Neříkejte mi Pottere! ✖️

58.

Rafael nebyl schopen slova, jen na Brumbála zíral s pusou dokořán. Ředitel si povzdechl.
,, Cedric byl zabit, aby si tam mohl nechat jen Harryho, který byl poté svědkem jeho návratu." řekl tím nejvážnějším tónem, kterým ho kdy slyšel Rafael mluvit, to ho trochu znervózňovalo.
,, Ale co Harry? Vždyť je teď ve velikém nebezpečí. A ta bolest, kterou jsem pocítil, co to znamená?"
,, Co se týče té bolesti, nechme si to na později. Potřebuji mluvit o Harrym, je v nebezpečí a chci tě požádat, abys mu byl oporou jak jen to půjde." mírně se usmál, jako by tím chtěl Rafaela přesvědčit, i když chlapec ani jeho prosbu nepotřeboval, věděl, že svému bratrovi musí pomoci. Nenechá přeci člověka, který pro něj něco znamenal, aby bojoval sám.
,, Samozřejmě." odpověděl, jako by ještě řediteli vyčítal, že se ho na takovou otázku zeptal. Brumbálův unavený úsměv se rozšířil a chvilku Rafaela pozoroval.
,, V prvním ročníku jsem ti řekl, že mi někoho připomínáš a přál jsem si, aby to tak nebylo. Teď se mi přání vyplnilo."
Zmijozel se trochu zamračil. Nevěděl co si o tom má myslet, nejdřív měl vztek, že ho ředitel k někomu přirovnává a teď, že způsobyl Brumbálovo, ať malé, štěstí.
,, A o koho šlo?" zeptal se trochu ostřejším hlasem. Když Albus delší dobu neodpovídal, vyčetl Rafael z jeho pohledu, že mu to nehodlá říct.
,, Samozřejmě." zašeptal se zaťatými zuby a rychle se zvedl.
,, Proč byste mi to říkal, nebo proč bych měl vědět co tu vlastně dělám? Proč jsem skončil u Pott... Harryho? Z jakého důvodu byste mi to říkal?" zlobil se, máchal při tom rukama a čím déle hleděl do Brumbálova obličeje, tím se jeho vztek stupňoval.
,, Všechno se dozvíš." řekl klidně ředitel. Rafael měl chuť udělat něco hodně ošklivého, hůlku měl schovanou v hábitu, ale kdyby se i o něco pokusil, nepřineslo by mu to nic dobrého. Jen po něm střelil nenávistný pohled a odkráčel z místnosti.
,, Slečna Blacková je dívka, není dobré před ní mluvit o smrti, jako samozřejmosti." dodal jen tak mimochodem Albus Brumbál. Když to řekl, byl Rafael za dveřmi, ale slyšel ředitele velice dobře.

Poslední dny školního roku probíhaly v té nejsmutnější náladě, jaká kdy v Bradavicích vládla. Oplakávalo se Cedricovo jméno a mezi studenty se začalo šuškat, jak to vlastně bylo, co se stalo a jestli je to s Temným pánem všechno pravda. Harry o tom ale mluvit nechtěl, kdo by také ano? Tudíž vzniklo spoustu teorií o osudné noci, které nebyli ani trochu pravdivé.
Rafael takhle ve zmijozelu slyšel hodně názorů, často takové, kde byl Harry ten špatný a nejednou své spolužáky uřknul. Poslední měsíc čtvrtého ročníku tedy znamenal největší počet školních trestů, které kdy dostal.
Fiorella už se na Rafaela nezlobila, naopak byla ráda, když sledovala Rafaela jak brání svého bratra a dostává se kvůli němu do takových malérů.

,, Je mi líto Harryho, že se musí vrátit zpět k Dursleyovým." povzdechla si smutně Fiorella, když otevřela dveře volného kupé. Posadili se vedle sebe.
,, Nechápu, proč Brumbál trvá na tom, aby tam byl. Já jsem rád, že jsem si to zařídil jinak."okomentoval to Rafael.
,, Že jsem to zařídila já jinak." opravila ho s úsměvem černovláska a položila si hlavu na jeho rameno.
,, Hlavně o tátově domě nesmíš Harrymu vyzradit." připomněla mu.
,, Ano, já vím. Brumbál mi řekl, ať mu vůbec nepíšu, stejně jako to řekl ještě spoustu dalším lidem."
,, Ale tobě se nelíbí Brumbálova prosba, že ne?"
Rafael ji objal kolem ramen a podíval se z okna na ubíhající krajinu. Tentokrát mu ani tolik nevadilo, že odjíždí z Bradavic. Po tom, jak se k němu a Harrymu chovali je dobré si od všech odpočinout a nechat to vyšumět.
,, Jistě, že mi to vadí. Nerad to říkám, ale s Brumbálem souhlasím, bylo by to nebezpečné." odpověděl s odporem.  Bylo to tak ponižující přiznat ředitelovu pravdu a poslouchat ho. Fiorella se sama pro sebe usmála. Lidé se mění a ona doufala, že u jejího přítele nejde jen o chvilkový stav.

Zbytek cesty probíhal v klidu. Rafaela s Fiorellou po cestě nikdo nenavštívil a tak si mohli v klidu povídat. Probrali Ginny, která se svou kamarádkou neprohodila už ani slovo, přičemž se Fiorella málem rozbrečela. Rafael ji ale neřekl proč ho rudovláska tak nesnáší, tak jen hrál blbého, že o tom vůbec nic neví.
Také se zajímali o Harryho výhru z Turnaje tří kouzelných škol, kterou získal. Byla to pěkná suma peněz a protože Rafael svého bratra moc dobře znal, věděl, že si je nenechá. Kdyby jen věděl, že investoval do obchodu dvojčat Weasleyových, asi by  s ním hlasitě nesouhlasil.
Když vystoupili z vlaku, spěchali k přepážce, aby unikli všelijakým pohledům všech okolo. S Harrym si jen zamávali, přičemž se na něj Rafael podíval takovým způsobem, aby věděl, že tu pro něho je ať se děje cokoli. A brýlatý chlapec to pochopil mnohem lépe, než kdyby promluvil.

Na Fiorellu a Rafaela čekala jen Emily Blacková se zářivým úsměvem.
,, Ahoj mami!" usmála černovláska a pevně svou matku objala.
,, Zlatíčko moje, už jsme se tě nemohli dočkat." řekla Emily, když povolila stisk.
,, A já vás." oplatila jí to Fiorella a podívala se na Rafaela, který byl svědkem další šťastné rodiny. Jednou už se takhle cítil, když se seznamoval se Smithovými.
,, Mami, Rafaela už jsi viděla. Bude u nás přes prázdniny." oznámila hrdě dívka. Žena se nepřestala usmívat a pořádně si chlapce prohlédla.
,, Jistě, pamatuji si ho od vidění." řekla a vzpomněla si, když ho viděla v přítomnosti Malfoyových. Fiorella se ale zmínila o tom, jaký teď je. Navíc je to Harryho bratr.
,, Jsem Vám vděčný, že mě u vás necháte bydlet." kývl Rafael trochu nervózně. Nenechal to na sobě však znát.

O domu kde měli bydlet se ale nikdo nezmínil celou cestu co jeli záchranným autobusem. Vystoupili pár minut před malinkým náměstím a postavili se před staře vyhlížející řadové domy. Zvláštní bylo, že mezi domem číslo jedenáct a třináct jeden chyběl. Sama Fiorella nevěděla co se děje, ale když začaly dva domy ustupovat a mezi nimi se objevil ten dvanáctý, byla ohromená.
,, A teď rychle dovnitř." popohnala je spokojeně Emily.