Neříkejte mi Pottere! ✖️

30.

A Rafael se rozhodl. Do Tajemné komnaty ho hnal vztek, jeho dlouhodobý kamarád. Byla noc, leden. Na chodbách hlídkovali učitelé, ovšem on už byl v umývárně od oběda, právě aby nemusel chodit v nebezpečném období noci.
Celou polovinu dne seděl před zrcadlem a pozoroval se. Plavé vlasy měl stále po ramena, v culíku se stuhou, kterou si koupil na Příčné. Tmavé oči, které si nebyli jisté, zda to chtějí udělat. Ale hlava a srdce po tom toužilo, proč ta černá ne? Možná se jim líbil pohled na Bradavice tak, jak jsou a Rafael se snažil docílit odchodu Brumbála. Opravdu zabije jen proto?
Jistě že ano, jemu to přeci nevadí, jemu je to fuk. On je přeci potomek smrti a může zabíjet.
Povzdechl si, už byla noc, tak na co ještě čeká? Vstal, s provazovým žebříkem v jedné a s hůlkou v druhé ruce. Promluvil hodím jazykem a skočil. Už to nebylo tak vzrušující, jako poprvé. Kráčel vlhkými chodbami. Možná teď spatří zmijozelova dědice, konečně by mohl. Ale bohužel, nikdo tam nebyl. Jen bazilišek schovaný v soše Salazara zmijozela. Rafael si vzpomněl na mrtvé hady, které tu pozabíjel. Ani jeden tu nebyl. Bazilišek musí také něco jíst.
Když si teď zpětně přehrával smrtící kletbu, kterou zde vyslovil tolikrát, všechno to rozhodování z něho opadlo. Uvědomil si, jak se mu líbilo, když malá hadí tělíčka padala bez dechu na chladnou podlahu. Kromě nich ještě nikoho nezabil, žádného člověka. Jednou tedy skoro ano, Draca. Ale tohle bude něco jiného.
Přemýšlel, kdo z jeho seznamu půjde první. Měl spoustu možností, spostu lidí na černé listině, kteří ho naštvali. Své místo tam měl i Draco, ale toho hned zavrhl. Tolik toho zase neprovedl a navíc mu minulý rok slíbil, že ho nechá být. Škrtl si ho dlouhým černým brkem, tvořícím osud všech přítomných na dlouhém pergamenu protkaného smrtí. Další jméno, Harry Potter. Byl napsaný malinkým písmem. Možná aby ho Rafael nepřečetl. Další škrtání.
Opravdu velikými tiskacími písmeny, které by nepřehlédl ani slepý, stálo jméno Fiorelly Blackové. Zapátral v paměti. Vzpomněl si na všechno, co mu dělala, co si nikdo jiný nedovolil, ale ona to brala jako denní rutinu. Nevadilo mu to, ale překročila meze, když ho seřvala a nadávala do idiota. Poté žalovala. Neškrtl ji. Písmena ho stále upozorňovala na její přítomnost.
Pansy Parkinsonová, tak rád by se jí zbavil. Zůstala tam.
Posledním jménem byl Lukas Pierce, třeťák z havraspáru. Vlastně mu nic neudělal, nikdy s ním nemluvil, ale jednou ho uviděl na chodbě a to se mu stalo osudným.
Takže koho vybrat?
Řekl si, že Blackovou nechá na později, bylo by to moc nápadné, ale ta tiskací písmena byla tak veliká. Úplně nabádala k jejich vyřčení.
,, Řekla sis o to sama." zašeptal si pro sebe a přivolal si baziliška. Teď už nebylo cesty zpět, potvrdí to a Fiorella zemře.
A on to udělal. Poslal smrtícího hada na nebelvírskou prvačku.

