Neříkejte mi Pottere! ✖️

34.

Sirius Orion Black. Bradavický casanova, věrný přítel a rozhodně žádný vrah. Vždy upravené dlouhé černé vlasy měl ulepené a špinavé. Padaly mu do kostnatého obličeje a na vychrtlém těle viselo vězeňské oblečení. Jako kus hadru.
Věřili byste, že právě tento člověk je nedávno uprchlý vězeň? Podle vzhledu možná ano. Po celých dvanácti letech se mu podařilo, jako prvnímu, utéct z té neuvěřitelně depresivní klece jménem Azkaban. A proč tam byl? Údajně je vrah. Vyzdvihněme slovo údajně, je velmi důležité.

Po celou dobu, co ho obklopovaly chladné stěny a chodili ho navštěvovat mozkomoři, jako nějakého zapomenutého přítele. Myslel jen na jedno, na svou Emily. Krásné hnědé vlasy a ten nejhezčí úsměv na světě. Vždy, když mu bylo nejhůř, vzpomněl si na ni a na chvilky strávené s ní. Nejvíce ho však užíralo, že i ona žije v domění, že je to vrah. Nesnášel to slovo, vrah. Takové nedůstojné pro člověka, který nic neudělal. Ovšem, teď to změní, bude tím, za kterého ho celých dvanáct let považovali. Najde svého dávného přítele, dávného. Než to všechno svedl na něj. V krysu se nepřeměňoval jen tak, on krysa byl.
Naštvaně zmáčkl noviny, až se zavířil prach, kterým byly pokryty. Na titulní straně se na něj usmívala zrzavá rodina a zvíře na třináctiletém zrzkovi se mu přímo vysmívala do očí. Ukazovala na něj a říkala: Vrahu! Jsem chytřejší, lepší. Kdo tu hnil v Azkabanu?
,, Drž zobák!" zašeptal vztekle Sirius a zabodl svůj kostnatý prst na krysu. Už blázním, pomyslel si. Nenápadně přiběhl k nějaké jeskyni, na kterou narazil a rychle se do ní schoval. Než začne řešit Červíčka, je někdo důležitější. Někdo, kdo má přednost před dlouho plánovanou pomstou.
Neměl pergamen, ani brk s inkoustem. Proto vzal nedůležitou stranu novin a uhlík, který nosil s sebou od doby, co našel vyhaslé ohniště.
Samozřejmě by nejraději přišel přímo k ní domů, ale ona mu nevěřila, myslela si, že ne vrah. Seděl nad špinavou stranou sovin s uhlíkem v ruce a při této myšlence střelil vražedný pohled po kryse na pohyblivé fotografii. Jako by ji chtěl zabít už zeď a takhle. Chtěl a doufal, že to Petera alespoň bolí, ten jeho pohled.
Povzdechl si, pohodil černými vlasy, kterému padaly do psací plochy a konečně začal.
Po prvních dvou slovech se zastavil, Milá Emily. Jo, dobrý začátek, pochválil se. Na to, že nevěděl, co má přesně napsat, obsáhlo jeho, ne moc úhledné písmo celou stranu.

Když byl hotový, pečlivě dopis složil, proměnil se ve velkého černého psa a vydal se do nočního ticha za svou láskou.
Své útočiště vybral právě blízko jejího domu, vlastně jejich domu. Vybírali ho spolu, utulný, úžasně zařízený a na klidněm místě s velikou zahradou, aby až budou mít děti. Smutně se usmál, tedy, spíš uvnitř, protože pes se moc smát nedokáže. Přál si děti, vždy s nimi počítal.
,, Další věc, co jsi mi zkazil, Červíčku." okřikl ho v duchu.
Tiše našlapoval, tak snad byl tichošlápek, no ne?
Konečně spatřil vchodové dveře, ve tmě viděl opravdu dobře.
Na chvíli se zastavil, posadil se a s novinami v tlamě pozoroval překrásný dům. Byl snad ještě hezčí, než si pamatoval. Byl dojatý pohledem na upravená okna, všude byly květiny, přesně jako domov. Bál se, že po jeho zatčení se odstěhuje a nebude chtít žít se vzpomínkami na něj, ale ona tu zůstala a žila život, jakysi pro ni přál. Zatřásl hlavou a vydal se ke dveřím. Položil před ně dopis a zaškrábal na dveře. Nechtěl je nijak poškodit, to ne.

