Neříkejte mi Pottere! ✖️

71.

Když se jednoho dne podíval Rafael na svůj kalendář vyrytý do zdi, s překvapením zjistil, že už je červen a za tři týdny pojedou všichni studenti z Bradavic domů na prázdniny... kromě něho. Povzdechl si a sjel podél zdi do sedu. Začínal se smiřovat s tím, že se z Azkabanu nikdy nedostane. Proč by ho také měli propustit? Vždyť pro všechny je jednodušší zavřít potomka smrti a dál se o to nestarat. A pak že on je bezcitný. Nad tím se musel zasmát, hned s tím ale přestal, protože si uvědomil, jak šíleně musí v tu chvíli vypadat.
Najednou přes zeď uslyšel zakašlání z vedlejší cely. Za tu dobu, co byl zavřený se mu nestalo, že by byl nějaký vězeň v jeho blízkosti. Tedy, asi tu byli ti smrtijedi, které viděl utíkat, ale ne hned vedle.
Rozhodl se to ale ignorovat, stejně šlo o nějakého špinavého grázla. Jenže v tu chvíli onen člověk promluvil.
,, Jsi to ty, Rafaeli Pottere, že?" zeptal se. Chlapec ihned poznal, že je to muž a také přesně věděl kdo to je. Vůbec ale nechápal, jak se sem mohl dostat.
,, Co tu děláte?" zeptal se překvapeně Rafael a po čtyřech přelezl blíž ke zdi, aby mu nic neuniklo. Uslyšel povzdechnutí a jako by muž mačkal papír.
,, Jsem tu zavřený, to tu dělám." odpověděl naštvaně a s nenávistí v hlase. Rafael se zamračil a bouchl do zdi.
,, Odpovězte mi normáně, protože vážně nechápu, co dělá Lucius Malfoy v Azkabanu."
Místo odpovědi ale znovu zaslechl šustění papíru a v dalším okamžiku mohl spatřil, jak se před mříže jeho cely objevily zmuchlané noviny Denního věštce, které mu pan Malfoy přistrčil po chladné zemi.
,, Přečti si to, za všechno může tvůj bratr." zasyčel, ale Rafael už ho neposlouchal, rychle si vzal noviny ze země, jako by mu je měl každou chvíli někdo ukrást a začal číst. Každou větou se tvářil víc překvapený.
Hned na titulní straně byla veliká fotka Harryho, který nevypadal úplně při smyslech a musel ho přidržovat Brumbál. Prakticky celý výtisk byl o Ministerstvu kouzel, které konečně přiznalo, že se lord Voldemort vrátil. Konečně, pomyslel si Rafael a otočil na další stranu, kde mělo být vysvětleno proč.
Obávaný černokněžník se prý sám objevil na ministerstvu, když se snažil získat věštbu, kterou mu ale Harry samozřejmě nedal. Velice stručně, protože nikdo úplně nevěděl co se stalo, bylo popsáno dobrodružství Harryho Pottera a jeho přátel, kteří hrdině bojovali proti smrtijedům.
Rafaela tahle zpráva rozčílila, když si uvědomil co všechno se mohlo jeho bratrovi stát a už vůbec si nechtěl připustit, že by se tam mohla připlést i Fiorella. Cítil strach, což nebyl zrovna častý pocit.
Na další straně se poté mohl dočíst, že Albus Brumbál se stal znovu ředitelem, což Rafaela, ač byl překvapen, potěšilo a také, že Lucius Malfoy byl zavřen do Azkabanu za smrtijedství. Zatím se mu to zdálo jako příval příznivých zpráv, kdyby ovšem noviny nedočetl dokonce. Několikrát si musel ten jeden odstavec přečíst, aby mohl vstřebat tuto hroznou informaci. Vytřeštěnýma očima se poté zastavil na jedné větě, kterou si přál ze zmuchlané stránky vymazat.

... Sirius Black zavražděn svou sestřenicí Belatrix Lestrangeovou...

