Neříkejte mi Pottere! ✖️

84.

Aaron Collins běžel chodbou co mu nohy stačili a při tom se rozhlížel na všechny strany. Naštěstí nikoho nespatřil, všechno šlo podle plánu. Celým jeho tělem proudilo vzrušení, když pomyslel na to, jak důležitý úkol vlastně dostal, cítil se tak potřebný. On byl vlastně hlavní článek toho všeho. Komunikoval s ostatními, kteří se buď starali o smrtijedy, studenty a nebo učitele a věděl tak co se kde děje. A teď, když všechno bylo hotové, musel dané informace doručit.
Konečně se dostal před knihovnu, kde postával Rafael opřený o zeď.
,, Aarone, konečně." vydechl s úlevou, když ho spatřil.
,, Promiň, muselo se čekat na zmijozel, nějaké problémy." omlouval se ihned zadýchaný chlapec.
,, Takže? Všechno je tak jak má být?" zeptal se Rafael. Aaronovi se na táři objevil široký úsměv a přikývl.
,, Jistě. Všichni studenti jsou na kolejích, smrtijedy a jim příbuzné držíme ve sklepení a učitelé jsou zamčeni ve sborovně po tom, co můj bratr předstíral velice závažný problém v naší rodině, který se musí ihned řešit."
,, A nedostanou se ven? Přeci jen, jsou to učitelé a je tam Kratiknot."
Aaron se usmál ještě víc.
,, Nedostanou, stále totiž řeší náš rodinný problém a než prolomí Jonášovo kouzlo, bude po všem."
Rafael byl spokojený a hrdý na svou skupinku nesmrtijedů. Také se usmál, poplácal Aarona po zádech a zhluboka se nadechl.
,, Skvělá práce, teď jsem na řadě já."
S těmito slovy se pomalu rozběhl směrem k chrliči, který hlídal ředitelovu pracovnu.

Vlastně ani nevěděl, jestli je Snape na hradě nebo ne, ale bylo mu to jedno. Pokud ho tam najde, porazí ho v souboji a pokud ne, počká si na něj hezky za ředitelským stolem. Neměl žádné obavy, věděl že tohle zvládne a bude dalším krokem blíž ke svému cíli.
Zastavil se před chrličem a chvilku ho pozoroval. Heslo samozřejmě neznal a teď si uvědomil, že ředitelna bude chráněna právě proti lidem jako byl on.
,, Hledáte něco, Pane Pottere?" uslyšel hluboký chladný hlas někde za sebou. Rychle se otočil a zamířil hůlkou Snapeovi do obličeje, stejně jako to udělal jeho protivník.
,, Vlastně ano, přišel jsem převzít vaše místo ředitele." odpověděl s úšklebkem. Sebevědomí mu v tu chvíli rozhodně nechybělo. Snape jako by ztratil svou kamennou tvář, sice jen na okamžik, ale Rafael si všiml únavy a zklamání, které se mu objevilo v očích.
,, Nedělej to ještě těžší..." řekl tiše. Mluvil upřímně a kdyby v tu chvíli Rafael věděl, že hraje na dvě strany a vlastně po celou dobu dává pozor na Harryho, možná by se nad tím i zamyslel. Ale na to teď neměl čas ani náladu. Tedy, především ten čas.
,, Pane řediteli!" zakřičel z ničeho nic chlapecký hlásek. Snape se chtěl instinktivně otočit, sice to neudělal, ale na okamžik zaváhal a přesně v tom okamžiku měl Rafael poslední šanci na výběr.
,, Mdloby na tebe!" zakřičel a muž v černém hábitu se zhroutil k zemi, přičemž dal Rafaelovi příležitost vidět nebelvírského pomocníka s úsměvem na tváři.
,, Aarone, proč tu jsi?" zeptal se aby prolomil ticho, i když odpověď mu byla jasná. Chlapec pokrčil rameny.
,, Chtěl jsem ti pomoct. To byla hračka, co?" zasmál se a pohlédl na Snapea ležícího na chladné zemi. Rafael se musel zasmát. Byl jako Amanda v klučičí verzi, stejně nápomocný a nebelvírský vyvrhel stejně jako ona ve zmijozelu.
,, Tak jdeme?" ozval se po chvíli znovu Aaron. Rafael sebou trhl, rychle pokýval hlavou a snažil se zahnat myšlenky na mrtvou kamarádku.
,, Potřebuju abys zařídil několik věcí. Všichni studenti ať přijdou do Velké síně, chci přinést všechny hůlky smrtijedů, kteří jsou ve sklepení a ať jde alespoň deset našich lidí do sborovny a všechno řeknou učitelům, kteří ať také přijdou do Velké síně." vyjmenovával na prstech, zatímco Aaron poslouchal. Když si vše ještě jednou zopakoval, otočil se a pádil chodbou pryč.
Hned jak zmizel za rohem, vykouzlil Rafael nosítka a se Snapem zamířil do ředitelny. Chrlič mu při tom sám od sebe uhnul z cesty. Byl tu nový ředitel.

