Neříkejte mi Pottere! ✖️

57.

Harryho poslední úkol se nebezpečně blížil, už dokonce věděl o co půjde. Že bude muset vejít do bludiště a překonat různé nástrahy.
Rafael byl od té zvláštní události zamlklý a rozhodně tomu nepomáhali ostatní studenti, kteří vytvářeli takových teorií, že už nikdo nevěděl, co je pravda.
Amanda se s ním snažila nějak domluvit, ale nikoho neposlouchal, ani Fiorellu, na kterou ale neustále myslel. Docházelo mu, co se mu na té chodbě stalo a měl z toho zvláštní pocit. Ulevilo se mu, to ano, ale časem se cítil znovu sám a když se na to konečně podíval pořádně, věděl co má udělat. Nemohl tomu nijak utéct a ani to v sobě dusit, nemohl si donekonečna nalhávat, že city jsou k ničemu. Sám totiž na vlastní kůži poznal, že tomu tak není.

Bylo pár dní před posledním úkolem, právě odcházel z hodiny přeměňování  a měl namířeno do knihovny, aby Harrymu našel novou knihy o nějakých obranných kouzlech. Snažil se bratrovi pomoci co nejvíce, ale zároveň se vyhýbal Ronovi a Hermioně což k sobě moc nesedělo.
Šel tedy ke knihovně, když ho najednou zastavila Fiorella, na což nebyl absolutně připravený.
,, Rafaeli." zastoupila mu cestu a pozorovala ho tím svým starostilvým pohledem, který v poslední době používala hodně často. Zmijozel jen stál a zíral na ni jak na osmý div světa.
,, Hele, takhle už to dál nejde, já- "
Ale svou myšlenku už nedořekla, protože jí zastavily Rafaelovy rty. Už to nemohl odkládat, dusilo ho to a nyní se mohl konečně nadechnout. Najednou, jako by se mu všechna ta tíha ztratila a konečně dostal to, po čem celou dobu toužil.
Fiorella byla tak překvapená, až se chtěla štípnout, jestli nejde o sen, ale věděla, že takhle šílené sny by se jí nikdy nezdály. Byla ale šťastná, vždyť i ona, aniž by si to pořádně uvědomila, toužila po tom samém.
,, Nic neříkej." zašeptal když se odtáhl. Fiorella omámeně přikývla, chytila Rafaela za ruku a společně zamířili do knihovny.
Dívka tomu stále nemohla uvěřit, usmívala se jako sluníčko a sledovala nechápavé pohledy ostatních, hledících jejich spojené ruce. Začala vesele poskakovat, což Rafaela trochu znervózňovalo. Byl ale rád, že to udělal, že už se za to nestydí a konečně z toho má dobrý pocit. A Fiorella také.

Netrvalo dlouho a o jejich vztahu se dozvěděli celé Bradavice, jak jinak. Nikdo už Rafaelovo chování nechápal, nejdřív pláče, potom začne chodit s nebelvírskou Fiorellou Blackovou, bylo to zvláštní. Jen Amanda s Harrym    to brali dobře a s radostí koukali jak je Rafael šťastný. A on opravdu byl, i přes to, že měl Harry za dva dny soutěžit.

,, Rafaeli, psala jsem rodičům, že u nás budeš přes prázdniny." oznámila Fiorella svému příteli, právě když leželi v trávě s výhledem na Černé jezero. Byl červen, teplo a také poslední měsíc před odjezdem na dva měsíce.
,, Opravdu?" nakrčil obočí a se zájmem dívku pozoroval.
,, Hm, nevadí jim to, ale bohužel nebudeme bydlet v našem domě, ale v domě mého táty." řekla, ale i přes zklamání, že už nebude ve svém krásném pokoji se jí líbila představa bydlet v Siriusově starém domě.
,, A to je kde?"
,, Je to přísně tajné." zašeptala s vážnou tváří. Pak se ale zase usmála.
,, Ale mě je jedno kde budu, hlavně že tam budeš ty." začervenala se a jemně ho políbila. Rafael se usmál, poprvé se opravdu hřejivě, bez žádné přetvářky usmál. Víc už ale neudělal a Fiorella ani nechtěla, věděla, že je to pro něho těžké.

