Neříkejte mi Pottere! ✖️

87.

Vánoce, kouzelný den, kdy mají lidé být se svými milovanými a užívat si klidu a pohody. Jenže v době války není klid ani pohoda a mnohdy už ani není možné se vidět s těmi, které milujeme.
Rafael se přesto pokusil aby se alespoň v tento den neřešily žádné boje a hlavně aby v Bradavicích nepanoval strach ze všech špatných věcí, které se děli každou hodinu.
Uspořádal velikou hostinu, snažil se aby bylo na hradě teplo a nechával studenty ať si dělají co chtějí. V těhle chvílích s ani neuvědomil, že to možná nedělá jen proto aby si je získal, ale protože mu na nich záleží. Nad touhle myšlenkou se ovšem musel pozastavit, když ráno po veliké hostině vstal a u postele spatřil hromadu dárků.
Dlouhou chvíli seděl jako v tranzu a snažil se pochopit co to všechno znamená. Žádné dárky rozhodně neočekával, už byl zvyklí Vánoce tak nějak prožít jako normální den v roce a najednou dostane takový šok.
Pomalu vstal a klekl si k pečlivě zabaleným dárkům. Tolik jich naposledy viděl, když slavil Dudley narozeniny a možná by jich v tuhle chvíli napočítal o trochu víc.
Už chtěl pro jeden sáhnout, ale najednou sebou škubnul a ruku zase stáhnul zpět. Začal uvažovat logicky- proč by právě jemu někdo něco dával? Tohle nemohly být obyčejné dárky. Začal si představovat spousty otrávených čokolád nebo vraždících per, které někdo propašoval do školy. Napadlo ho, že by mohli smrtijedi třeba najít způsob jak mu tohle všechno podstrčit a zabít ho. Pak se zasmál.
,, To byste chtěli, co...?" zašeptal si pro sebe a vytáhl hůlku, kterou namířil na hromadu a začal mumlat kouzla, která by mu měla říct jestli jde o černou magii. Nic. Podivil se, ale stále tomu nevěřil, tyhle kouzla nemohou ukázat všechno. Rozhodl se to tedy risknout, vytáhl kus prostěradla a vzal jeden dárek úplně z vrchu přes látku. Zase nic. To mu přišlo až moc chytré na smrtijedy, že by právě oni dokázali schovat černou magii zrovna před ním.
Odhodlal se tedy k poslednímu kroku a stále ještě s použitím prostěradla roztrhl balicí papír.
To co spatřil mu vyrazilo dech. Byla to podlouhlá krabička, stejná, jako dostávají kouzelníci od Ollivandera, když si koupí hůlku, na které byl nalepený vzkaz.

Milý Rafaeli,
Dlouho jsem přemýšlela co by sis přál a pak jsem si vzpomněla, že to co opravdu chceš už nedostaneš. Amandu.
Pamatuj, že nejsi sám a i když tu Amanda už není, máš spoustu přátel, kteří tu pro tebe jsou.

Veselé Vánoce ti přeje Fiorella.

Bez dechu strhal zbytek papíru a roztřesenýma rukama otevřel krabičku. Ihned jak spatřil předmět, který v ní spočíval, zhluboka se nadechl, jako kdyby neměl dostatek kyslíku a opřel se o roh postele. Čekal všechno, ale tohle určitě ne. Dýchal zhluboka a zaklonil hlavu. Nevěděl, jestli se na to chce znovu podívat, jestli to vůbec zvládne. Ale on musel, protože to Amandě dlužil. I Fiorelle.
Sklopil tedy pohled ke krabičce a pomalu z ní vytáhl lesklou kouzelnickou hůlku, přesněji Amandinu hůlku. Moc dobře si ji pamatoval a nechápal, jak ji Fiorella získala. Hypnotizoval ji pohledem a při tom myslel na svou mrtvou kamarádku. Tak moc si přál aby tu byla a tuhle hůlku teď měla u sebe v kapse. Jenže to už se nestane a Rafael byl rád, že ji může mít právě on.

Po dlouhé chvíli, kdy jen seděl mezi hromadou nerozbalených dárků a snažil se uklidnit, se odhodlal Amandinu hůlku odložit a podívat se na ty ostatní o kterých už s jistotou věděl, že tam žádná černá magie není.
Dostal toho opravdu hodně, sladkosti, od Aarona plnou krabici z Kratochvilných kouzelnických kejklí, která mu byla docela k ničemu, ale stejně se nad tím musel usmát. Dále Vánoční přání od Blackových, kde se dokonce pokoušela skoro čtyřletá dvojčata něco nakreslit a malovaný obraz od Brendy na kterém poznal Bradavice.
Od každého člena jeho skupiny něco dostal a on sám jim nic nedal. Neměl z toho moc dobrý pocit.

