Neříkejte mi Pottere! ✖️

48.

Po zbytek prázdnin už to u Smithových nebylo tak veselé, jako před tím. V jejich útulném domě panovala napjatá atmosféra. Když chodil pan Smith do práce, svou ženu políbil vícekrát a vždy jí řekl, že ji miluje. Dokonce i Adam se změnil. Už nebyl tak otravný a po většinu času byl ve svém pokoji. Byl to však šok pro celou Anglii, spatřit znamení zla po třinácti letech. Psaly se o tom dlouhé články v novinách a ministerstvo upozorňovalo, aby si lidé dávali pozor.
Rafael z toho byl nesvůj, protože tohle bylo nebezpečné hlavně pro Harryho. Uvědomil si, že útěk Siriuse Blacka, údajného vraha, který podle všech šel po Harrym, byl proti tomuhle nic. Proto byl teď zmijozel zamlklejší, než obvykle a Zachariáš se nijak nesnažil ho přinutit něco dělat, za což mu byl vděčný.
Ale paní Smithová to viděla trochu jinak a když jim přišel dopis z Bradavic, přičemž byl Adam mrzutý, protože jemu příjde až příští rok, nadšeně spráskla ruce. Stálo v něm, že si mají studenti opatřit společenské hábity.
,, A na co nám budou?" zeptal se zaraženě Zachariáš, když si četl dopis.
,, To je tajemnství." usmála se paní Smithová a spiklenecky na ně mrkla. Rafael si povzdechl, co to ten Brumbál zase vymyslel.
Takže hned druhý den už měl v kufru složený černý společenský hábit.

První věc, kterou Rafael udělal, když nastoupil do červené lokomotivy, byla ověření si, že je Harry v pořádku. Pozdravili se, ale do stejného kupé si nesedli, každý měl svojí partu. Rafael, stejně jako když opouštěl Bradavice, si sedl se Zachariášem, Erniem a Hannah, která se stále na něco ptala, protože se necítila informovaná, i když už si za cestu vlakem přečetla třikrát Denního věštce. Zachariáš s Erniem jí to s radostí vyprávěli. Poté přišla řeč na společenské hábity, které měli všichni v kufru.
,, Rodiče mi to nechtěli říct." postěžoval si Zachariáš.
,, Moji rodiče to zase nevědí." řekl Ernie.
,, Moji mi to také nechtěli říct." přidala se s nadšením Hannah.
,, Ale říkali, že to bude sláva." dodala a zářivě se usmála. Rafael protočil očima.
,, Dokud je ředitel Brumbál, tak můžeme počítat maximálně se zvýšením moučníků k večeři. To je pro něj důvod ke slávě." uchechtl se.

Ale když měl ředitel proslov, jako každý rok, nemohl Rafael uvěřit, co slyší.
,, Naše škola bude po celý rok hostit studenty ze dvou škol, Krásnohůlky a Kruval, k příležitosti Turnaje tří kouzelných škol, který se nějakou dobu nekonal kvůli velkému počtu zranění. Nyní ale ministerstvo upravilo pravidla a je tedy zcela bezpečný." říkal s úsměvem Brumbál a sledoval při tom bedlivě poslouchající studenty.
,, Upozorňuji vás, že soutěž je věkově omezená, a to od věku sedmnácti let."
Síní se ozval nesouhlasný křik typu: to není fér. Nejvíce byli slyšet Fred a George Weasleyovi. Brumbál se tím ale nenechal rozhodit a s úsměvem pokračoval dál. Mluvil o tom, jak je možné se přihlásit, což už Rafael moc neposlouchal, protože to stejně nemohl udělat a navíc ani nechtěl, někde se ztrapňovat před třemi školami. Nic pro něj.
Začal ale znovu poslouchat, když ředitel představil nového učitele obrany proti černé magii, Alastora Moodyho, nebo, jak mu spousta lidí říká, pošuk Moody. Chyběl mu pěkný kus nosu a měl umělé oko, které se koulelo na všechny strany. Každou chvíli pil ze své placatky a Rafael si začal říkat, že tento rok možná nebudou mít smůlu na učitele.

A měl pravdu, profesora Moodyho zařadil Rafael na první místo mezi učiteli. Tohle si uvědomil hned první hodinu s ním, kdy používal kletby, které se nepromíjejí. Byla to pro něj ta nejzáživnější hodina a bylo to lepší a lepší, když profesor používal kletbu imperius na studenty a učil je, aby se ovládali. Rafael byl nejlepší a hned za ním Harry.
Ale takové věci, jako profesory, nebo učení teď nikoho nezajímalo, hlavní byl Turnaj tří kouzelných škol. V Bradavicích nebyl nikdo, kdo by se o něm alespoň jednou nezmínil. Řešilo se, kdo všechno už se přihlásil, kdo o tom přemýšlí a kdo se naopak bojí vhodit své jméno do poháru.