Dokázal si živě vybavit zdrcenou Fiorellu, která pláče nad smrtí svého nedávno nalezeného otce. Jak jí slzy stékají po tvářích, které nedokáže zastavit a proklíná Belatrix, která si to určitě užívala.
A Harry... přišel o svého kmotra, o člověka, který mu byl jako otcem a Rafael věděl, že pro Harryho znamenal hodně, možná i víc než bratr.
I když se Siriusova smrt Rafaela osobně nedotkla, bolely ho představy dvou nešťastných lidí, které měl rád, jak truchlí nad mrtvým mužem z Grimmauldova náměstí 12...
Když se probral z prvního šoku, zjistil, že se třese vzteky. Zatínal pěsti, až mu bělely klouby a tím dál muchlal noviny, které pomalu roztrhal.
Měl tam být, zachránit ho, dávat pozor na bratra a Fiorellu! Bojovat s nimi a sám zabít Belatrix Lestrangeovou dřív, než by vůbec vytáhla hůlku proti jejímu bratranci. Všechno by bylo v pořádku, kdyby se účastnil téhle výpravy, jenže on mohl jen sedět na špinavé zemi ve špinavém Azkabanu ještě se špinavějšími mozkomory! Byl zavřený v ohavné kleci aniž by mohl chránit ty, na kterých mu záleží.
Rychle vyskočil na nohy a přiběhl k mřížím do kterých vší silou praštil.
,, Pusťte mě ven!" zakřičel z plných plic a znovu udeřil do kovové tyče. Nikdo se neozval. Rafaelův vztek se zvyšoval a údery do mříží ho bolely čím dál víc.
,, Okamžitě mě pusťte! Měl jsem tam být, rozumíte?! S nimi!" křičel a bušil rozedřenýma rukama dál a dál, přičemž se z vedlejší cely ozval škodolibý smích. Chlapec ho ale ignoroval.
,, Musím jít za ní! Je mrtví a já u ní musím být! "
Ani si neuvědomoval, že věty, které vyřvával na celý Azkaban ani nedávaly smysl. On je ale chápal a bylo mu v tu chvíli jedno, že byl jediný. Zanedlouho se opravdu objevil nějaký urostlý svalnatý kouzelník, který ovšem nevypadal, že by Rafaelovi výkřiky bral nějak vážně. Muž stačil mávnout hůlkou dřív, než mu stačil Potter něco nepěkného říct a uspaný vězeň se zhroutil na zem.
,, Blázen jeden." zašklebil se kouzelník a uplivl si.

A přesně jak si Rafael myslel, Fiorella a Harry byli Siriusovou smrtí zdrceni.
Zatímco brýlatý chlapec si svůj smutek vybil na Brumbálově pracovně, dívka nebyla schopná dělat vůbec nic. Jen ležela na posteli v nebelvírské věži a představovala si jak mučí Belatrix Lestrangeovou. V duchu slyšela křik plný bolesti jak prosí o slitování... ale Fiorella by žádné neměla. Ginny ji často přemlouvala, aby jela domů dřív, než oficiálně skončí školní rok, ale její kamarádka jen zakroutila hlavou. Nechtěla se vrátit tam, kde bydlel její otec. Vždy, když se o něm někdo zmínil, před očima se jí mihl obraz Siriuse, který mizí v oblouku na odboru záhad. Dokonce jí napsala Emily, že by byla moc ráda, aby odjela dřív, ale Fiorella jí ani neodepsala.
Když nad tím tak přemýšlela, tento rok přišla o dva lidi, které milovala a okamžitě si vybavila její bratry Oskara a Steliána, o které se v tu chvíli začala bát. Cítila se, jako by byla prokletá.

