Neříkejte mi Pottere! ✖️

26.

Po výborné večeři se všichni studenti vydali do svých ložnic, aby mohli všechny ty dobroty pořádně strávit. Rafael šel s Dracem mezi prvními a vedli vážný rozhovor o Lockhartovi, když oba zastavili s pusou dokořán. Před nimi stál slavný nebelvírský trojlístek a všichni tři hleděli na zeď.
,, Harry?" oslovil bratra zaraženě, když si přečetl krvavý nápis.

Tajemná komnata je znovu otevřena, nepřátelé dědice, mějte se na pozoru.

Černovlásek už ale nestihl nijak reagovat, protože právě přišli i ostatní studenti a někteří se strachem, jiní se zájmem ( především zmijozelští) sledovali dění kolem.
Draco se ušklíbl a podíval se směrem k nebelvírským studentům.
,, Vidíte? Jste na řadě vy mudlovští šmejdi!"
Zmijozelští se s povýšeným pohledem zasmáli. Jen Rafael přestal vnímat. Někdo tu komnatu otevřel, ale kdo? Vždyť to měl být on! To on měl být tím, kdo bude napadat studenty a zavaří tak Brumbálovi..... a Blackové.
Zanedlouho přiběhli udýchaní profesoři a všichni vypadali, že dostali infarkt. Profesorka Prýtová se chytla za rdce, zatímco Brumbál, ač vypadal znepokojeně, nejevil žádné jiné známky zděšení. Prostě Brumbál...
A pak si toho Rafael všiml, na zdi visela ta chlupatá odporná koule- paní Norrisová. Filch začal kňourat, jako pes, když ho uvážou před obchodem.
,, To byl on! To on to udělal!" začal křičet, a prstem ukazoval na zmateného Harryho.
,, Nebojte se Argusi, myslím, že je jen zkamenělá." uklidňoval ho ředitel. Školník ale očividně vůbec neposlouchal a dál na brýlatého chlapce vražedně pokukoval.
,, A teď prosím všechny studenty, aby odešli na své koleje.... kromě vás tří." Brumbál ukázal na Harryho, Rona a Hermionu, když se chtěli nenápadně vytratit. Všichni ostatní se tedy neochotně rozešli do svých společenských místností, kde ještě dlouho do noci rozebírali krvavý nápis na stěně.

Rafael na tom nebyl jinak, seděl naproti Dracovi v jednom z křesel a nechal si vyprávět všechno, co o Tajemné komnatě jeho spolužák věděl.
,, Byla otevřená před padesáti lety. Prý zemřela nějaká šmejdka." usmíval se mladý Malfoy, jako by ho ta představa těšila.
,, Před padesáti lety? A kdo ji otevřel?" ptal se Rafael  naklonil se k Dracovi blíž. Napadlo ho, jestli to nebyl sám Riddle.
,, Nevím, kdo to byl. Ale musel to být zmijozelův dědic." odpověděl trochu závistivě. Bylo to divné, proč by Tom Riddle pomáhal Rafaelovi, když není zmijozelův dědic? Navíc jeden tu na škole musí být, jinak kdo by o komnatě věděl? Štvalo ho to, vůbec netušil, kdo by to mohl být, kdo ji mohl otevřít. Rozhodl se, že toho dědice najde a kde jinde by mohl hledat, než právě v Tajemné komnatě?

