Neříkejte mi Pottere! ✖️

75.

Sirius byl konečně doma. Nikdo tomu nemohl uvěřit, že se opravdu vrátil a ještě víc jim vyrazilo dech, že to dokázal Rafael Potter. Fiorella ani Harry najednou nevěděli jak se mají zachovat, zvlášť když jim poté události vůbec nedal vědět. Nenapsal jim jediný dopis proč to udělal.
Sám Sirius mu byl velice vděčný i když o svého zachránce začínal mít obavy, zvlášť po tom, co tak dlouhou dobu mluvil se Smrtí. Hned jak se Rafael totiž vrátil nevypadal vůbec dobře. Po celou cestu ministerstvem zpět domů nepromluvil.

A nemluvil ani dalších několik dní, čehož si všimla i Amanda, která přijela domů na vánoční prázdniny. Rafael byl zavřený v pokoji, odmítal vyjít ven a všem říkal, že potřebuje přemýšlet. Byla to pravda, slova jeho stvořitelky mu vrtala hlavou a nemohl myslet na nic jiného, jako by ho zžírala uvnitř.
Buď ležel na posteli, pochodoval sem tam po pokoji nebo posedával za oknem.
Stále si nějak nedokázal představit co ho čeká za oživení Siriuse Blacka. Nějaký bolestivý trest? Jeho už ale bolest postihla. Hned jak totiž vyběhl z kamenného oblouku, ucítil tu samou bolest v srdci jako když se vrátil lord Voldemort. Bylo to snad ono? Nevěřil, že takové malé zranění myslela Smrt jako trest. Podle toho jak o tom mluvila to bude něco velikého.
Mělo ho to přinutit litovat svého činu? Možná ano, ale on toho nelitoval ani vteřinu. Zvlášť po tom, co mu přinesla Fiorellina sova dopis. Právě ho držel úhledně rovný, protože ho stále uhlazoval a četl, nevypadalo to, že ho přinesla nějaká sova přeložený a srolovaný.

Milý Roberte,
Všichni ti chceme poděkovat za ten nejlepší vánoční dárek. Velice si ceníme tvé snahy a doufáme, že se máš dobře a nic se ti nestalo. Táta už si hraje s dvojčaty a to jen díky tobě...
Ty víš, kdo tohle píše a věř mi, že tyto časy nejsou jednoduché pro nikoho. Bude tedy lepší, když se nějakou dobu neuvidíme. James s tím souhlasí, ještě není správný čas na shledání. Nezapomněli jsme, i když na tento dárek také nezapomeneme.

Zatím se loučí nová prefektka, James a šťastný otec.

Nemohli napsat dopis Rafaelovi Potterovi a to co udělal, proto tento dopis nedával moc smysl, ale Rafael přesně věděl co tím myslí. Fiorella, která se stala nebelvírskou prefektkou, Harry, který byl v dopise jmenován jako James a všichni ostatní jsou velice šťastní a vděční za to co udělal. Jenže ani jeden z těch dvou pro které to dělal se s ním stále nechtěli vidět, nemohli mu odpustit co provedl a chlapec přesně věděl, že nevědí jak se zachovat. On pro ně už ale nemůže udělat víc. Tohle bylo všechno, ten největší zázrak a přesto to nebylo dost.
Štvalo ho to, cítil se kvůli tomu špatně a když nad tím tak přemýšlel, už chápal co chtěla Smrt říct. Neměl se zamilovat, protože přesně takhle situace ho brzdí v tom co by měl udělat. V ničení kouzelníků, kteří chtějí přelstít smrt.
Kdyby se nezamiloval, neseděl by teď jako hromádka neštěstí... jednal by.

Nerozloučil se s Amandou, když odjížděla zpět do Bradavic, začínal si uvědomovat, že mu na ní moc záleží a to je přeci jeho slabina, ne? Stal se slabým. Tohle si opakoval pořád dokola, stejně tak slova Smrti, což mu začalo ohrožovat zdravý rozum. Po nějaké době strávené jen sám se sebou se z toho stal jediný bod na který se upínal.
Bylo po novém roce, poté únor, březen... neodpovídal na Amandiny dopisy a ani je neotevíral. Zakázal se starat o ostatní, přemýšlet nad Harrym a Fiorellou.
Po dlouhých měsících zjistil jedno, už se nesmí k nikomu vázat, ani láskou ani nákloností, potom bude přeci slabý a on chtěl něčeho dosáhnout. Vždyť dívka kterou miluje o něj nemá zájem, nechce ho vidět tak proč se nad tím dál trápit? Stále víc se mu dařilo se odtrhnout od ostatních.
Až do jednoho dubnového dne.