Hezké chvilky ale museli někdy skončit a tentokrát to bylo kvůli poslednímu úkolu, který musel Harry zvládnout. Než se všichni nadáli, už seděli na tribunách a hleděli na čtyři soutěžící, kteří nervózně postávali před obrovským temným bludištěm. Rafael si byl jistý, že je jeho bratr dostatečně připraven, sám dohlížel na jeho učení užitečných kouzel.
Když byl Harry povolán, aby vstoupil do bludiště, Fiorella Rafaelovi stiskla ruku za což byl vděčný.
Její počínání se neobešlo bez zamračených pohledů Ginny a Zachariáše, nebo naopak úsměvů ze strany Amandy Greenové. Ostatní nevěděli co si o tom myslet, jako například Draco, který si nikdy nemyslel, že bude Rafael šťastnější než on sám.
Fiorella se po těch všech čumilů ohlédla, hlavně tedy po Ginny, jejíž kamarádství nechtěla nikdy ztratit, ale co mohla dělat?
,, Nech je být." řekl tiše Rafael, když zjistil kam kouká. Fiorella sebou trhla a odtrhla pohled od rudovlásky, která ji také pozorovala.
,, Máš pravdu." vydechla a opřela si hlavu o jeho rameno. Rafaelem projel pocit štěstí a spokojenosti.

Po dlouhých chvílích napjatého šuškání se nad bludištěm objevili červené jiskry, přičemž všichni doufali, že nejde o jejich šampiona. Byla to Fleur, chudák celá vystrašená. Nakonec došlo i na Viktora Kruma. Bradavičtí studenti začali být netrpělivý, kdo bude výherce. Nebelvír proti mrzimoru, Harry proti Cedricovi. Rafael na svého bratra myslel bez přestání a doufal v jeho skórování.
Když najednou ucítil divné škubnutí celým tělem. Trhavě se nadechl a zkřivil obličej bolestí.
,, Děje se něco?" strachovala se Fiorella a starostlivě ho pozorovala. Zmijozel jen mávl rukou.
,, Ne, nic. Jsem v pořádku." odpověděl. Opravdu mu bylo za chvilku zase dobře, což nechápal. Nevěděl co se to s ním stalo, ale odůvodnil si to stresem kvůli Harrymu.
Zničeho nic se před vchodem do bludiště objevil Harry společně se Cedricem. Vypadalo to, jako by se přemístili, což nikomu nepřipadalo divné, proč také? Tribuny začaly jásat, že se soutěžící vrátili, jen Rafael se mračil, cítil totiž smrt. A v tomhle se nikdy nemýlil. Zaostřil na dvojici šampiónů a konečné mu to došlo, Harry plakal nad tělem svého spolužáka, který nedýchal. Byl mrtvý.
,, Fiorello, tohle není šťastný konec." řekl vážně. Dívce to hned došlo, jako to začalo docházet všem, kteří dvojici déle pozorovali. Hlavně otec Cedrica, pan Diggory seběhl dolů a když tu hroznou pravdu zjistil, padl na kolena a začal naříkat. Poté už to pochopili všichni. Začali naříkat a vystrašeně jeho tělo sledovali.
,, U Merlina." zašeptala Fiorella a dala si dlaň před pusu. Rafael jí stiskl ruku, ale hned nato vyběhl z místa za svým bratrem. Když tam ale dorazil, Harryho nespatřil. Viděl jen, jak ho profesor Moody vede do hradu. Nechal to tak, vždyť Alastor Moody byl dobrý profesor, určitě mu pomůže.
Svůj pohled obrátil k mrtvému studentovi z mrzimoru, nad kterým se skláněl jeho zdrcený otec. A všichni plakali, na tribunách i učitelé. Teď si uvědomil, jak je smrt strašlivá, koho všeho to potom bolí a on je její součástí. Je s ní svázán a nikdy se tohoto titulu nezbaví. Nikdo se na něho nepodívá normálně, zvlášť teď ne. Paralizovaně hleděl na Cedrica a vyrušil ho klidný hlas Albuse Brumbála.
,, Přijď za hodinu do mé pracovny, Rafaeli" řekl mu a rychlým krokem odešel i s profesorkou McGonagallovou a Snapem. Rafael nikam chodit nechtěl, ale byl zvědavý, co mu ředitel chce. Svůj pohled z těžkostí obrátil na druhou stranu, aby našel Fiorellu, ale ta jak na zavolání, k němu už rychlými kroky mířila.
,, Pojďme pryč." řekla tiše, chytla ho za ruku a táhla směrem k hradu.
,, Chudák Harry." zanaříkala.
,, Něco mi na tom nehraje." zamyslel se Rafael, ta bolest, která mu projela celým tělem byla zvláštní a měl pocit, že to nějak souviselo s mrtvým Cedricem.
,, To je tak hrozné, příšerné a smutné." mluvila dál černovláska, jako by Rafaela vůbec neposlouchala. Ten se zastavil a pohlédl jí do očí.
,, Hlavně se uklidni, lidé umírají dnes a denně." řekl, přičemž se Fiorella zamračila.
,, Jak tohle můžeš říct? Cedric byl mladý, měl před sebou krásnou budoucnost a teď je mrtvý! Trochu úcty!" křikla, otočila se a rychlým krokem mířila do hradu.
Rafael si povzdechl a sám zamířil stejným směrem. Bylo to všechno nějak divné, vždyť slibovali, že se nikomu niv nestane, že bude turnaj bezpečný.

