Neříkejte mi Pottere! ✖️

69.

,, Aho, Fiorello." pozdravila nevesele svou kamarádku zrzka, když vstoupila do pokoje. Černovláska jen něco zamručela a kopla svůj kufr pod postel až se ze země zvedly obláčky prachu. Unaveně se posadila na postel a podívala se Ginny do očí.
,, Jsem ráda, že je tvému tátovi líp." řekla upřímně. Byla ráda, že mohla slavit Vánoce s Weasleyovými u sebe doma, alespoň nebude poslouchat tolik keců svého otce na Rafaelův účet, protože se budou všichni starat o pana Weasleyho, který byl zraněný. Stejně si tu přednášku bude muset přetrpět. Proto se hned po příjezdu na Grimmauldovo náměstí zavřela v pokoji.
Ginny se posadila na svou postel hned naproti Fiorelle a smutně se usmála.
,, Nebýt Harryho, asi bychom tu teď tak vesele neoslavovali." přiznala. Černovláska nechápavě přivřela oči.
,, Tak proč vypadáš tak smutně?"
Ginny si povzdechla a přesedla si na kamarádčinu postel.
,, Protože jsi smutná ty. Už je to dlouho, co se to stalo a ty si o tom pořád nechceš promluvit. Vlastně nemluvíš skoro vůbec a já ti chci pomoct." domlouvala jí a při tom sledovala její tvář, která se zdála být čím dál tím smutnější. Fiorella měla pohled upřený na dlaně složené v klíně a jen pokrčila rameny.
,, Tak si běž promluvit třeba s Harrym, jestli o tom chceš mluvit." odsekla. Ginny se ale nenechala odradit.
,, Harry to má teď těžké, nechci aby na to zase myslel."
,,Tak proč to pořád vytahuješ přede mnou?" nechápala Fiorella a zamračila se. Zrzka si povzdechla.
,, Protože Harry už se vyzpovídal Ronovi a Hermioně a ty to taky potřebuješ. Nebo mi řekni co mám udělat, aby ti bylo líp." naléhala s nadějí Ginny, ale Fiorella už žádnou naději neviděla. Byla zklamaná, nešťastná a celou tu dobu z ní dělal Rafael hlupáka. Nevěřila, že jí může být líp.
,, Ginny, ty jsi byla celou dobu proti němu, varovala jsi mě a já tě neposlechla, určitě tě láká mi tohle všechno omlátit o hlavu." prohlásila a zvýšila hlas. Nejhorší bylo, že měli všichni pravdu a ona nedala na nikoho.
,, Nic takového dělat nechci." zakroutila hlavou Ginny.
,, Jen bych si přála, abys na něj zapomněla. Je nebezpečný, podlý a hledí jen na sebe... je to odporný parazit, který ti vleze pod kůži a musíš udělat všechno podle něho... a."
,, Ginny?" zastavila její dlouhé popisování Rafaela zaraženě a pohlédla na svou vystrašenou kamarádku s nakrčeným obočím. Ta si byla vědoma toho, že to přehnala. Nechala se unést, začala myslet na její první ročník a prostupoval jí takový vztek, který nemohla nechat v sobě. Prostě mluvila a mluvila a ani si neuvědomila, že by z toho mohla Fiorella něco vyvodit. A také že ano. Najednou se prudce nadechla a ukázala na ni prstem.
,, Ve vlaku, když jsme se usmířily tak jsi brečela a teď tohle.... co se stalo mezi tebou a Rafaelem?" zeptala se a Ginny bylo podle dívčina tónu jasné, že neodejde, dokud jí to neřekne. Už ale chtěla zkusit její domněnku zapřít, když se Fiorella zase ozvala.
,, A neříkej že nic, protože je jasné že se něco stalo." přikázala jí, ale Ginny prostě nechtěla, aby něco takového věděla... i když pokud by jí všechno řekla, jak hrozný Rafael je, možná by ho Fiorella začala ještě víc nenávidět a bylo by pro ni jednodušší být bez něj. Povzdechla si a přikývla. Nechtěla se koukat do kamarádčiných očí, které se určitě budou plnit slzami, možná ji také začne nenávidět za to, že celou dobu mlčela, ale už to bylo jedno. Musela s pravdou ven.
,, Když jsme chodily do prvního ročníku a já měla ten hrozný deník, tak jsem nevěděla co dělám a poslouchala jsem příkazy Toma. Jenže jsem nebyla při smyslech a Rafael mě jednou v takovém stavu prý potkal, jenže si myslel, že vnímám a tak se začal bát, protože ho prý začal někdo podezřívat. A tak si mě později našel... řekl mi, že ty hrozné věci jsem udělala já a on jen některé. Hodil to všechno na mě a já nesměla nic říct, jinak by mě zabil. Proto ho tak nesnáším." zavzlykala a s uslzenýma očima pohlédla na Fiorellu, která nemohla vydat ani hlásku. Rychle Ginny objala a stále nemohla uvěřit, tomu co jí právě řekla.
,, Chtěla jsem ti to říct... ale... "
,, To je v pořádku." přerušila uplakanou zrzku a hladila ji po zádech. Měla takový vztek a zároveň chtěla plakat také. Věděla, že se Rafael choval hrozně, ale nikdy ji nenapadlo, že by se mohl uchýlit k takovému vydírání a zradě. Začala se nesnášet za to, že mu dala šanci a zamilovala se do něj, on si totiž lásku nezaslouží, on si zaslouží opravdu jen Azkaban. Brzy i jí stékaly slzy po tvářích.

