Neříkejte mi Pottere! ✖️

7.

Rafael seděl bez hnutí a své chladné oči upíral na Hagrida, který nervózně poklepával svými mohutnými prsty do stolu, div ho nepřelomil vejpůl.
  Na venek byl plavovlasý chlapec klidný, neprolomil svou kamrnou tvář, nechtěl. Ale uvnitř, jako by něco bouchlo. Nevěřil tomu, nemohl být potomek smrti. Jak? Proč? Tyhle otázky potřeboval zodpovědět, ale nezmohl se ani na slovo.
,, Cože? To přeci nejde?" zašeptal Harry a bez mrknutí sledoval obra, jako by mu odpověď chtěl vyčíst z tváře. Hagrid se na něj vystrašeně podíval.
,, Nebo jde?" dodal černovlásek ještě tišeji.
,, Nevěřím vám, nemáte žádný důkaz." vypravil ze sebe Rafael. Čím víc o tom ale přemýšlel, chtěl tomu věřit víc a víc.
,, Na to nepotřebuješ žádný důkaz, vždyť je to úplně jasný." rozčiloval se Hagrid, ale na Rafaela se nepodíval.
,, A čím je to jasný?" nedal se odbýt. Obr se na něj konečně podíval, ale hned pohled odvrátil. Chvíli mlčel, jako by uvnitř sebe vedl vnitřní boj, ale potom zakroutil ježatou hlavou.
,, Tohle bych ti já říkat vůbec neměl. Jedinej, kdo to přesně ví, je Brumbál." odpověděl nakonec. Rafaelovi ta odpověď ale nestačila.
,, To je ten ředitel? Proč on to ví a já ne? On o mě ví víc věcí než já?" docházela mu trpělivost. Nenávistně si Hagrida měřil pohledem a v duchu nepěkně nadával.
,, Hele víš co? Tohle jsem vůbec neměl říkat. A vůbec ztratili jsme spoustu času. Měli bysme jít."
Oba Potterové věděli, že už se nic nedozvědí. Harry to samozřejmě chtěl vědět, vždyť šlo o jeho bratra, ale Rafael byl nedočkavý a měl rád, když je všechno po jeho, když ho ostatní poslouchají. Hagrid ho neposlechl a navíc ve velmi důležité chvíli Rafaelova života, kdy se dozvěděl svůj pravý původ.  Musel se pro sebe usmát, když si představil, jak by se zachovali Dursleyovi, kdyby tohle zjistili. Strýc Vernon by se určitě definitivně zbláznil, protoýe s tím incidentem s dopisy k tomu neměl daleko a tohle by ho úplně odrovnalo. Teta Petunie by se Duddleym odstěhovala někam hodně daleko a konečně by byl klid.

Nejdříve zašli do banky, kde sj z trezoru vybrali nějaké peníze. Měli tam opravdu spousty peněz a to všechno díky Harryho rodičům. Hagrid si také pro něco přišel, ale nejednalo se o zlato, nýbrž o malinký balíček. Nechtěl prozradit co obsahuje, vlastně jim zatím neprozradil moc věcí a Rafaela to hrozně vytáčelo, měl tolik otázek, ale ani na jednu nedostal odpověď.

Nakupovali učebnice, kotlíky, brky, pergameny... prostě všechno, co bylo napsané v dopise. Samozřejmě se žádná návštěva obchodu neobešla bez vystrašených pohledů směřujících k plavovlasému Potterovi a vlídných úsměvů na účet toho černovlasého. Rafaelovi to nijak zvlášť nevadilo, naopak se mu to docela i líbilo. Lidé z něj měli strach a byl si jistý, že by mu v ničem neodporovali. Jedna věc mu však stále nešla do hlavy. Jak můžou všichni vědět, že právě on je potomek smrti? Tedy pokud je to pravda. Stále se snažil na to nějak přijít, ale nic ho nenapadlo. Další záhada, kterou potřeboval vyřešit.

