Neříkejte mi Pottere! ✖️

2.

Rafael se rozhlížel se kolem, hledal oběť. Jeho pohled se zastavil u malého chlapečka, který si v jednom hračkářství hrál s autíčkem. S škodolibým úsměvem se Rafael pomalu přibližoval k oběti. Schoval se za regál a mezerou mezi dvěma plyšáky sledoval chlapce. Vyndal nůž z kapsi, začal se pořádně soustředit a vražedný nástroj začal levitovat směrem k chlapci. Zastavil se těsně u jeho hlavy a když se klučina otočil, začal křičet a vřískat z plných plic. Když Rafael spatřil dospělé, poslal nůž proti regálů, kde se zabodl těsně vedle chlapcovi ručky. Jedna žena hlasitě zaječela a rozběhla se k synovi. Rafael stále schovaný za plyšáky se chladně zasmál. Muž s modrou košilí a policejním odznakem si ale té schovky všiml.
,, To si byl ty?"
,, Ano." odpověděl pobaveně Rafael.
,, Kde máš rodiče?"
,, Nevím." pokrčil rameny. Byla to vlastně pravda, Rafael nevěděl kde jsou jeho rodiče, jestli jsou mrtví, nebo ho prostě jen nechtěli a strčili ho první rodině, kterou potkali.
,, A s kým tu jseš?" zeptal se strážník. Tázaný už chtěl odpovědět, když v tom se před nimi objevila teta Petunie se strýcem Vernonem, Duddleym, jeho kamarádem a Harrym. Zlostně se na něho mračili, až na Harryho, který se tvářil spíše zklamaně.
,, Kluku, co jsi to zase provedl?" křikl strýc Vernon.
,, To vy jste jeho rodina?" zeptal se strážník.
,, Bohužel."
,, Tady ten kluk hází nože po malých dětech." obeznámil všechny se situací. Celá Dursleyovic rodina se polekaně podívali na stále brečícího chlapečka a nůž zabodnutý v regálu.
,, Cože?" vydechla teta Petunie.
,, Váš syn ještě není plnoletý, takže to budeme muset řešit hlavně s vámi."
,, To není náš syn!!" rozčiloval se pan Dursley.,, A co s námi budete muset řešit?"
,, To vám řeknu až v budeme někde v klidu. Každopádně se prosím příští středu dostavte k nám na stanici. Tam to vyřešíme." domluvil policista a odešel k ženě držící brečícího kluka.
,, No prosim, je to blázen, já to říkám pořád!" křikl strýc Vernon. Rafael nic neříkal, bylo mu to jedno, než odešli, ještě si stačil ukradený nůž vzít a strčit ho do kapsi.

