Neříkejte mi Pottere! ✖️

88.

Jak vypadá nic? Hodně lidí si myslí, že nic je černo, jen tma, není vidět. Ale černá přeci něco je, je to černá takže to nemůže být nic.
Rafael poznal takovou nicotu. V okamžik kdy zemřel se v ní objevil a hledal. Vlastně vůbec nevěděl co, jen to musel najít. Při tom pátrání však přemýšlel.
Zemřel jsem? Tohle znamená smrt?
Sám si ihned dokázal odpovědět. Ano, zemřel, zabil mě Severus Snape. Bylo mi jen sedmnáct. Nestihl jsem své plány.
Tohle si opakoval pořád dokola. Byl naštvaný, že už nikdy nezabije lorda Voldemorta a nezíská si kouzelnický svět. Všechny představy a naděje byly najednou pryč.

,, Rafaeli... " uslyšel. Nevěděl odkud to přišlo, jelikož byl vlastně nikde a stejně se otáčel stále dokola, aby mohl najít majitele toho hlasu. Jako by ho znal. Po chvíli to vzdal, možná se mu to jen zdálo.
,, Rafaeli..."
A znovu. Ale v tu chvíli si byl na sto procent jistý, že si to jen nevymyslel. Když se tak znovu rozhlížel, všiml si, že se okolí najednou začalo formovat do nějakého tvaru.
Potom konečně dopadl na pevnou zem. Zmateně se rozhlížel kolem. Všechno bylo bílé a čisté a on dokázal rozeznat, že se nachází v dětském pokoji. Uprostřed stála bílá dětská postýlka s různými hračkami poházenými kolem dokola.
,, Rafaeli... " zašeptal ten známý hlas a on už konečně mohl spatřit osobu, které patřil. Kdyby v tu chvíli dýchal, asi by z toho šoku přestal, protože ve dveřích stála Amanda. Oblečená v hábitu, který měla na sobě v den smrti a vlasy volně rozpuštěné na ramena.
,, Proč jsi tady?" zeptal se tiše Rafael, když se vzpamatoval. Amanda k němu pomalu přišla.
,, To mi řekni ty. Tohle je ve tvé hlavě." řekla s úsměvem. Chlapec se rozhlédl kolem. Proč by chtěl být dětském pokoji? Vždyť ho snad nikdy neviděl. Mohl být kdekoli, v Bradavicích nebo u Greenových, ale on stál vedle dětské postýlky.
,, Ale já nevím kde jsme." zašeptal si pro sebe zmateně. Amanda se nepřestala usmívat a také se rozhlížela po bílém pokoji.
,, Myslím, že tohle je tvůj pokoj u Potterových." řekla jen tak mimochodem, což Rafaela překvapilo.
,, Jak to víš?"
Na to jen pokrčila rameny. Ona sama netušila.
,, Takže jsi zemřel." vydechla zklamaně.
,, Už to tak bude." přikývl. Nemohl si pomoct, ale když ji tu takhle viděl, bylo mu v téhle situaci trochu líp.
,, Nemohl jsi mě vrátit mezi živé, tak jsi za mnou přišel mezi mrtvé." zasmála se. Rafael se také zasmál. Ale pak se zatvářil zase vážně.
,, Omlouvám se." šeptl provinile. Amanda se také přestala smát, potom rozpřáhla ruce a pevně ho objala. Rafael ani netušil že to jde, celou dobu se bál, že když se jí pokusí dotknout tak třeba zmizí jako pára nad hrncem a on bude zase sám v ničem. Ale ona nezmizela, byla tam a objímala ho.
,, Odpuštěno." zašeptala mu do hrudi.
,, Ale teď mě zase opustíš, víš to?" zeptala se a zaklonila hlavu, aby se mu podívala do očí. Rafael byl snad zmatenější než doteď.
,, Cože?"
,, Voldemort ještě nezemřel a tys měl pomoci Harrymu. Máš úkol a to že jsi zemřel neznamená, že ho nebudeš muset dokončit." vysvětlila. Docela to dávalo smysl. Až doteď mu nedocházelo, že je vlastně Potomek smrti.
,, Když já... "
,, Nevíš, jestli to chceš?"  zeptal se mužský hlas ode dveří. Rafael se polekal, protože nic takového nečekal. Amanda naproti tomu nevypadala nijak překvapeně a jen ustoupila stranou, aby na nově příchozího viděl. Ale černovlasý muž nebyl sám, vedle něho stála zrzavá žena se stejnýma očima jako má Harry.
,, Potterovi?" vydechl nevěřícně. Lily ale zakroutila hlavou.
,, My jsme přeci tvoji rodiče."
Rafael jen stál a zíral na ty dva jak na zjevení. Nepamatoval si na ně, vždyť mu byl jeden rok, když zemřeli. Nikdy nad nimi moc nepřemýšlel a ani nebylo proč. Bral je jako manžele, kteří si ho kvůli nějakému důvodu osvojili a pak musel k Dursleyovým. Jenže teď tu byli a on vůbec nevěděl co říct.
,, Možná si nepamatuješ, když jsi tu bydlel." řekl s úsměvem James Potter a prohlížel si pokoj, jako by si v tu chvíli vybavoval spousty vzpomínek.
,, Nepamatuji." potvrdil.
,, Nikdy jsi nikoho nebral jako rodiče, Rafaeli. Harry, i když zemřeli, stále věděl že měl svého pravého tátu a pravou mámu. Ale ty ne, ty jsi byl celou dobu bez nich." přidala se do hovoru Amanda. Rafael se na ni podíval a nemohl si pomoct, ale v tu chvíli vypadala jako nějaký anděl, který ví úplně všechno. A má pravdu.
,, Vždyť já nemám rodiče, mě stvořila smrt." odporoval. Nemohl je přeci mít, nebylo to možné. On je Potomek smrti.
,, A vychovávala tě snad smrt? Starala se o tebe? Milovala tě?" ptala se Lily, přistoupila k němu a položila mu ruku na rameno.
,, No, ne." odpověděl. Začínal chápat kam tím míří.
,, My ano, Rafaeli. Milovali jsme tě jako vlastního, stejně jako Harryho. To my jsme tvoji rodiče, ne smrt. Nemáš rád své příjmení, protože jsi se jako Potter cítil cizí. Ale to ty přeci nejsi."
Rafael se podíval na Lily, potom na Jamese a přemýšlel. Něco na tom co říkali určitě bylo. Na téma rodina byl vždy citlivý, protože si myslel, že sám žádnou nemá a nikdy neměl. Celou dobu se ale mýlil, protože on byl už od narození Potter. Měl milující matku, otce i bratra, který teď trpí ve světě živých a potřebuje pomoc.
,, Co na to říkáš, Rafaeli?" ozvala se Amanda. Chlapec se probral z přemýšlení, které asi trvalo trochu déle a na všechny se postupně podíval.
,, Harry potřebuje mojí pomoc. Je to přeci jen můj bratr." odpověděl s novou sílou a cílem. Všichni tři se na něj usmáli. Byli hrdí.
,, Jsme na tebe moc pyšní." zašeptala Lily a objala ho. Rafael jí objetí váhavě oplatil. Nikdo mu takhle ještě neřekl, že je na něj hrdý a on si toho vážil. Podíval se směrem ke dveřím, kde stál brýlatý muž, který se jen usmíval a kývl hlavou. A to byla chvíle, kdy Rafael věděl, že má rodinu, že někam patří a hlavně, že je Potter.
Najednou ale, když si tohle uvědomil, se začalo všechno zase ztrácet, všichni tři mizeli a poslední co viděl, byla Amanda. Pak bylo chvíli úplné černo.