Začaly letní prázdniny a všichni studenti se vraceli domů. Někteří se těšili, až znovu uvidí svou rodinu, ale ne všichni. Fiorella Blacková se návratu domů bála. Nechtěla znovu vidět dům na Grimmauldově náměstí, kde trávila čas s otcem. Celou cestu vlakem byla proto zamlklá, nechtěla se o ničem bavit ani být v ničí přítomnosti. Už nestála o žádné soucitné pohledy ani poslouchání takových nesmyslů typu: to bude dobré...protože to bude všechno, jenom ne dobré. Když tak seděla s hlavou opřenou o chladné sklo a přemýšlela, musela si přiznat, že Rafaelova přítomnost jí chyběla. Představovala si jak ji teď objímá, nemusel by nic říkat, jen aby věděla, že tu pro ni je. Jenže on nebyl a dívka si zakázala přát, aby to bylo jinak. Je to vrah, opakovala si pořád dokola. Prolhaný necitlivý vrah, který si nezaslouží žádné slitování. Sirius jí ho vymlouval, jenže ona ho neuposlechla  a už nebude mít možnost to napravit.

Rafael seděl sklíčený ve své cele a třesoucíma se bolavýma rukama trhal zbytky výtisku, který mu nedal spát. Ještě několikrát se pokusil zavolat nějakého dozorce, aby ho pustil, ale vždy to skončilo stejně. Odřené ruce od bušení do mříží a bolavá hlava z pádu na tvrdou zem, když byl zasažen uspávacím kouzlem. Od té doby, co mu Lucius Malfoy dal noviny, ani jeden nepromluvil. Rafael proto, že toho muže nesnášel a Lucius proto, že mu nestálo za to plýtvat energií na nějakou hádku, která by byla stejně k ničemu.
Přesně ve chvíli, kdy chlapec roztrhl poslední kousek papíru, uslyšel kroky. Něco takového se nestávalo jen tak, proto ze sebe smetl všechny kousky novin a popošel k mřížím, aby lépe viděl. Když mohl konečně rozpoznat kdo jde jeho směrem, byl velice překvapený. S pusou dokořán se nalepil blíž k mřížím a sledoval, jak se k němu přibližuje vysoká postava Albuse Brumbála s doprovodem dvou bystrozorů.
,, Pane profesore, co tu děláte?" vydechl nedočkavě Rafael, když si ředitel stoupl před jeho celu. Ohromeně sledoval, jak jeden z bystrozorů odemyká dveře a rukou mu pokynul, aby vyšel ven. Brumbál se usmál.
,, Jdu tě vyzvednout. Myslím, že letní prázdniny by se měli trávit venku na slunci." mrkl na něj a společně se vydali temnou chodbou k východu.
,, Ale jak...?" chtěl se zeptat stále překvapený Rafael.
,, Ministerstvo tě tu drželo, kvůli Dolores Umbridgeové a také z důvodu jistého nebezpečí, které jsi šířil podporováním Harryho pravdy. Nyní není důvod, abys tu byl zavřený."
,, Ale vždyť jsem to udělal, zabil jsem toho kluka."
Brumbál si povzdechl a oba prošli hlavními dveřmi ven. Rafael se konečně mohl nadechnout čistého vzduchu.
,, To ano, ale jsi ještě moc mladý, abys byl potrestán takovým způsobem." vysvětlil mu a natáhl ruku, aby se jí mohl chlapec chytit. Rafael se ale musel zeptat ještě na jednu věc. Bál se odpovědi.
,, Ale z Bradavic jsem stále vyloučen, že?"
Bylo poznat, že Brumbál takovou otázku čekal a byl na ni připravený. Najednou už se netvářil tak bezstarostně.
,, Ano, zatím ano." odpověděl a Rafaelem v tu chvíli projela vlna zklamání. Bradavice byly jeho domov, místo, kam se vždy rád vracel a učil se magii. Okamžitě se ale chytil slova 'zatím', které mu znělo v hlavě jako ozvěna. Už nic neříkal.
,, Chyť se mě. Přemístíme se."
Když tak učinil, cítil se, jako by ho někdo protáhl úzkou trubkou. Nikdy předtím se ještě nepřemístil a rozhodně neměl v plánu si to v blízké době zopakovat.
Když ten hrozný pocit pominul, ocitli se na chodníku s výhledem na malý rodinný domek schovaný za koruny vysokých stromů.
,, Dům Greenových, tady strávíš prázdniny."