Neříkejte mi Pottere! ✖️

74.

Rafael stál v kruhové místnosti s několika naprosto stejnými dveřmi a přemýšlel kam se vydat. Vedle něho stál nervózní Felix, kterému se to ani trochu nelíbilo, ale už nebylo cesty zpět. Na nikoho naštěstí nenarazili, což bylo opravdu divné, záhadné místo.
,, Tak třeba tyhle." pokrčil rameny Rafael a otevřel jedny dveře. Felix ho pomalu následoval, ale okamžitě jak vkročili do místnosti, Potter poznal, že to nebude místo, které hledal. Mohl zde spatřit jen velikou nádobu s mozky s podivnými chapadly.
,, Tohle se mi tedy vůbec nelíbí." zašeptal chlapec stojící po jeho boku a prohlížel si mozky s odporem. Rafael protočil očima.
,, Mě taky ne, protože to není ono." řekl a tak se vrátili zpět do kruhové místnosti. Jenže hned jak za sebou zavřeli, všechno se začalo točit, tím pádem poté vůbec nevěděli do kterých dveří předtím vstoupili.
,, Co to sakra bylo." vydechl ohromený Felix hned jak se místnost přestala točit. Rafael se zamračil.
,, Tak jo, nesnáším to tu." procedil skrz zaťaté zuby a s větší agresí otevřel další tmavé dveře. A po tom co spatřil už nemohl být naštvaný. Našel to, viděl ten osudný kamenný oblouk, kterým zmizel Sirius Black.
Rafael začal sbíhat po chodech dolů rychlostí blesku s Felixem v patách, který se neustále celý nervózní otáčel za sebe.
,, A co s tím chceš dělat?" zeptal se nechápavě a stejně jako plavovlásek si  tu podivnou věc prohlížel. Rafael mu neodpověděl. Několikrát obešel oblouk a soustředěně ho pozoroval. Poté zničeho nic zvedl ruku a natáhl ji k téměř neviditelnému závoji uprostřed, odkud také slyšel šeptání.
,, Oni mě, volají?" zašeptal si pro sebe, přičemž se konečky jeho prstů stále přibližovaly. Felix se polekal.
,, Rafaeli, vždyť nikdo nikoho nevolá, já nic neslyším! Pojďme odtud, tohle se mi nelíbí." naléhal na chlapce, který byl ale tak unešený tím co právě zažíval, že Felixe úplně ignoroval.
,, On tam je. Slyším ho." mluvil dál a než se chudák jeho společník stačil zeptat kdo, Rafael se dotkl závoje. Projela jím vlna něčeho, co nedokázal popsat. Bylo to jako by našel smysl života, něco co už dlouho hledal a najednou to dostal. Ani netušil, že se usmál a celý šťastný vešel do závoje a zmizel v oblouku.

Uvnitř spatřil neuvěřitelný chaos. Viděl spoustu lidí, všude kolem, jako by byli namačkaní v nějaké malinké místnosti a přesto věděl, že to kde se právě ocitl musí být obrovské. Přímo před očima se mu zjevovaly neznámé tváře, které museli určitě patřit mrtvým. Šeptali a volali ho. Nechápal proč, ale cítil se zde spokojený.
,, Pane Blacku? Siriusi Blacku?" volal, ale žádná odezva. Jen další a další obličeje. Pokusil se udělat pár kroků, ale čím dál se dostával, tím větší chaos viděl a víc mrtvých se mu ukazovalo.
,, Siriusi?" zkusil to znovu. Nic.
,, Dobře... " vydechl a přemýšlel. Jenže neměl moc příležitost něco vymyslet, když měl přímo před nosem takový bordel a jeho oči musely neustále těkat od jedné tváře ke druhé. Zhluboka se tedy nadechl a zavřel oči. Slyšel už jen šeptání a protože venku měl pocit, že ho Sirius Black opravdu volá, snažil se mezi všemi hlasy najít ten jeho. Vybavoval si ho docela dobře po tom, co na něj křičel když se dozvěděl, že se s Fiorellou milují.