Rafael stál v chladném, podzimním večeru se všemi studenty a vyčkávali na příjezd Krásnohůlek a Kruvalu. Byl zařazen mezi zmijozelské studenty, z čehož nebyl moc nadšený. Možná by si radši povídal se Zachariášem, který mluvil prakticky jen o Cerdricovi Diggorrym, který se hodlá přihlásit. Když se ale podíval mezi mrzimorské, uviděl Zachariáše, jak se nadšeně baví s Erniem. No, pomyslel si Rafael, možná to tu není tak špatné.
Stáli tam už pěknou dobu, ale kromě hovorů mezi studenty bylo všude ticho.
,, Ahoj." uslyšel najednou vedle sebe. Pootočil hlavou, ale aby viděl na člověka, který ho pozdravil, musel stočit pohled trochu níž. Po jeho boku stála Amanda Greenová a usmívala se od ucha k uchu. Rafael nechápavě pozvedl obočí.
,, Těšíš se?" zeptala se svým pisklavým hlasem a podívala se před sebe, i když viděla jen Goylova záda.
,, Ne." odpověděl zaskočeně a také se podíval dopředu.
,, Proč ne? Já se těším." řekla natěšeně a Rafael se zamračil.
,, Prostě se netěším, stojím tady už patnáct minut a oni se ani neuráčili přijet včas." stěžoval si. Amanda ho pozorně poslouchala a nakonec přikývla.
,, To je dost neslušné, ale stejně se těším, na to, jak budou vypadat a tak. Hlavně všichni jsou hrozně stateční, že se chtějí přihlásit." rozplývala se a oči se jí rozšířili nedočkavostí. Rafael protočil očima a pohlédl na ni.
,, To není statečnost, jen chtějí být viditelní, aby je všichni milovali." odfrkl si. Amanda pokrčila rameny.
,, Můj bratr Felix se chtěl také přihlásit, ale je mu ještě šestnáct. A myslím si, že je statečný." prohlásila hrdě.
,, A ty by ses nepřihlásila? Když ti to přijde tak statečné?" zeptal se Rafael pobaveně, ale Amanda mluvila vážně.
,, Spíš ne, bála bych se. A navíc je mi teprve dvanáct."
,, Kdybys věděla, co já jsem dělal ve dvanácti." zasmál se pro sebe Rafael. Poštvával baziliška na studenty a jednoho dokonce zabil.
,, A bylo to statečné?" zeptala se najednou se zájmem. Rafael se zamysel. Fiorellu přeci zachránil... ale zase by ji nemusel zachraňovat, kdyby na ni neposlal toho hada.
,, Svým způsobem. Dělal jsem spíš to, co bylo výhodné pro mě. Nejsem nebelvír." odpověděl. Amanda se s tím spokojila a nastalo zase ticho.
Ještě dobrou chvíli tak stáli, když se všichni otočili k Černému jezeru, protože se z něj začaly ozývat divné zvuky.
K údivu všech se z temné vody vynořila veliká loď a plula ke břehu. Rafael najednou ucítil sevření jeho paže. Už chtěl zakřičet, nebo vytáhnout hůlku, ale když se podíval, co ho drží, zarazil se. Byla to Amanda, která si konečně našla skulinku mezi studenty a ohromeně sledovala kruvalskou loď. Čím víc rozšiřovala oči údivem, tím zpevňovala stisk Rafaelovi ruky. Vypadalo to, že ani neví, že ho drží.
Vysmekl se jí a hleděl na studenty oděné v kožešinách. Jejich ředitel Karkarov se pozdravil s Brumbálem, přičemž po jeho boku stál jeden chlapec. Davem to zašumělo.
,, Vždyť to je Krum!" vykřikl někdo a ostatní se přidávali.
,, To je ten bez mozku." uchechtl se Rafael.
,, Proč myslíš?" zeptalal se zvědavě Amanda a nespouštěla z Viktora Kruma oči.
,, To je jedno." odbyl ji Rafael. Až moc mu připomínala otravného Adama a neměl chuť se s ní dál vybavovat.
Po dalších pár minutách se ozvalo další óchání a áchání, když všichni pohlédli na oblohu, kde mohli spatřit veliký kočár tažený obrovskými bílými koňmi. Hned po tom, co přistál z nejvystoupila ta největší žena, kterou kdy kdo z bradavických studentů viděl. Ředitelka madame Maxime. Ale ti, co šli za ní vypadali úplně jinak než ona. Z kočáru vystupovali především dívky v modrých hábitech, ovšem našlo se tam i pár chlapců. Tohle bylo úplně něco jiného, než Kruval.
Rafael přemýšlel, jak by asi mohla jedna z těch křehkých dívek vyhrát Turnaj tří kouzelných škol. O to víc se na něj začal těšit.