Rafael seděl v koutě tmavé a špinavé cely a házel si s malým kamenem do vzduchu, přičemž ho poté znovu chytil. Tohle bylo totiž to jediné, co mohl na takovém místě dělat, i když věděl, že toho bude mít za chvíli plné zuby a bude si muset najít něco jiného.
Nudil se každým dnem, co na té odporné zemi seděl a to ho nutilo přemýšlet. Jenže on nechtěl přemýšlet, protože se vždy dostal ke stejným myšlenkám. Zůstávaly mu v hlavě jako pijavice, která se nechce pustit a každý den mu připomínaly tu hroznou pravdu. Ani netušil jak je to dlouho, co ho odvedli z Bradavic, možná týdny nebo měsíce...
A každý den, celé dlouhé minuty musel myslet na Fiorellu, Harryho, Amandu, Draca a Umbridgeovou.
Cítil zároveň nenávist, smutek a zklamání ze sebe samého. Měl štěstí, že na něj mozkomorové nijak nepůsobili, protože jinak by se úplně zbláznil, on k tomu tedy neměl daleko ani teď.
Tím kamenem, kterým si pohazoval, vyryl na zeď dvě jména... DRACO MALFOY a DOLORES UMBRIDGEOVÁ, aby nezapomněl na dva lidi, které ze všech nejvíce nenávidí. Celé dny propaloval své písmo vražedným pohledem, jako by měl rozbít tmavou zeď na které psal. Ale to se nestalo. Říkal si, že by si tam měl raději napsat jméno Fiorelli nebo Harryho, ale to bylo moc bolestivé. Veděl to, protože se o to pokoušel. Hned nad velikým D, které tvořilo začátek Dracova jména byla křivá čára připomínající velké F. Nebylo ale dokončené. Prostě nemohl, když věděl, že jí tak ublížil a i jeho bolelo pomyšlení na černovlasou dívku s temně zelenýma očima, která už ho nemiluje, naopak ho ze srdce nenávidí. Doufal, že Amanda dodělala ten lektvar a Fiorella se konečně mohla odprostit od Umbridgeové.
Na zmijozelskou blondýnku také myslel často, ona jediná mu pomohla a dokonce, což doteď nepochopil, mu odpustila vraždu, kterou spáchal. Byl za ní rád a uvědomil si, že je to jeho první kamarádka. V jednu chvíli měl holku, kamarádku i bratra...teď už mu zbyla jen ta kamarádka. Byl si jistý, že s ním nechce mít Harry nic společného. Bolelo ho to. A vždy, když pocítil takovou bolest, podíval se na zeď se jmény a bolest se změnila v nenávist. Bylo jednodušší nenávidět, než litovat.
Ze svých myšlenek ho vyrušila ohlušující rána, která se rozlehla po celém vězení. Tlak, který byl vyvinut na zboření cihel ho odhodil na stranu, čímž mu způsobil ránu na hlavě. Nevěnoval tomu ale žádnou pozornost a rychle se přesunul k mřížím, aby mohl vidět co se stalo. To co spatřil mu vyrazilo dech. Několik vězňů, v čele s jakousi ženou s černými kudrnatými vlasy, rychle prchalo pryč z jejich rozbitých cel. Nevypadalo to, že by si dělali starosti s hlukem, který vydávali. Stále dokola totiž opakovali jméno svého pána.
,, Pán zla si pro nás přišel!"
,, Děkujeme ti, mistře!" volali.
A pak to Rafaelovi došlo, byli to smrtijedi, kteří byli nějakým způsobem osvobozeni. Lord Voldemort je musel sám zachránit, to znamená, ze jde o jedny z jeho nejvěrnějších příznivců.
Chlapec s krvavou ránou nad spánkem ještě dlouho stál, oběma rukama svíral studené mříže a nadával si jak je nemožný, protože právě teď by byl nejraději někde blízko svého bratra, aby ho mohl chránit.