Představil si také jeho tvář. Černé dlouhé vlasy, propadlé tváře, ale vřelý úsměv, kterým Rafaela samozřejmě nikdy neobdaroval.
,, Rafaeli?" zašeptal nevěřícně Siriusův hlas. Chlapec si už myslel, že si to jen představil, ale když to uslyšel po několikáté, otevřel oči a konečně ho spatřil. Muž, kterého se snažil najít nyní vypadal jako by byl z páry a za chvíli měl zmizet. Oba na sebe hleděli s překvapením a chvíli nemohl ani jeden z nich nic říct. Jako první se ale vzpamatoval Rafael.
,, Jsem tu pro vás, pokusím se vás dostat zpět...za Fiorellou." řekl odhodlaně a na Siriusově tváři se objevil široký úsměv. Setkat se s rodinou, přesně tohle si přál.
,, To bys opravdu dokázal?" zeptal se s nadějí.
,, To musím ještě zjistit." odpověděl netrpělivě chlapec a nejistě se pokusil muže chytit za ruku. Bál se, aby se nerozplynul a všechno tak nezkazil. Tohle nesměl pokazit, přál si, aby se dívka kterou miloval zase shledala se svým otcem. Mohla by mu poté třeba odpustit.
Povedlo se, když se dotkl jeho kůže, jako by zase nabrala pevné látky a pomalu tak vedl Siriuse směrem odkud přišel.
Celý šťastný a spokojený s tím, že se mu to opravdu podaří, vrátí mrtvého mezi živé a rozveselí tak dva lidi, které miloval, ho naplňovalo energií a postupně zjišťoval, že ji opravdu potřeboval. Nejednou si totiž uvědomil, jak je unavený a slabý a každým krokem měl pocit že je Sirius těžší a těžší. Připadal mu jako veliký kámen, který musí táhnout za sebou na řetězu.
Už ale viděl závoj, byli skoro u cíle. Představoval si jak mu Fiorella padne kolem krku, hned jak zjistí co dokázal. Už jen dva kroky a...
,, Stůj!" uslyšel jak někdo zašeptal, ale přesto to bylo tak hlasité, že si málem musel zacpat uši. To by ale pustil Siriuse a to nehodlal riskovat.
Ten hlas byl tak chladný, až se málem otřásl zimou. Tušil o koho jde a věděl by to na sto procent, kdyby mu právě někdo potvrdil, že on sám mluví podobně chladným hlasem, když se naštve.
Nevěděl, jestli ji chce spatřit. Na jednu stranu si to vlastně vždycky přál. Zeptat se na pár otázek, ale v tuhle chvíli pro něj bylo nejdůležitější břemeno, které táhl za sebou a měl takový dojem, že dostat Siriuse z oblouku mu nebude úplně dovoleno.
Zastavil se tedy a s očima otevřenýma dokořán se snažil najít toho, kdo je zastavil. Měl z toho velice špatný pocit a Sirius očividně také, měl veliký strach, že se mezi živé už nevrátí a celou dobu propaloval pohledem závoj jen dva kroky od nich.
,, Dobře si rozmysli, jestli to chceš udělat, Rafaeli." zašeptala znovu Smrt a konečně se mu ukázala. Vypadala jako černá kostra s ještě černější kápí a hrbila se. Byla přímo před nimi a dívala se Rafaelovi do očí. Sirius se polekal a málem se vysmekl z chlapcova sevření jak sebou cukl.
,, Jak to...jak to myslíš?" vydechl ohromený Rafael a pohled své stvořitelce rád oplácel. Znovu se cítil dobře, šťastně, prostě jako ryba ve vodě. Smrt zvedla svůj kostnatý prst jako by mu chtěla vyhubovat.
,, Dokážeš vrátit mrtvé k životu, Rafaeli, ale to není tvým úkolem. Opravdu to chceš riskovat? Chceš ohrozit své schopnosti jen aby jsi ho zachránil?" šeptala velice vážným hlasem, který Rafaela snad málem přesvědčil aby Siriuse pustil, ale když už povoloval stisk, zakroutil hlavou a chytil ho ještě pevněji. Nemůže couvnout, dělá to pro ni. I přes ten šťastný pocit věděl, že tohle není vůbec dobré.