,, Dobrá, teď ještě zbývá hábit a hůlka, pojďte nejdřiv pro hábit. To nejlepší nakonec." usmál se Hagrid a vedl je k obchodu madame Malkinové.
    ,, Á, dobrý den, do Bradavic, že?" přiběhla k nim trochu zavalitější, starší žena a energicky se na ně usmála. Oba si pořádně prohlédla, ale u Rafaela se zastavila, pro něj nic nového. Úsměv jí zmizel z tváře.
,, No tak pojďte." pobídla je trochu zaraženě a rukou jím naznačila, aby ji následovali.  Dovedla je do celkem velké místnosti se dvěma stupátky z čehož jedno bylo obsazené. Stál tam bledý chlapec s plavými vlasy, ovšem ne tak světlými, jako měl Rafael, a protáhlým obličejem.
,, Tak pojďte jeden první." pobídla je prodavačka a nedočkavě pohodila rukama. Bylo zřejmé, že jí něco zkazilo náladu, jelikož ještě pře pár minutami to byla usměvavá žena. Všichni samozřejmě věděli, ž to něco byl Rafael. Harry se tedy neohrabaně postavil na stupátko a nechal poletující metr, aby si ho změřil.
    Rafael se rozhlédl po místnosti a jeho pohled se zarazil na jedné židli v rohu. Aniž by se někoho zeptal, došel si pro židli a postavil si jí naproti Harryho stupátka. Madame Malkinová už otevírala pusu, že něco řekne, ale hned jak jí zpražil chladný pohled černých očí, zase pusu zavřela a dál pracovala.
,, Taky jedete poprvé do Bradavic?" zeptal se bledý chlapec vedle Harryho a oba Potteri si přeměřil povýšeným pohledem.
,, Ano." odpověděl Harry .
,, Já taky, do jaké koleje byste chtěli?" protáhl každé slovo a zvědavě se podíval na Rafaela, který zatím neřekl jediné slovo a ani nic říct nehodlal.
,, Jaké koleje máš na mysli?"
,, Ty pocházíš z mudlovské rodiny?" zeptal se chlapec zhnuseně, až se ho Harry lekl. Záporně zakroutil hlavou.
,, To je dobře, pokud někoho opravdu nenávidím, tak jsou to medlovští šmejdi. Já půjdu do zmijozelu, jako celá moje rodina. Kdybych se dostal třeba do mrzimoru, školu bych hned opustil. No chápete to, Malfoy v mrzimoru? to by byla ostuda. Jo mimochodem, jmenuji se Draco Malfoy." představil se pyšně. Rafaelovi přišlo vtipné celé Malfoyovo chování, působil na něj, jako obyčejný rozmazlený fracek, prostě nikdo. Musel se zasmát. Draco Malfoy se na něj otočil a zamračil se.
,, Tobě přijde moje jméno vtipné?"
,, Ne, tvoje jméno mě vůbec nezajímá. Jen mě pobavilo, že si o sobě myslíš, že jsi někdo." zasmál se znovu Rafael a podíval se Malfoyovi přímo do očí. Uražený chlapec ztuhl a rychle se podíval jinam. Nikdo jeho pohled nevydržel.
,, A ty jsi jako kdo?" snažil se znít povýšeně, ale strach zakrýt nedokázal.¨
,, Rafael." nechtěl říkat Potter. Něměl to příjmení rád, on prostě nebyl Potter a proto nesnášel, když ho tak někdo oslovoval. Draco se na něj ohromeně otočil.
,, Moment, ten Rafael? Ten Rafael Potter?" zhrozil se a v očích se mu objevil strach. Rafael na to nic neřekl a pobaveně sledoval Malfoyovu reakci.
,, Tak hotovo." hned jak to madame Malkinová dořekla, Draco Malfoy vystartoval ze stupátka a rychlostí blesku vyběhl z místnosti.
,, Byl podělanej až za ušima, ale hlavně, že se jmenuje Malfoy." okomentoval chlapcovo chování Potter sedící na židli pobaveně. Harry se zasmál, byl rád, že ten nepříjemný kluk konečně vypadl. Bohužel se s ním ještě uvidí.

Když měli oba hábity, Hagrid je dovedl do obchodu s hůlkami. Posadil se na stoličku v rohu a čekal, až si bratři nějakou koupí.
,, Dobrý den, pane Pottere a pane Pottre. " usmál se starý kouzelník. Rafaela udivilo, že se Ollivander choval úplně normálně, i když před ním stál potomek smrti. Nejdříve vzal Harryho, kterému byla souzena hůlka s jádrem pera z fénixe, které bylo jedno ze dvou ztracených per. To druhé se nacházelo v hůlce lorda Voldemorta, což bylo, jak prodavač sám říkal, velmi zvláštní. 
    Rafael se postavil blíž k pultu a čekal, až mu Ollivander podá nějakou krabičku, ale místo toho, aby prodavač hledal mezi hůlkami v regálech, sehnul se a na chvíli zmizel za pultem. Po chvíli se zase narovnal a podal menšímu z Potterů krabičku.
,, Nemusíte si ji ani zkoušet, pane Pottere. Tahle je jen vaše." odůvodnil své chování starý kouzelník s pohledem zabodnutým na zaprášeně krabičce.
,, Proč?" nechápal Rafael a už se připravoval na to, že pokud prodavač odmítne zodpovědět jeho otázku tou hůlkou mu vypíchne oko. Už měl toho zatajování plné zuby. Ollivander se na něj podíval s vážnou tváří. Rukou mu naznačil, aby se k němu naklonil a odpověď mu zašeptal.

,, Toto je totiž bezová hůlka, vyrobená samotnou smrtí. Nikomu jinému nepatří, jen vám."