Neříkejte mi Pottere! ✖️

28.

Místo toho, aby šel do společenské místnosti, jak všem tvrdil, vydal se Rafael za Brumbálem. Nechtělo se mu tam. To by možná radši ještě den přetrpěl v komnatě, ale na výběr neměl. Už se stmívalo, tudíž nepotkával moc studentů, a když už na někoho narazil, cítil na sobě jeho pohled, jak mu zvědavě provrtává záda a klade si otázky, na které stejně nezíská odpovědi.
Dokonce potkal Ginny, zase trochu mimo. Něco si pro sebe šeptala a očividně si vůbec nevšimla, že kolem ní někdo prochází. Rafael to ale hodil za hlavu. Je to kamarádka Blackové, je jasné, že nebude normální. Zašklebil se.
Zastavil se před velikým chrličem, ale samozřejmě nevěděl heslo. No co, přijde třeba zítra, upřímně mu to vůbec nevadilo.
,, Heslo je, citrónová zmrzlina." řekla vážným hlasem profesorka McGonagallová a měřila si chlapce přísným pohledem. Rafael vůbec nezaregistroval její přítomnost. Asi tu na něj čekala, aby se opravdu za ředitelem mohl dostavit. Chrlič odstoupil a uvolnil tak cestu ke schodům.
,, Děkuji, nevím, co bych si bez vás počal, paní profesorko." procedil skrz zaťaté zuby a bez dalšího zdržování vstoupil uvolněnou cestou.

,, Dále." ozvalo se zpoza dveří, hned potom, co mladý zmijozel zaklepal. S velikým odporem vešel do místnosti. Albus Brumbál seděl za svým stolem a upřeně chlapce sledoval přes své půlměsícové brýle.
,, Zdravím Rafaeli, posaď se." pokynul mu k židli naproti němu samotnému. Stále ho nespustil z očí a Rafaelovi to začalo vadit. Posadil se a vyčkával, co má ředitel na srdci. Jistou domněnku už měl. Brumbál si ale dával načas. Vzal si nějaký bonbón z misky, narovnal si brýle na křivém nose a dlouze si povzdechl.
,, Tak co potřebujete? Já mám své práce dost a neměl bych se někde zbytečně zdržovat." vyštěkl netrpělivě. Ředitel se jen usmál.
,, Rozhodně to za zbytečné nepovažuji. Jde o tvou nepřítomnost za posledních pět dní."
Rafael tohle čekal. Rozhodně nehodlal vykládat o velikém smrtícím baziliškovi schovaném v Tajemné komnatě a jeho úmyslům ohledně napadení studentů.
,, A co já s tím?"
,, Jako ředitel školy, kterou studuješ bych byl rád informován, kde jsi tyto dny přebýval."  řekl už vážně Brumbál.
,, Do toho Vám nic není, já si budu dělat co chci, aniž by mě někdo hlídal." reagoval hranýn znuděným tónem a dlouze se na ředitele zadíval.
,, Ano, to by si přál každý", povzdechl si Brumbál.
,, Ale tady v Bradavicích se o studenty staráme a hlídáme je, aby se jim něco nestalo. Nikdo si tu nemůže dělat co chce. Pak by jsme nebyly ve škole, ale na velikém pískovišti, kde si navzájem všichni ničí své bábovičky, jestli mi rozumíš." usmál se.
Rafael si pobaveně ušklíbl a posadil se o něco pohodlněji.
,, To je hezké přirovnání. Ano hlídejte si je, aby každý postavil veliký a neohrožený hrad z písku, ale já už ho mám dávno postavený, pane profesore, a nepotřebuji, aby mě kdokoli hlídal."
Brumbál se zatvářil nanejvýš ustaraně a v očích se objevila únava.
,, To ale znamená, že tu nemáš co dělat, milý Rafaeli. Bradavice mají jistá pravidla a řád. Kdo je nebude respektovat, vůbec tu být nemusí." teď uhodil hřebíček na hlavičku. Rafaela nikdy nenapadlo, že z této školy, která je jeho domovem, by někdy odešel dříve, než ji ukončí. Byla to pro něj ta nejhorší noční můra. Měl tu všechno, knihy, kouzla, černou magii, své poskoky, kteří udělali cokoli, co mu na očích uviděli. A bratra. Ne, taková skutečnost by ho zničila. Všechny naděje by se rozplynuly jako pára nad hrncem a nezbylo by nic. Jen samota.
,, Dobře, vyhrál jste Brumbále. Už to neudělám, ale to, kde jsem byl vám říkat nebudu.." řekl nakonec. Cítil se hrozně. Musel přistoupit na tak potupnou věc. V tu chvíli byl on ten menší, co se podřizuje tomu většímu. A to nechtěl. Nebyl na to zvyklí a hlavně před někým, jako je Albus Brumbál.
Ředitel věděl, že z něj už nic nedostane. Neodpoví mu na otázku. Bylo zbytečné na něj už víc tlačit.
,, Dobře, jak myslíš. Teď můžeš jít." nuceně se usmál a sledoval, jak se chlapec přibližuje ke dveřím.
,, Jsi silný a zvláštní kluk, Rafaeli. Ale prosím tě, nedělej nic, čeho bys později litoval. A pamatuj, že pravda vždy vyjde najevo."
Plavovlásek se neotočil. Nerozuměl významu těch slov. K ničemu to nepasovalo, jako by mluvil s cesty. On nelituje svých činů, nikdy a pravda? Rafael přeci nelže, jen dělá, co považuje za výhodné. Nechápal to.
Hned jak se za ním zabouchly dveře, Brumbál si sundal brýle a unaveně si promnul oči. Pohrozit mu musel, ovšem nikdy by chlapce z Bradavic nevyhodil. Nesměl. Stále věřil, že to překoná. Že tu smrt v sobě nepustí na povrch a dokáže ji ovládat. Stačí jen, aby splnil svůj úkol. Úkol, pro který byl stvořen, kvůli kterému byl poslán k Potterovým.