,, Ohrozit mé schopnosti?" zeptal se nechápavě, ale než se mu dostalo odpovědi, ucítil, že se mužova ruka nebezpečně znovu mění na páru.
,, Rafaeli..." vydechl vystrašený Sirius sledující závoj kam si přál jít. A chlapec věděl, že se musí rozhodnout hned teď, aniž by tušil co tím sám sobě způsobí. Jakoby Smrt záměrně neodpověděla na jeho otázku a on neměl čas. Pohledem utkvěl na muži, kterého miloval Harry i Fiorella a představil si jejich tváře až zjistí, že ho dokázal přivést zpět. Za svůj život udělal spoustu špatných věcí a teď byla ta chvíle, aby se to pokusil odčinit.
Rychle přiběhl k závoji a co největší silou vystrčil Siriuse ven. Povedlo se, Black se konečně nacházel na druhé straně oblouku.
Rafael se otočil na Smrt, která tomu bez jediného slova přihlížela.
,, Řekni mi, co jsem tímhle způsobil?" zeptal se odhodlaný přijmout každou odpověď. Temná postava před ním se ani nepohnula, jen mu dál hleděla do očí.
,, Stvořila jsem tě, abys nebyl jako ostatní... s city, které lidem brání v konání. Samozřejmě ale nebylo možné abys žádné emoce neměl. Právě aby nedošlo k chladnokrevnému zabíjení. Lucas Pierce byl chlapec, který ještě neměl zemřít." prohlásila Smrt, jako by takhle mluvila každým dnem. Rafael ale vůbec netušil kam tím míří.
,, A proč tu tedy jsem? Potomek smrti a nemám žádnou pravomoc zabít ani vrátit mrtvé k životu?" zeptal se dotčeně. Najednou si připadal tak nedůležitý.
,, Máš pravomoc zabít, dokonce je to tvá povinnost. Jsi tu proto, abys zničil všechny, kteří se mě snaží obelhat. Používají odporná kouzla aby byli nesmrtelní a sami zabíjejí. Ale ne, abys zabíjel nevinné." odpověděla nevzrušeně, což mu trochu připomnělo Brumbála.
,, Jako koho?" nechápal, ale ihned jak položil otázku na to přišel. Všechno mu bylo jasné.
,, No jistě, proto jsem vyrůstal s Harrym. To lord Voldemort se tě snaží obelhat, proto mám hadí jazyk, že? Jsem tu, abych svému bratrovi pomohl." sám si odpověděl. Ruce se mu třásly a ani nevěděl proč.
,, Ano. Ale stal se z tebe někdo, kým jsi neměl být. Změnil jsi se. Kvůli lásce která ti ale nebyla dovolena. To jen Brumbál si myslí, že láska dělá lidi silnějšími. Tebe ale oslabuje. Nemůžeš vracet životy a pokud to uděláš, zaplatíš za to, pokud se totiž necháš ovlivnit emocemi, nikdy nemůžeš splnit úkoly, které ti dávám a to bude tvůj konec." prohlásila se snad ještě chladnějším hlasem než předtím. Rafaelovi ihned došlo, že je naštvaná a ještě dlouho bude. Dokud nebude dělat to co chce. Chlapec se nezmohl na jediné slovo, netušil jak se má cítit, ale nic dobrého to tedy nebylo. Ani si neuvědomil, že se mu do očí hrnou slzy a v tu chvíli to viděl. Smrt se právě utvrdila v jejích posledních slovech. Byl slabí, pláče.
Ani jeden už nic neřekli a když se temná postava začala vytrácet, Rafael nic neudělal, jen pozoroval jak mizí jeho stvořitelka, Smrt a jeho přemohl smutek. Nemohl udělat nic jiného, než konečně projít obloukem a nechat ji i se svými dalšími otázkami za sebou.