,, Náš syn! U Merlina, proč zrovna on!" vzlykala paní Greenová v pevném obětí se svým manželem. Její nářek vytrhl Rafaela z přemýšlení a polekal se. Podle významu jejích slov mu bylo jasné co se stalo. I když to bylo nyní proti jeho pravidlům, posmutněl když si vzpomněl na Amandu, která se v Bradavicích jistě brzy dozví tu hroznou novinu. Rychle zakroutil hlavou a snažil se na ni nemyslet. Jenže čím déle seděl na posteli a poslouchal naříkání, nedokázal si pomoci a musel sejít dolů.
Pomalu tedy scházel schody, pláč byl stále hlasitější, ale on ho vytěsnil a jediné co vnímal byl pohled na Felixovo mrtvé tělo ležící na podlaze před vchodovými dveřmi. Oči měl otevřené dokořán, jako by svůj poslední pohled chtěl věnovat svému domovu. Nikde žádná krev, pouze prázdný výraz.
Nad mrtvolou stáli otec s matkou a oplakávali své dítě.
Rafael se v tu chvíli rozhodně nechtěl na nic vyptávat ani jim do této chvíle zasahovat a tak jen stál na posledním schodě a bez jakéhokoli pohybu a celou situaci tiše sledoval.
,, Za chvilku tu bude Amanda..." hlesla paní Greenová a podívala se manželovi do očí. Ten se slzami v očích přikývl.
,, Ano, neměla by ho takhle vidět." řekl nahlas její myšlenku. Mávl hůlkou a v tu chvíli se odněkud objevila šedivá deka, která přikryla Felixovu mrtvolu. Paní Greenová se trhavě nadechla.
,, Jak nám ho mohla ještě takhle přinést... před dveře jako lovnou zvěř?" kroutila zdrceně hlavou a znovu se hlasitě rozplakala.

Po pár minutách se ozval hluk směrem z velikého krbu ve kterém se náhle objevila Amanda s rudýma očima a protože jí asi vytáhli z postele, měla na sobě ještě pyžamo a přes sebe hozený župan. Jediné na co upnula zrak byla postava pod šedou dekou a rychle k ní přiběhla.
,, Felixi...!" zakřičela a chtěla odhrnout látku, ale pan Green jí to nedovolil.
,, Ne, Amando, nech ho." domlouval jí, zvedl ji za loket a silně objal. Dívka se celá třásla, ale nespustila pohled ze svého bratra. Jejího jediného bratra, kterého tak milovala. Vždycky si přála být jako on, tak chytrý a kamarádský... ke komu měla teď vzhlížet? Felix byl navždy pryč...
,, Kdo to byl?" zašeptala a pohledem pobízela oba své rodiče k odpovědi. Do hlasu se jí vkradl vztek, který jí postupně nahrazoval smutek.
,, Byla to... byla to Ornella." odpověděla po krátké chvíli ticha paní Greenová znechuceně. Amanda vytřeštila oči. Nemohla tomu uvěřit, jak mohla zavraždit Felixe jeho přítelkyně? Vypadali spolu tak šťastně, dokonce to vypadalo, že by se mohli za chvilku i vzít. Jak mohla něco takového udělat?
,, Je to smrtijedka." řekl pan Green jako by své dceři četl myšlenky. To byl pro Amandu další šok. Jak si toho mohla nevšimnout? Co je to za sestru? Tedy, byla...
Najednou se otočila, jako by si na něco vzpomněla a pohledem se střetla s tím Rafaelovým. Rychle se vyprostila z otcova sevření a běžela za svým kamarádem.
,, Rafaeli, ty s tím dokážeš něco udělat, žejo?" zeptala se naléhavě a chytila překvapeného chlapce za ruce. Její smutek a beznaděj byla až hmatatelná a Rafael se mohl snažit jak chtěl, ale bylo mu jí líto, opravdu ano. Amanda naštěstí nevěděla že oživil Siriuse Blacka, jinak by po něm chtěla další zázrak, který by už prostě nemohl riskovat. Přesto jí ale slova Potomek smrti říkala, že by mohl něco udělat, cokoli. Ale nešlo to.
,, Je mrtvý, Amando, je mi to líto." zakroutil zklamaně hlavou. Dívka už se na nic neptala, pevně ho objala a plakala mu do ramene. Rafael chvíli váhal, ale objetí jí opětoval.

Po pár dnech nepřetržitého smutku, vzteku na smrtijedy a spoustu slz se nic nezměnilo. Možná jen, že ztráta syna a bratra způsobila větší angažovanost ve Fénixově řádu a neustálé vykřikování sprostých a nenávistných slov slyšitelných z Amandina pokoje. Ještě se nechtěla vrátit do Bradavic, slíbila ale, že za tři dny už pojede.
Právě den před jejím odjezdem se v krbu Greenových najednou objevil Albus Brumbál.
Nikdo jeho návštěvu nečekal, takže byli všichni velice překvapení, když ho viděli vycházet z krbu. Tedy, viděla ho jen Paní Greenová, která právě v obývacím pokoji oprašovala rámečky na fotkách a vzpomínala.
Rafael jen ze svého pokoje uslyšel její výkřik a už si myslel, že Ornella znovu zaútočila. Bez jediného zaváhání seběhl schody s hůlkou v ruce připravený zaútočit.
Když ale spatřil ředitele Bradavic, naštvaně sklonil hůlku dolů.
,, Dobrý den, Rafaeli." pozdravil slušně ale ne moc vesele Brumbál.
,, Co si přejete?" zeptala se paní Greenová s nuceným úsměvem a  položila svou hůlku na poličku.
,, Chtěl jsem vám říct upřímnou soustrast."
,, To je od vás velice laskavé." přikývla žena, která byla na tuhle větu už zvyklá a upřímně už jí lezla krkem.
,, A také si potřebuji promluvit s Rafaelem." dodal a podíval se zpět na mračícího se chlapce.
,, Pojď, půjdeme se projít."