Ještě dlouho tam zůstal. Nyní už nezabíjel malé hady. Dnes už bylo o té smrti dost. Cítil ji všude kolem, jako by se z toho měl zbláznit. Vždyť od té doby co našel ten deník nemyslí na nic jiného. Postupně se to prožírá hlouběji a hlouběji a už nepůjde jen o Brumbála. Tady jde o zdravý rozum a Rafael byl ten poslední o kterém by jste řekli, že je zdravý. On byl svůj. Byl takový a nemohl to změnit. Vždyť ho stvořila sama smrt. Nevěděl proč, nechtěli mu to říct, hlavně Brumbál a proto ho chtěl pryč, ublížit mu. A ten, kdo to odnese bude Fiorella Blacková. Přeci to tak chtěl, nebo ne? Byla ten nejotravnější člověk na světě. Nebála se ho. Opravdu ji chtěl potrestat jen za to? Jen za to, že nemá strach? Celý život byl zvyklý, že se ho lidé štítí, mají z něho strach a respekt. A najednou se objeví někdo, kdo se vymyká všem ostatním. Opravdu si za to zaslouží smrt? Ne.
Rafael prudce vstal. Věděl, že nyní jedná jen kvůli slabé chvilce. Později toho bude litovat a bude ji nenávidět ještě víc. Bohužel právě ta slabá chvilka ho zaslepila právě teď. Svazovala ho řetězem plným odhodlání a nechtěla ho pustit.
Vyšplhal nahoru a vyběhl z koupelny. Zjistil, že se právě rozednívá, tudíž ho nemůže nikdo potrestat za to, že není v posteli. Běžel jako o život, ale nevěděl kam má běžet. Dával šanci své intuici a tak zahýbal za jeden a poté za druhý roh. Levá, práva. Nikde nikdo. Zastavil se a zadýchaně se pokusil použít hadí jazyk. Bez úspěchu, takhle to asi nefungovalo. Musel by ho mít u sebe, aby mohl dát rozkaz.
Chvíli tam stál a popadal dech.
Najednou uslyšel hlasy. Otočil se a spatřil jednu dívku a chlapce. Šli po chodbě a na hábitech se jim blyštily prefektské odznaky. Když přišli blíž, všiml si Rafael, že chlapec je z nebelvíru a dívka havraspáru. Rychle se jim tedy vydal naproti. Všimli si ho. Zamračili se a chtěli ho obejít v dostatečné vzdálenosti. Nepovedlo se jim to. Rafael chytil kluka za kravatu a namířil na něj hůlkou. Nebelvír byl o hlavu větší, ale to v tuhle chvíli nebylo vůbec důležité. Dívka vyjekla a se strachem pozorovala dění.
,, Hele, co chceš?"
,, Kde je společenská místnost nebelvíru?" zeptal se rychle zmijozel a zpevnil stisk.
,, Nechci žádné problémy, jasné?" zašeptal chlapec. Začaly se mu třást ruce, měl strach.
,, Tak mi to pověz a žádné nebudou." křikl nedočkavě Rafael.,, No, takže?"
,, Já ti to nesmím říct." vymlouval se.
,, A já ti zase nesmím utrhnout hlavu, ale také to rád poruším." vyštěkl. Už toho měl dost.
Černé oči si vyhledali ty modré a vpíjeli se do nich, jako ikoust do papíru. Chlapec se začal dusit a na tváři se mu objevily slzy.
,, Dost!" vykřikla plačící dívka.
,, Dovedu tě tam, hlavně přestaň!" vzlykala. Tělo se jí třáslo a slzy tekly proudem.
Rafael se zašklebil.
,, Takže holka z havraspáru to může vědět? Ty jsi takový sobec." plivl mu do obličeje a pustil pomačkanou kravatu.
,, Jdeme, ale rychle." otočil se na dívku. Ta už se natahovala k nebelvírskému chlapci, ale Rafael ji zarazil.
,, Řekl jsem jdeme, pospíchám."
A šli. Pořád do schodů, které se plazily výš a výš. Ale přesto nezastavovali a běželi. Havraspárka zděšení, zmijozel pro záchranu.
Rafael v těchto částech hradu snad nikdy nebyl, ale v tu chvíli nad tím nepřemýšlel.
Po delším běhu už bylo slunce skoro nad stromy. Konečně se zastavili.
,, T-tady to je." vydechla dívka a podepřela se do kolen. Stali před obrazem s Buclatou dámou.
,, A jaké je-"
Dívka byla pryč. Jediné, co po ní zbylo, byly zbytky strachu a pár blonďatých vlasů. Utekla. Heslo se tedy Rafael nedozvěděl. Bude na to muset jinak.
,, Hej." upřel pohled na obraz.
,, Co ty tu děláš? Tohle je nebelvír, běž si do své společenské místnosti!" křikla na něj Buclatá dáma.
,, Potřebuji dovnitř, hned!" zopakoval její tón a hodil jí ho do buclatého obličeje.
,, To je tedy-!"
Nestihla říci, co to tedy je, protože se právě otevřel vchod do nebelvíru. Za obrazem se objevil hlouček studentů, kteří chtěli jít společně na snídani. Bylo jich asi deset. Hned za nimi vyšel, v prospěch Rafaela, Harry s Ronem a Hermionou.
,, Rafael, co tu děláš?" zamračil se černovlásek a stoupl si před bratra, který se chtěl dostat dovnitř. Vchod se zavřel. Propásl to. Nahlas zaklel a naštvaně na Harryho pohlédl. Pak si ale uvědomil, že by mu mohl pomoci.
,, Nevíš, kde je Blacková?" zeptal se lhostejně. Vůbec mu to lhostejné nebylo.
,, Neprosil jsem tě snad, ať ji necháš na pokoji?" udělal krok vpřed.
,, Já jí nic neudělám, přísahám."
,, No to určitě. Ty jsi ten poslední, kterému bych to věřil." vložil se do toho Ron a stoupl si blíž k Harrymu. Rudé vlasy mu nebezpečně plály. Rafael ho uzemnil jedním pohledem. Na něj opravdu neměl čas.
Naléhavě se podíval na Harryho a hledal náklonost. Teď mu musí věřit
,, Je ještě v pokoji." zašeptal a rychle odešel.
,, Proč jsi mu to řekl?" slyšel ještě naštvanou Hermionu.