Ještě tu noc v prázdné zmijozelské společenské místnosti vykouzlil Rafael hada. Byl celý černý s bílýma očima. Přesný opak Rafaela. Chvíli ho pozoroval a zvíře pozorovalo jeho. A zásadní zjištění přišlo hned.
,, Jmenuji se Rafael." řekl první věc, co ho napadla. V tu chvíli se cítil opravdu divně. Právě mluvil na hada, teta Petunie by ho na místě zavraždila, kdyby to zjistila a tomu se musel chlapec usmát. Nejdřív by totiž zabil on ji.
  Černý had ho pozoroval a když si Rafael myslel, že je to stracené, uslyšel ho.
,, Zdravím Rafaeli." 
Rozuměl mu! Opravdu to dokázal a teď dokáže všechno, co si naplánoval!
,, Těš se, Brumbále!" zasmál se a vydal se ze společenské místnosti. Přišlo mu to čím dál tím víc podivné. Vždyť on není zmijozelův dědic, tak jak dokáže používat hadí jazyk? Ředitel by to určitě věděl, ale to okamžitě zamítl. To bude radši žít v nevědomosti.
   Po cestě si dával pozor, aby na nikoho nenarazil. Bylo by dost špatné, kdyby teď někoho potkal, ale zase se divil, že nikdo nehlídá, když je tu teď tak nebezpečno. Pokrčil nad tím rameny.
  Po pár minutách došel do dívčí umývárny, kde straší Ufňukaná Uršula. Na dveřích bylo napsáno : vstup zakázán.  Vešel dovnitř a pohledem spočinul na velikém umyvadle. Přesně takové mu popisovat Tom Riddle v deníku.
,, Ahojky, tebe jsem tu ještě neviděla." zachychotal se nějaký hlas. Chlapec sebou trhl a podíval se ke kabinkám, odkud jej uslyšel. Ze tmy se vynořil duch trošku obtloustlé dívky s brýlemi.
,, Ty jseš Uršula?" ignoroval její předešlou větu a podezřívavě ji sledoval.
,, Páni, ty znáš mé jméno?" usmála se sladce a přiblížila se k Rafaelovi víc, než mu bylo příjemné.
,, Samozřejmě, ale nemám čas se s tebou vybavovat. Mám tu práci."  odbyl ji a prošel jejím tělem, přičemž se otřásl zimou. Uršula se rozbrečela.
,, Jistěže, kdo by se chtěl bavit s Ufňukanou Uršulou, že!?" fňukala a rozzlobeně doslova zmizela v záchodové míse.
,, Tak, to bysme měli, už vím, proč se jí říká ufňukaná." usmál se Rafael a přišel blíž k umyvadlu. Pozorně si prohlédl kohoutek do kterého byl vyrytý had, přesně podle popisu.
,, Otevři se." zašeptal doufajíc, že se mu povedl hadí jazyk. A povedl se, protože umyvadla začala ustupovat a po chvíli odhalila temný tunel. Cítil z něho vlhko a viděl jen tmu, co víc si přát. Ušklíbl se nad představou, kdyby tam lezl Draco, na to byl moc pohodlný. Rafael byl teď rád, že jde sám a bez dalšího přemýšlení skočil.

Temná díra ho spolkla jako jednohubku. Cítil se jak v tobogánu, kam, když byl malý, házel žížaly a poslouchal dětský vřískot. Nad vzpomínkou se musel zasmát. Dopadl do něčeho velmi nepohodlného, kosti. Stovky malinkých kostí, které se mu zařezávali do kotníků.
,, Lepší už to tu být nemůže." zašeptal si pro sebe pobaveně a vydal se dál. Procházel jedním tunelem za druhým a nedočkavě pozoroval všechno kolem. Jestli se mu to povede, jestli opravdu dokáže ovládnout tu příšeru, nikdo už proti němu nebude mít šanci. Tato myšlenka ho hnala dál a zanedlouho se ocitl ve velikém prostoru se sochami hadů po stranách a jedné obrovské sochy nějakého člověka, Salazara Zmijozela. Ohromeně pozoroval každý detail této dokonalé místnosti. Trochu ho štvalo, že není jen jeho, mohl by tu také něco schovat a poté terorizovat školu. Počkat, on vlastně může i teď! Prozkoumal každý kout, ale nikoho nenašel, třeba se objeví jindy, vždyť Rafael neplánoval jen jednu návštěvu. Nad zmijozelovým dědicem tedy zatím přestal přemýšlet a plný odhodlání se pokusil zavolat baziliška.
,, Pojď ke mě."  zvolal co nejhlasitěji, čekal a najednou se z velkolepé sochy Zmijozela vyplazil obrovský had. Rafael se hlasitě zasmál.
,, A teď se klaňte!"