Emily seděla u jídelního stolu a popíjela čaj. Nemohla usnout. Pevně svírala Denního věštce s, pro ni, velmi důležitou zprávou. Masový vrah Sirius Black je na svobodě. Jako prvnímu se mu podařilo utéct z Azkabanu.
Plakala, takhle v noci, kdy Fiorella spala si to mohla dovolit, ještě jí tu novinku neřekla. Ještě neřekla, že její otec utekl.
Vlastně netušila, jestli jsou to slzy štěstí, nebo strachu z toho, že si pro ni také přijde s zabije ji, jako svého přítele Červíčka. Sledovala jeho šílený obličej. Obličej, který milovala, nebo možná miluje? Je to dvanáct let, nikdy si nikoho nenašla, vlastně žádného jiného muže podvědomě nechtěla. Nalhávala si, že je to kvůli své dceři, ale teď si v klidu mohla říct, že to není kvůli nikomu jinému, než Siriusovi.
Čaj měla dopitý. Chtěla se zvednout a jít spát, nebo se o to alespoň pokusit. Když v tom uslyšela zaškrábání na dveře. Rychle sáhla po hůlce ve svém županu a pomalu zamířila ke dveřím. Nakoukla do kukátka. Nikdo tam nebyl. Pro jistotu otevřela dveře a rozhlédla se kolem. Nikde nikdo. Pokrčila nad tím rameny, asi nějaký malý spratek, co chce lidi vystrašit. Už chtěla zase zavřít, když v tom spatřila špinavý kus novin. Nedůvěřivě ho zvedla a vrátila se dovnitř.

Stálá opřená o vchodové dveře, které hned poté zavřela a pomalu rozložila noviny. Zamávalo na ni písmo napsané uhlíkem, vypadalo tak šťastně, že ho bude číst právě tato žena. Emily toto usměvavé písmo hned poznala. Trhavě se nadechla a rychle se pustila do čtení.

Milá Emily,
Ani nevíš, jak jsi mi chyběla. Celých dvanáct let jsem na tebe myslel a ubíjelo mě, že nemůžu vidět tvůj krásný úsměv. Vím co si o mně myslíš, že jsem vrah. Že jsem zabil celé náměstí mudlů i s Peterem, ale odvedli mě dřív, než jsem ti to stačil vysvetlit. Já to nebyl. To Červíček, on zradil Potterovi. Já vím, je to neuvěřitelné, ale pokud mi věříš, všechno ti vysvětlím. Věříš mi? Otevři dveře. Ale jestli mi nevěříš, zaťukej na ně a já tě nechám být. I když se mé srdce rozpadne na miliony kousků, chci, abys byla šťastná a pokud mě ve svém životě nechceš, budu to respektovat.

                         Miluji tě,
                               Tichošlápek.

Hned jak dočetla rozmazaný dopis, sjela po dveřích a naplno se rozbrečela. Milovala ho a vždy si přála, aby to byl veliký omyl. Aby se spletli a zavřeli nepravého. A teď, po těch letech se to může opravdu vyplnit? Věřila mu? V tu chvíli nad tím nepřemýšlela. Vědět, že stojí přímo za jejími dveřmi jí doháněl k šílenství. Nemohla udělat jinak, než odstranit tu jedinou bariéru, která mezi nimi stála a konečně být zcela šťastná. Vstala, roztřesenýma rukama stiskla kliku a opatrně, jako by se bála, aby ho nevyplašila, otevřela.
A stál tam. Kromě vystouplých kostí a špinavých vlasů přesně takový, jakého si pamatovala. Sirius úlevně vydechl, na nic nečekal, překonal tu jedinou otravnou vzdálenost, která je dělila a políbil ji. Svou Emily. Dal do toho všechny city, které k ní celé ty roky choval. A ona se usmála a pevně svého muže objala.

Po chvilce strávené v objetí Emily zavřela dveře, pro jistotu.
,, Siriusi, ani nevíš, jak ráda tě vidím." vydechla a pohladila ho po tváři. Black se usmál.
,, Jsem rád, že mi věříš. Všechno ti vysvětlím."
Emily však zakroutila hlavou.
,, Nejdřív bych ti chtěla někoho ukázat." široce se usmála, chytla ho za ruku a potichu se vydali po schodech nahoru. Zastavili se před jedněmi z mnoha dveří. Žena mu položila ukazováček na rty, na znamení, že má být zticha a opatrně pootevřela dveře. Siriusovi se naskytl pohled na dvanáctiletou dívku. Černé vlasy měla pohozené na polštáři a klidně spala.
,, Jmenuje se Fiorella Blacková, Siriusi. Naše dcera."

Sirius byl v tu chvíli nejšťastnější člověk na světě. Jeho žena mu veřila, tak moc ho milovala. A on viděl svou dceru, o které celé ty roky nevěděl. Měla vlasy po něm, vždy si přál, aby mělo jeho dítě takové vlasy. Byl na ně hrdý.
Emily však ještě nechtěla, aby ho viděla, zvlášť ne ve vězeňském oblečení, když si celý kouzelnický svět myslí, že je vrah. Také věděla, že v jejich domě nemůže Sirius zůstat. Jako první bude ministerstvo hledat stopy u jeho rodiny. A její manžel to chápal.
Vysvětlil jí všechno, a také o kryse v novinách. O tom, že ji najde a konečně se jeho jméno očistí.
,, Vím, že ho chceš najít, ale naší dceru do toho zatahovat nemudeme." ujistila ho razně. Sirius přikývl.
,, Samozřejmě že ne, tohle je na mně." ujistil ji.

Chvíli se pozorovali. Sirius se usmál a chtivě ji políbil.