Rafael měl konečně klid. Byla noc a proto ve společenské místnosti nikdo nebyl. Tedy, až na jednojo studenta.
,, Rafaeli, mám pro tebe kousek čokoládového dortu." vypálil na něj Draco, hned jak vešel do místnosti.
,, Co tu děláš tak pozdě? Je skoro půlnoc." zeptal se znuděně Potter a posadil se do křesla naproti Malfoyovi.
,, Chtěl jsi přeci něco k jídlu, tak jsem na tebe počkal, aby ten dort nikdo nesnědl. Znáš přeci Crebbeho a Goyla." ušklíbl se Draco a chtěl Rafaelovi podat zákusek. Ten však zakroutil hlavou.
,, Sněs si ho sám, nějak nemám chuť." odbyl ho. Nyní už na jídlo neměl ani pomyšlení. Zvlášť po návštěvě Brumbála. Dracovi zmizel úsměv z tváře. Tak se snažil, sehnal mu to nejlepší, co mohl k jídlu najít, čekal tu na něj pěknou dobu. A jediného vlídného slova nedostane. Sklopil pohled k zemi.
,, Jo, tak dobře. Díky." zamumlal a zvedl se.
,, Půjdu už spát. Tak ahoj, zítra." dodal a loudavým krokem se vydal do chlapeckých ložnic.