Ihned jak za sebou zavřel dveře, použil jednoduché kouzlo aby Snapea vzbudil a posadil se za ředitelský stůl, přičemž si pohrával s černou hůlkou. Hned jak se smrtijed vzbudil, vstal a marně hledal hůlku v hábitu, pak si ale všiml, že ji má Rafael a tak to vzdal.
,, Čeho se tu přesně snažíš dosáhnout?" povzdechl si muž. Rafael se pousmál.
,, Mám pro vás dvě možnosti. Buď se přidáte ke mě nebo vás zabiju." řekl ignorujíc položenou otázku. Snape chvíli nic neříkal. Musel mu nějak vysvětlit, že on není ani na jedné straně, že byl celou dobu věrný Brumbálovi, který všechno pozoroval ze svého obrazu na stěně.
,, Ničemu, nerozumíš. Nevíš kdo doopravdy jsem." poznamenal tajemně a Rafael se zamračil. Položil hůlku na stůl, pomalu se zvedl a přistoupil blíž k bývalému profesorovi lektvarů.
,, Jste smrtijed, který dělá co mu jeho pán řekne."
,, Mýlíš se, Rafaeli." ozvalo se místností. Rafael ztuhl a na okamžik pevně zavřel oči. Tohle se mu zdálo, muselo. Nemohl si ale pomoci a pomalu se otočil na řadu obrazů ve kterých posedávali bývalí ředitelé, kteří v tuhle chvíli poslouchali každé slovo. A pak ho spatřil, Albus Brumbál byl v úplně posledním obraze a pozoroval ho tím svým rentgenovým pohledem. Zatímco Severus nejevil žádné známky překvapení, Rafael na Brumbála zíral s otevřenou pusou.
,, Jak je to možné?" vydechl ohromeně.
,, Všichni ředitelé, kteří jsou po smrti tu mají své místo." odpověděl s klidem Brumbál. Rafael si povzdechl. Mohlo ho napadnout, že tu bude.
,, A v čem se tedy pletu?" zeptal se p chvíli ticha, kdy se snažil vstřebat tuhle novou informaci.
,, Severus dohlíží na Harryho, už od začátku na něj dává pozor, není na Voldemortově straně." odpověděl starý muž v obraze. Rafael se otočil zpět ke Snapeovi.
,, Vy tedy jste špeh?"
,, Samozřejmě."
,, A snažíte se zachraňovat Harryho?"
,, Ano."
,, Ale vždyť jste ho zabil!" nenechal se jen tak přesvědčit a prstem ukázal na Brumbálův obraz.
,, Na mou žádost." vmísil se do konverzace Albus. Tohle bylo trochu moc informací, které si musel Rafael utřídit v hlavě.
,, Takže vy jste po něm chtěl, aby vás zabil? Místo Draca?"
,, Přesně tak."
,, Celou dobu je tedy proti Voldemortovi."
,, Konečně ti to došlo." utrousil Severus. Chlapci se nelíbilo, že mu přestal vykat, ale to byl v tu chvíli jeho nejmenší problém.
,, No výborně, to celou situaci zjednodušuje." řekl si pro sebe Rafael a zamyšleně při tom Snapea pozoroval.
,, Rafaeli, prosím tě..."
,, Vy buďte zticha!" zarazil ustaraného Brumbála a mávl rukou, jako by odháněl otravnou mouchu.
,, Snape, nezabiju vás, protože potřebuji aby Harry žil, ale odejdete z Bradavic, ty jsou teď moje." prohlásil vážným tónem. Severus věděl, že s Rafaelem, který si něco vezme do hlavy nebude pořízení, přesto se mu opravdu nelíbilo, co se tu dělo. Začínal být dost naštvaný. Bez své hůlky byl ale bezbranný.
,, To je absolutní blbost." řekl naštvaně a založil si ruce na hrudi. Rafael už také nebyl nejklidnější, cítil vztek na Snapea, který ho neposlechl a na Brumbála, který ho nesouhlasně pozoroval ze svého obrazu.
,, Tohle nechceš udělat..." začal znovu mrtvý ředitel.
,, Říkal jsem, ať jste z ticha!" zakřičel, jeho nervy už to nevydrželi.
,, A Pánovi zla řeknu, že jsem přenechal Bradavice sedmákovi, který ani nevyšel školu!" zvýšil hlas už i Snape, který toho měl tak akorát dost. Ale Rafael také.
,, Buďte sticha! Oba dva! Snape, vy si něco sakra vymyslete, zase tak stupidní nejste a okamžitě vypadnete, nebo vám s tím pomůžu!" zařval z plných plic a rychle oddechoval. Nečekal ani třicet vteřin, zamířil na muže hůlkou a znovu ho poslal do bezvědomí. Přivázal ho k židli co nejpevněji, jeho hůlku si nechal u sebe a s prásknutím dveří vyběhl z místnosti.