Sedl si před obraz a čekal. Každou chvíli kolem prošel nějaký student a nechápavě na něj hleděli. On si toho nevšímal. Teď si uvědomil, co všechno dělá jen proto, aby nezemřela jedna blbá holka. Byl si vědom toho, že za napadení prefekta bude mít postih a že si zkazí své plány.
Slabá chvilka ho však stále pevně svírala v řetězech a nehodlala ho pustit.
A konečně, vchod se otevřel a černovláska s brašnou přes rameno vkročila na chodbu. Rafael se zvedl. Okamžitě si ho všimla. Odvrátila pohled a pokračovala v cestě, jako by ho nespatřila. V duchu si zanadával, že to mohl udělat v utajení. Teď už ale nebylo cesty zpět. Netušil, kdy bazilišek zaútočí a tak ji musek následovat. Proti jeho vůli použil hlasivky.
,, Hej, Blacková!" přiběhl k ní a sjednotil krok.
,, Nech mě být." prskla na něj a zrychlila krok. Nedal se a zrychli také.
,, Co po mně chceš?" zastavila se. V zelených očích se jí nebezpečně blýskalo.
,, Abys mě přestala odhánět, je to ve tvým zájmu." řekl znuděně. Jen zakroutila hlavou a zase se vydala na cestu.
,, Nikdy." křikla ještě.
,, Fajn, jak chceš!" zavolal za ní, ale to už byla pryč.
Nakopl zeď. Potom ještě jednou. Potřetí to bylo brnění. Jak ji může zachránit, když ona nechce?
,, Co to děláš blbečku!?" ptal se sám sebe.
,, Ona o to očividně nestojí!" další kop.
,, Jistě že ne, když o ničem neví."
Začal se z něj stávat schizofrenik, to nebylo dobré. Radši toho nechal a běžel ji najít.

Celý den ji sledoval. Nechodil na hodiny a vždy čekal před dveřmi učebny, kde se právě nacházela. Snažil se být nenápadný a zatím si ho nevšimla. Nic se nedělo, až večer, kdy zamířila do knihovny. Byla tam sama, tedy, až na Rafaela samozřejmě, který stál za nedalekým regálem a sledoval ji, jak si čte. Pramínky černých vlasů padaly na stránky a znemožňovali mu pohled do její tváře. A najednou to uslyšel.
Zabiju tě.
Rozsápu tě.
Byl to on a i se svým smrtícím pohledem se blížil. Nic netušící Fiorella právě otočila stránku, když se Bazilišek objevil. Rafael skočil do uličky, najednou nevěděl co má dělat. Chtěl na hada promluvit, ale na to nebyl čas. Dívka už zvedala hlavu, aby zjistila, kdo narušuje klid čtení. Instinktivně vytáhl hůlku a použil první kouzlo, na které si vzpomněl.
,, Aqamenti!" voda se vřítila do žlutých oči a bazilišek se vzdálil. Bylo však pozdě.
Fiorella ty oči spatřila přes Rafaelovo kouzlo a nehybně hleděla před sebe. V kamenném obličeji měla náznak zděšení, ale i ohromení.
Zkameněla.