Rafael zůstal ve společenské místnosti ještě hodně dlouho. Konečně měl čas sám pro sebe, i když posledních pět dní tomu nebylo jinak, cítil se společensky vyčerpaný. Zvláštní.
Prohrával si s hůlkou a nepřítomně hleděl do prázdna.
Za celou tu dobu, co v komnatě strávil, se zmijozelův dědic neobjevil. Předpokládal ale, že právě on mu pomohl se odtamtud dostat. Nikdo jiný by nedokázal komnatu otevřít. Zůstávají tedy dvě otázky. Kdo je ten zmijozelův dědic? A jak mohl vědět o Rafaelově uvěznění? Byly to opravdu těžké otázky a odpovědi v nedohledu. Povhdechl si. Možná by měl chvíli počkat. Rozdýchat jeho pětidenní dovolenou a pokusit se najít toho studenta, který to má na svědomí. Ano přesně to udělá. Všechno je ještě moc čerstvé.

A tak se vrátil do starých kolejí, prozatím, samozřejmě. Nehodlal se pustit svého plánu. Nechával Draca, ať za ním chodí jako ocásek a udělá vše, co mu řekne. Občas si utahovali z ostatních, aby měl Malfoy taky nějakou tu zábavu. Hádky s Fiorellou Blackovou stále přetrvávali, ale mnohem drsněji. Po tom, co se stala dívčina hlava terčem v hodu hadů, se do svého rivala pouštěla víc a častěji.
,, Ale, ale, copak děláš v knihovně Blacková? Pokud nevíš, tady se čte a jak vím, ty číst neumíš. Být tebou, naučím se nejdřív abecedu." ušklíbl se Rafael, když ji spatřil v knihovně. Jeho ročník se právě nudil na hodine obrany proti černé magii, ale jelikož tam nemusel chodit, chtěl si přečíst něco víc o baziliškovi.
,, Moc vtipné. Narozdíl od tebe si dělám úkoly a čtu si věci, které jsou opravdu důležité. A ty se jdi zase někam zahrabat. Tentokrát třeba na rok.... nebo navždy. Jo, to by bylo nejlepší." řekla pohledem stále upřeným na stránky v knize o bylinkářství. Rafael se zamračil. Vyndal potřebnou knihu a vzápětí se už zase šklebil.
,, Kde máš tu zrzavou holku? Třeba by ti pomohla sundat toho velikého pavouka z tvého ramene."
Fiorella vypískla a okamžitě se zvedla. Začala si sahat na rameno a skákat kolem stolu.
,, Kde? Kde je?" pištěla, zatímco se Rafael vítězně usmál. Ovšem po pár vteřinách k nim přiběhla madame Pinceová.
,, Co to tady řvete? Okamžitě ven!" zakřičela přes celou knihovnu a začala do obou strkat, směrem k východu. Jindy by si to mladý Potter nenechal líbit, ale nyní ho zajímala spíš dívčina reakce. Když si nebelvírská studentka uvědomila, že si z ní Rafael akorát vystřelil sjela ho nenávistným pohledem. To už je ale knihovnice vystrčila ze dveří a s prasknutím je zabouchla. Ještě mohli slyšet nadávky, a něco o slušném chování.
,, Ty jeden hnusnej, namyšlenej idiote!" zakřičela z plných plic, že to museli slyšet i v Prasinkách. V zelených očích se jí nebezpečně zablýsklo. Rafael na to nic neřekl. Měl sto chutí ji uřknout nebo udělat cokoli, co by jí mohlo ublížit. Takhle s ním nikdo mluvit nebude! Ale potom si vzpomněl na baziliška, který čeká na jeho pokyny. Ledově se usmál. Byl to úsměv, který nahání hrůzu. Z Fiorellina obličeje se vytratila všechna barva. Tohle asi přehnala.
,, Jak chceš. Řekla sis o to." s těmito slovy odešel. Byl se sebou nadmíru spokojený.
Naopak Fiorella byla strachy bez sebe. Podruhé v životě z něj dostala strach, ale nyní věděla, že jí něco udělá, ublíží jí. Byla si tím jistá. Ale na koho se obrátit? Komu se svěřit? Ginny se chovala zvláštně, kromě vyučování ji prakticky neviděla. Nemluvila s ní. Mladá Weasleyová jí nepomůže. Jediný, kdo by mohl je Harry.