Chodby byly prázdné, protože všichni na něj čekali ve Velké síni kam měl také namířeno. Po cestě se snažil uklidnit a zhluboka dýchal. Ani nevěděl co ho víc vytočilo, jestli klidný Snape nebo otravný Brumbál. Na druhou stranu byl ale spokojený, že se mu všechno povedlo podle plánu a Bradavice jsou opravdu jeho. Touhle myšlenkou se konečně opravdu zklidnil a konečně spokojený rozrazil dveře od Velké síně.
Přes zdi byl slyšet šepot, ale když vešel, nikdo ani nedutal. Bez jediného ohlédnutí kráčel rychlými kroky uličkou mezi stoly přímo ke stupínku na kterém stával Brumbál. Černý hábit za ním vlál a bílé vlasy zářily v šeru, které v celé síni panovalo. Všiml si, že profesoři tu ještě nejsou, ale to mu náladu nezkazilo.
Postavil se za pult, párkrát mávl hůlkou a celá místnost se rozzářila pod světlem mnoha svíček. Poté se konečně podíval na všechny studenty. Seděli u kolejních stolů a sledovali ho. Někteří byli zmatení, jiní se pyšně usmívali, protože věděli, že na tomto úspěchu mají také svůj podíl. Pohledem se zastavil u Fiorelli, asi instinktivně, jinak opravdu netušil proč to udělal. Ale pozoroval ji delší dobu. Dívka se tvářila stejně zmateně jako většina ostatních a možná měla i trochu strach. Pohled mu oplácela.
Ve chvíli kdy Fiorelle poklepala na rameno Ginny se Rafael probudil z toho menšího tranzu a znovu se zaměřil na celou místnost.
,, Milý studenti, asi si říkáte, proč tu teď všichni sedíte a co já dělám zrovna tady." mávl rukou přes prostor, kde stál učitelský stůl. Nikdo nic neříkal i když opravdu všichni, kteří nepatřili do Rafaelovi skupiny si tyto otázky položil.
,, S několika pomocníky jsem přemohl smrtijedy, kteří naší školu už nějakou dobu obývali a převzal jsem Bradavice do svých rukou!"
Celou síní to zašumělo.
,, Ale ty jsi smrtijed!" zavolal někdo od od nebelvírského stolu. Rafael čekal, že ho tahle poznámka nemine a proto zachoval klid.
,, Ano, mám na předloktí znamení zla, to ale neznamená, že jsem lordu Voldemortovi věrný. Stejně jako někteří studenti tady v Bradavicích, kteří nemají na vybranou a proto jsou na mé straně. Přidejte se ke mně a udělejme z této školy zase místo, kam se rádi vracíme, kde jsme doma a já vám zaručím, že smrtijedi už vás tu nebudou utlačovat!"
V tom, což Rafael vůbec nečekal, se ozval potlesk a jásot. Studenti se začali zvedat z lavic a smát se. Najednou jim bylo jedno, že tleskají Rafaelovi Potterovi, protože mohli konečně volně dýchat, bez násilí a mučení. Nejhlasitěji se radovala Fiorella, která nedokázala udržet slzy, když sledovala, jak je právě Rafael zachánil, a Aaron s ostatními ze skupiny.
Rafael je všechny sledoval a nemohl uvěřit tomu co viděl a slyšel. Oni ho opravdu berou, děkují mu a mají ho rádi. Byl to hřejivý pocit vítězství. Usmál se.
Najednou se ale otevřeli dveře a do síně vstoupili učitelé za nimiž kráčelo asi deset studentů z šestých a sedmých ročníků.
,, Co se to tu děje?" zakřičela profesorka McGonagallová a otočila se kolem dokola, aby si prohlédla všechny šťastné studenty a Rafaela stojícího na místě určené řediteli.
,, Rafael nás zachránil, paní profesorko, je to náš hrdina!" zakřičel z vesela Aaron.