Neříkejte mi Pottere! ✖️

3.

Bylo ráno, ale neobyčejné ráno, protože Harry s Rafaelem měli narozeniny. Ano opravdu se narodili ve stejný den, bylo to zvláští, taky proto se jim říkalo dvojčata. Pro Rafaela to byl drn jako každý jiný, ale Harry to hrozně prožíval, už od rána měl dobrou náladu, taky jim bylo už jedenáct.
,, Brácha! Vstávat, dnes je nám jedenáct!" bouchal Harry na dveře. Rafael ale už dávno vstal, vždycky vstával brzy a sedal si na okení parapet, jako vždy. Už to hulákání nemohl vydržet a tak se s povzdechnutím zvedl a zamířil ke dveřím. Prudce je otevřel.
,, Ano, já vím, že je nám jedenáct, Harry." oznámil a zase dveře zabouchl přímo Harrymu před nosem.
,, Máš jít na snídani." uslyšel bratrův, teď už normální hlas. Rafael se tedy zase vrátil ke dveřím nuceně je otevřel.

Všichni seděli u jídelního stolu a beze slova snídali. Harry měl největší porci. Rafael si nemohl nevšimnout zastrašeného pohledu strýce Vernona, který těkal pohledem z Harryho plného talíře na plavoblasého chlapce, kterého se od včerejška začal bát ještě víc. Rafael se tomu v duchu smál, mají z něj strach, to je dobře.
,, Duddley, dojdi prosím pro poštu." poprosil svého syna strýc Vernon. Ten si jen líně odfrknul.
,, A proč tam nemůže jít Harry?"
,, A proč bys tam nemohl dojít ty?" vložil se do toho Rafael a vražedně se na svého bratrance podíval. Duddley vystartoval ze židle, jak mu to jen jeho veliké tělo dovolilo a vběhl na chodbu. Nikdo na to nic neřekl, kdo by se tsky chtěl pohádat s Rafaelem?
,, Mami! Tati! Harry a Rafael dostali dopis!" křikl přes celý dům a přikolíbal se zpět do kuchyně. Pan a paní Dursleyovi se po sobě vystrašeně podívali. Okamžitě si dopisi vzali a začali si je prohlížet. Chtěli je schovat, ale ani jeden s Potterů se nenechal.
,, Dejte nám ten dopis!" křikl Harry, ale strýc Vernon se jen povýšeně zasmál.
,, To určitě!"
,, Dejte nám ty dopisy." řekl klidně Rafael. Úsměv pana Dursleyho okamžitě zmizel.
,, Ne." protestoval.
,, Říkám vám, dejte nám ty dopisy!" zvýšil hlas. Vypadalo to, jako by v sobě strýc Vernon vedl vnitřní boj, zda mu dopisy dát, nebo ne, ale nakonec si obálky přitiskl blíž k tělu a bzdorovitě přimhouřil oči. Rafael byl naštvaný, co si to dovoluje? Vstal a podívak se na svého strýce s odporem.
,, Okamžitě mi dejte ty dopisy, nebo se něco stane! Počítám do tří! Raz...... dva.... tř-"
,, Přestaň nás už konečně tyranizovat, kluku! Už ti na to neskočíme, žádné dopisy!" začal křičet, zatímco teta Petunie se snažila svého manžela uklidnit.
,, Tři." Rafael byl vzteky bez sebe, on mu bude ještě odporovat? Všechny skleničky a hrnky na stole se roztříštily a kromě Harryho se malé střípky zabodali do obličeje všech tří Dursleyových, kteří sborově zařvali a začali panikařit. Rafael se smál, zatímco Harry stál s otevřenou pusou.
Když se uklidnili a pořádně si obličej umyli otočili se na toho, který to celé způsobyl.
,, Vypadni!" zašeptal strýc Vernon a hlas se mu při tom třásl, jak potlačoval nahromaděný vztek. V obličeji byl celý červený a svým tlustým prstem ukazoval na vchodové dveře.
,, Nemůžete mě vyhodit z domu." prohlásil klidně, ale teta Petunie se postavila na stranu svého muže a v obličeji zčervenala ještě více.
,, My si můžeme dělat co chceme, zvlášť, když se nás pokoušíš zabít!"
,, Já ale neodejdu, zrovna mě to tady začalo bavit." nevzdával se Rafael, ale strýc Vernon udělal něco, co nikdo nečekal. Popadl Rafaela za loket a táhl ho ke vchodovým dveřím.
,, Nechte ho být!" křičel Harry, ale nikdo ho neposlouchal. Všichni se zajímali jen o to, co se dělo na předzahrádce, protože to vypadalo, jako by se konal box, ale namíchali soutěžící lehké a těžké váhy.
Za deset minut přijela policie. Teta Petunie vyběhla z domu za svým manželem a snažila se ho uklidnit, protože strýc Vernon si nevšiml, že dva ozbrojení strážníci právě vylezli z auta. Paní Dursleyové se konečně podařilo manžela uklidnit.
,, Co se to tu děje?" křikl jeden policista a naštvaně se na strýce Vernona podíval.
,, Ten kluk je šílenec, normální blázen! Chce nás všechny zabít!" hulákal pan Dursley, jako smyslů zbavený, takže všem bylo jasné, že policistům teď připadá jako blázen spíše on. Rafael to pobaveně sledoval, věděl, že nedovolí, aby ho vyhodili z domu.
,, Pojďme dovnitř a všechno to vyřešíme, hlavně se uklidněte." začal jeden strážník. Mluvil k Vernonovi velmi pomalu, jako na psychicky zaostalého muže.
,, Dobrá, dobrá." přikývl nakonec.

,, Takže, jeden z vašich sousedů viděl, jak se perete s chlapcem, o kterého pečujete." začali policisté.
,, To bude ostuda!" zaskučela teta Petunie.
,, Váš syn to ale není, že?"
,, Ne, máme jen jednoho syna, a tihle dva jsou..... prostě tihle dva."
,, Můžete mi říct, jaky byl důvod napadení vašeho svěřence?"
,, Chtěl nás zabít! Roztříštil skleničku a její střepy se nám zabodali do obličeje!" křičel strýc Vernon a při tom si osahával drobné ranky na tváři.
,, Klid prosím. Ale tady vidím, že Rafael Potter nedávno napadl s nožem čtyřletého chlapce...."
,, Ano, to napadl." přisvědčila teta Petunie.
,, A ve středu se to bude řešit, že?" zeptal se policista.
,, Ano, přesně tak."
,, Dobrá tedy, čeho jste chtěl docílit, když jste napadl tady Rafaela?"
Strýc Vernon si nervózně poposedl.
,, Totiž, chtěl jsem ho vyhodit z domu." řekl skoro neslyšně, ale o tak mu všichni rozuměli. Policisté si chvíli něco zapisovali do notesu.
,, Takže, dostáváte pokutu tisíc liber, za napadení nezletilého. Pokud o toho chlapce nestojíte, z důvodu toho, že vám ubližuje na zdravý, můžete to ve středu předložit." prohlásil a oba vyšli z domu.
,, Jeden tisíc liber! Tys mě stál jeden tisíc liber!" začal křičet strýc Vernon.
,, Alespoň za něco stojím." ušklíbl se Rafael. Hned jak to dořekl, rozběhl se po schodech nahoru a zamkl se v pokoji. Teď měl problém a už věděl, že stejnak si ve středu zbalí a odstěhuje se rovnou do děcáku. Vadilo mu to, ale zase tam bude mít klid a může se bavit kdykoli bude chtít. Jediné, co jo tížilo byl Harry, zklamal ho. Už zase.