,, Probouzí se!"
,, On se pohnul!"
,, Pusťte mě k němu."
Rafael pomalu otevřel oči. Bolelo ho na hrudi a špatně se mu dýchalo, přesto se ale cítil skvěle. A ještě lepší to bylo, když nad sebou spatřil Fiorellin starostlivý obličej. V zelených očích měla slzy.
,, Tak moc jsem se bála." vydechla s úlevou a hladila ho po vlasech.
,, My jsme si mysleli, že jsi mrtvej." uslyšel někde za Fiorellou Aaronův hlas.
,, Taky jsi byl mimo pěkně dlouho. Asi tři měsíce."dodal zamračený Jonáš.
,, Cože? Tři měsíce?" křikl Rafael a rychle se posadil. Zaskuhral při tom bolestí a pravou ruku ihned přesunul ke svému hrudníku. Fiorella ho podpírala za ramena a on se tak mohl rozhlédnout kolem. Ihned to místo poznal, byla to Komnata nejvyšší potřeby, která vypadala jako ubytovna. Všude byli provizorní postele a především hodně studentů, většinou zraněných.
,, Jo, smrtijedi zase ovládli Bradavice. Co uděláme?" vyhrkl Aaron energicky. Většina zakroutila hlavou, jakože určitě nic podniknout nejde. Hlavně Rafael nevypadal úplně zdravě.
,, To ještě nevím, ale teď je hlavní pomoct Harrymu."
,, A proč?"
,, Protože jsem Potter, jsme rodina."