Ve svém pokoji ještě nějakou chvíli zůstal, ale jednou ho přeci opustit musel a tak vyšel ven na oběd. Chodby byli prázdné, protože všichni seděli ve Velké síni a nadšeně mluvili o dárcích které dostali.
Když vešel on, nastalo na chvilku úplné ticho, kdy většina očekávala nějakou reakci. Rafael si dal na čas a nejdříve došel před učitelský stůl aby na všechny viděl. Odkašlal si.
,, Všem, kteří jste mi něco dali bych chtěl poděkovat... já... vůbec jsem to nečekal... a... nic jsem vám nedal, protože... protože... "
A proč vlastně? Protože si nemyslel, že by mohli být jeho přátelé? Protože si neuvědomil kolik toho pro něj udělali a kolik toho na oplátku on udělal pro ně? Protože byl tak slepý a neviděl co se kolem něj za ty měsíce stalo? Najednou se styděl, že byl tak hloupý a nenapadlo ho koupit nějaký blbý dárek.
,, Máš toho moc, vždyť jsi ředitel, to je v pohodě." řekl najednou Jonáš. Rafaelovi to nijak nepomohlo, protože on toho neměl moc, vždyť posledních několik týdnů nedělal nic jiného než že si povídal se studenty a četl si. Na tohle prostě omluva neexistovala.
,, Teď nevypadáš moc zdravě, že ty sis dal nějaký bonbon z tý krabice co jsem ti dal?" zasmál se Aaron.
,, Ty jsou totiž k tomu aby ti bylo špatně." dodal i když všichni jeho vtip už pochopili a začali se smát také. I učitelům to přišlo vtipné a jak je tak Rafael pozoroval, jak se smějí a jsou šťastní, nemohl se nepřidat. Vždyť to byli jeho přátelé.

Po asi nejlepším obědě v jeho životě se chtěl vytratit, ale na chodbě spatřil Fiorellu, která měla pravděpodobně namířeno do společenské místnosti a on věděl, že si s ní musí promluvit.
Doběhl ji tedy a zastoupil jí cestu. Dívka se polekala, ale když zjistila že jde o Rafaela, rychle se uklidnila.
,, Chci ti poděkovat za dárek." řekl tiše. Nečekal že bude mít takový problém to říct.
,, Jo, není zač, moc mě mrzí co se Amandě stalo tak jsem myslela, že by byla ráda, kdybys měl její hůlku ty." pokrčila rameny. Snažila se mluvit lhostejně, ale uvnitř všechno křičelo.
,, Muselo to být těžké, vážím si toho."
Po těchto slovech ji rychle objal, jen na dvě vteřiny a pak okamžitě odešel. Vůbec nevěděl, co ho to napadlo, ale Fiorella se ještě druhý den nepřestávala usmívat.

Červená lokomotiva zastavila na nádraží v Prasinkách a těch pár studentů, kteří jeli na Vánoce domů mohli začít vystupovat do chladného dne. Mrzlo a proto byli všichni teple oblečení, zato Rafael, který měl také namířeno do této vesnice aby doprovodil mladé kouzelníky do hradu si na tu chvíli vzal jen plášť.
Přišel právě ve chvíli, kdy vystoupil poslední člověk, tedy Draco. Nevypadal moc šťastně, jak Rafael očekával, ale to nebylo jediné nad čím se musel zamyslet. S mladým Malfoyem totiž kráčela vysoká postava zabalená v teplém hábitu a šále, což mu znemožňovalo neznámého identifikovat.
,, Znáš ho?" zeptal se Rafael Jonáše, který šel s ním. Ten ale zakroutil hlavou.
Rafael se tedy vydal k Dracovi aby to zjistil.
,, Ahoj, hele-"
,, Expeliarmus!" zakřičel Draco z ničeho nic. A protože to Rafael vůbec nečekal ani nestačil pozvednout hůlku kterou svíral v ruce a už odlétla někam stranou. Všichni kolem byli naprosto zmatení a v šoku, ale i když měl Rafael trochu lepší smysly a ihned začal jednat, neznámá postava se k němu najednou otočila čelem. Poznal ho. Byl to Severus Snape, který musel použít mnoholičný lektvar aby se dostal do vlaku, protože v té jedné vteřině co ho Rafael zahlédl se mu měnila barva vlasů. Všechno tohle se stalo tak rychle, museli to mít nacvičené, protože nikdo nestačil ani mrknout a Snape namířil hůlkou na bezbranného Rafaela a na nic nečekal.
,, Avada kedavra!"