V autě panovalo napjaté ticho. Duddley byl naštvaný, že kvůli Rafaelovi nepojede do zoo, ale strach ze svého nevlastního bratrance ještě více zesílil, takže místo toho, aby Rafaela zmlátil, jako to dělá u Harryho, když ho naštve, seděl se strachem v očích schoulený na sedačce co nejdál od toho ďábla, jak ho nejčastěji nazýval.
Když odvezli Duddleyho kamaráda, který vypadal, že se strachy zhroutí, vrátili se domů, kde Vernon svolal poradu. Všichni si sedli za stůl a čekali, až pan Dursley konečně začne mluvit.
,, Takže, vy dva, týden bez večeře!" praštil do stolu. Harry vykulil oči, copak on něco provedl? Rafael to čekal, ale proč i Harry?
,, Nechápu, proč by měl být potrestaný i Harry, když nic neudělal." prohlásil nevzrušeně Rafael. Strýc Vernon po černookém chlapci šlehl naštvaným pohledem a celý zrudl.
,, Protože jsem to řekl!" zakřičel, až všichni nadskočili a vyděšeně se na něj podívali. Až na Rafaela samozřejmě, který se ani nehnul a s klidem sledoval svého strýce.
,, Tím pádem vám mozek pracuje velmi pomalu, pokud vám ještě nedošlo, že za ten incident s tím mrňavým parchantem Harry nemohl." usmál se Rafael.
,, Takhle semnou mluvit nebudeš!"
,, Já s vámi budu mluvit jak budu chtít." pomalu se zvedl a zaťal ruce v pěst. Nesnášel, když se nad něho někdo povyšoval a hlavně dospělí. Pod Vernonem to zalraskalo a židle roztříštila na malé kousky, které se rozlétli po celé kuchyni. Pan Dursley s rachotem spadl na zem. Všichni se zděšeně podívali na toho, který to všechno způsobil, ten se jen chladně usmíval.
,, Takže ještě jednou, Harry dostane jídla, kolik bude chtít, nebo se vám může stát něco daleko horšího." řekl klidně Rafael a slovo horšího schválně protáhl. Nečekal na ničí reakci a odešel nahoru do svého pokoje, kde se zavřel a sedl si na okení parapet, jeho oblíbené místo. Nelitoval ničeho, co tento den udělal. V ruce svíral ten nádherný nůž a v hlavě si přehrával tu chvíli, kdy se chlapeček v obchodě otočil a centimetr před sebou spatřil nůž. Usmál se nad vzpomínkou vyděšeného nevinného obličeje. Bavilo ho to, vyžíval se v bolesti a strachu druhých. Jen jedna věc ho tížila a to byl Harry. Jeho bratr byl totiž úplně jiný a byl smutný z toho, jak se Rafael chová. Harry měl Rafaela nadevšechno rád, vždyť s ním prožíval každou odpornou chvíli, co žili v tomhle odporném domě u odporné rodiny. Ale mrzelo ho, že je jeho bratr takový bezcitný a chladný, nikdy nezažil, že by se Rafael usmál bez přetvářky. Přál by si vidět jeden jediný opravdový nefalšovaný úsměv.
A Rafael to věděl. Věděl, že se ke svému bratrovi nechová jak by měl. Věděl, že alespoň jednou by se na Harryho měl usmát a říct mu, že ho má rád a že jednou odtud vypadnou a budou bohatí, budou mít veliký dům s bazénem,který si Harry tak přeje, ale nedokázal to, nedokázal si připustit, že je takový slaboch a chová v sobě cit ke svému bratrovi.

Zase se ozvalo to zaklepání na dveře, které se bez souhlasu otevřely. Stál v nich, jak jinak Harry.
,, Chtěl bych si s tebou promluvit." řekl tiše a podíval se zpět do chodby, jako by se bál, že ho Dursleyovi uslyší.
Rafael nic neříkal. Harry si tedy sedl naproti němu na parapet, ovšem pohled svého bratra nezachytil.
,, Víš, teď jsem poslouchal rozhovor tety Petunie a strýce Vernona." odmlčel se a smutně se na Rafaela podíval. Ten odlepil oči od okna a pohlédl bratrovi do očí. Harry se otřásl, nedokázal si zvyknout na ten mrazivý pohled.
,, Říkali, že ve středu tě pošlou do děcáku." dořekl bolestně.,, Bojí se tě. Bojí se, že někomu z nich ublížíš."
Rafael se na Harryho chvíli zaraženě díval. Potěšilo ho, že se ho bojí, ale děcák? Bude moci šikanovat ostatní, ale zase tam nebude jeho bratr, který s ním byl celý život.
,, A je to jisté?"
,, Myslím, že ano."
,, Hm."
,, Počkej, tobě to nevadí?" podivil se Harry.
,, Jasně, že vadí, ale co mám delat." pokrčil rameny Rafael.,, Neudělám jim tu radost, že je budu prosit a fňukat."
,, Jo, jasně, to by bylo... ehm... blbý." vykoktal smutně Harry.
Chvíli jen tak mlčky seděli.
,, Díky, že ses za mě přimluvil. Hned potom co si odešel jsem dostal dva muffiny." usmál se černovlásek a ukázal bratrovi dva veliké čokoládové zákusky.
,, Vem si jeden." Jelikož měl Rafael hlad, tak si jeden vzal.
,, Budeš mi tu chybět brácho, ale slibuju, že tě budu navštěvovat." řekl Harry.
,, A já tebe taky, ale ne tak často, protože myslím, že utéct z děcáku nebude tak lehký." zašklebil se Rafael. Harry se jen nejistě usmál.