Tu hodinu před schůzkou strávil ve zmijozelské společenské místnosti, kde museli být všichni studenti zmijozelu. Někteří, hlavně ti mladší si zalezli do svých pokojů, kde vedli ještě dlouhé debaty, jiní to řešili před ostatními ve společence.
Rafael se celou dobu držel stranou a, ať si říkal co chtěl, docela se za Brumbálem těšil. Snad mu řekne něco důležitého a konečně vypadne od všech zmijozelských. Jediná osoba, která si ho všímala byla Amanda, ale na ni neměl náladu.

Stál u kamenného chrliče a vzpomínal, jestli mu Brumbál řekl heslo, ale měl pocit, že ne. Naštěstí ale uslyšel kroky, které patřily unavenému řediteli. Albus Brumbál opravdu nevypadal nijak klidně, ani vyrovnaně jako jindy, ale starostlivě, jako by měl všechny problémy světa na svých bedrech.
,, Jsem rád, ze jsi přišel." řekl s mírným úsměvem starý muž, na nic nečekal, řekl heslo a oba pustil dovnitř.
Rafael se posadil do křesla naproti Brumbálovi a zvědavě vyčkával.
,,Je tu pár věcí, které bys měl vědět. Některé řeknu všem, jiné jen tobě." začal pomalu ředitel. Chlapec ho popohnal naléhavým pohledem a tak pokračoval.
,, Mluvil jsem s Harrym a poslal ho spát, dnes toho zažil více než dost. Vypověděl mi všechno, co se stalo."
,, Víte, nějakou dobu před tím, než se Harry vrátil mnou projela taková zvláštní bolest. Může to s tím nějak souviset?" přerušil ho naléhavě. Úplně v tu chvíli zapomněl na nenávist, kterou k řediteli cítil.
,, Myslím, že ano." odpověděl Brumbál.
,, On se totiž vrátil, lord Voldemort se vrátil."