkou síní, nemohli se dočkat, až se budou bavit. Jen Rafael z toho neměl vůbec dobrý pocit. Hned jak se ve sněhu objevila jejich první stopa, bitva začala. Fred s Georgem měli ze všech nejlepší mušku a tak nebylo divu, že kromě nich za chvíli vypadal každý, jako sněhulák. Rafael stál opodál a jen kroutil hlavou nad tím, jak se někdo může takhle ponižovat. Vždyť se chovají jako pětileté děti! Najednou mu něco hodně studeného přistálo na hlavě a rozcuchalo mu to jeho účes, na který byl dost pyšný. Podíval se směrem k udýchaným účastníkům bitvy, kteří čekali na jeho reakci a hledal viníka. Jenže to nebyl ani jeden z nebelvírských, nýbrž kluk ze zmijozelu, který se začal vychloubavě smát. Adi netušil, že právě spustil časovanou bombu. Sníh se začal měnit ve vodu, která tvořila chladnou cestičku po krku. Tak to tedy ne. Rafael, který byl vztekem bez sebe sebral hrst sněhu a vytvaroval ho do úhledné koule, kterou si párkrát proházel v ruce. Nadělal si jich ještě pár a v překvapení všech, koule se sami od sebe vznesly, nabyli černou barvu a na Rafaelův povel rukou zamířili přímo proti chlapci. Jako ve zpomaleném filmu se všechny trefili na místo, kde bije srdce a zmijozel se skácel k zemi. Nebelvírští začali nejdříve jásat, ale po tom, co se chlapec déle nehýbal k němu starostlivě přistoupili. Na ošetřovně zjistili, že byk obětí zvláštní magie a že bude trvat nejméně měsíc, než mu dokáží rozmrznout čtvrt srdce.
,, Stačily by jen dvě koule navíc a už by mu nebylo pomoci." oznámila starostlivě madame Pomfreyová. Od té doby už si nikdo s Rafaelem nechtěl hrát. Ovšem Harry asi jako jediný doufal, že to nebyl pokus o vraždu. Jako jediný si možná nalhával, že má jeho bratr city.

Rafael si z toho nic nedělal, naopak, ten kluk si to zasloužil! Brumbál z toho nebyl zrovna nadšený a dal mu nejméně hodinové kázání o ovládání emocí. Jenže nikdo nechápal, že Rafael je jiný, začal se pilně soustředit na magii, kterou spustil omylem. Chtěl jí lépe rozumět a naučit se, co s ní všechno dokáže.